Na slovanském Olympu (2): Kterým bohům se klaněli staří Čechové?
Mytologie pohanských Slovanů byla mnohovrstevnatá, propracovaná ale pohříchu nepřehledná. Kdo byla slovanská Matka země a kdo představoval protipól vládce Peruna? A komu naši předci přinášeli obětiny?
Pohanští Slované obývali rozsáhlá území Balkánu, střední a východní Evropy. V 9. století o nich životopisec Karla Velikého napsal, že „se sice jazykem sobě téměř podobají, avšak zvyky a zevnějškem jsou si velmi nepodobní“. To zřejmě platilo i o jejich mytologii, která byla mnohovrstevnatá, propracovaná a měla mnoho místních variant.
V nesčetných příbězích si staří Slované vyprávěli o mocných božstvech, magických bytostech, čarodějích, děsivých démonech i nebojácných hrdinech. Přesto se žádný z těchto příběhů nedochoval. Jejich podobu se proto pokoušíme pracně rekonstruovat, zatím s nevalným výsledkem. Naše současné poznání je proto pestrou směsicí výsledků práce archeologů, historiků a filologů, doplněnou nepočetnými zprávami dobových kronikářů a ústní tradicí.
Nejasný slovanský panteon
Pokud bychom chtěli i přes nedostatek zpráv poznat podobu slovanského panteonu, odpověď nebude snadná. Jistě si nelze představovat neměnnou ucelenou skupinu bohů a bohyň, jak je známe například z řeckého prostředí. Pomyslný slovanský Olymp se mnohem více podobal kupříkladu tomu keltskému, kde existovalo mnoho různých místních božstev a odlišných rituálů a jen několik bohů mělo univerzální charakter.
Slované žili na obrovském území a přicházeli do styku s různými kulturními vlivy, od Římské říše přes Byzanc až po perské prostředí, což se pochopitelně odráželo i v jejich náboženství. Stejně tak slovanská společnost prošla za staletí, kdy se modlila k pohanským bohům, velkými změnami. To se odrazilo třeba v posunu kompetencí určitého božstva, které bývalo původně patronem slunce, života či hojnosti, avšak pod tlakem křesťanství přejalo úlohu boha válečného.
Podrobnější zprávy máme o panteonu východních Slovanů, protože v 10. století kníže Vladimír vymezil podobu pohanského kultu Kyjevské Rusi. Z jeho rozkazu tak bylo uctíváno šest božstev – Mokoš, Chors, Stribog, Simargl a Dažbog, s hromovládným Perunem v čele. Analogii u západních Slovanů (pobaltských, polabských, českých...) nemáme. U nich jsou doloženy jen jednotlivé kulty bohů.
Černý a Bílý bůh osudu
Bůh Černoboh byl uctíván u západních Slovanů, zejména v Polabí. Na základě zprávy, kterou zanechal ve 12. století mnich Helmold ve své Kronice Slovanů (totiž že „když při hostinách kolují číše kolem stolu, nad nímž pronášejí slova požehnání, vzývají boha dobrého i zlého, kterého nazývají Černoboh, to jest černý bůh. Ten řídí všeliké neštěstí“.) bývá předpokládán i dobrý bůh Bělboh. Existenci jeho možného kultu však dokládá jen několik málo místních názvů. Samotný Černoboh bývá považován za boha řídícího osud. Nelze však vyloučit, že se jeho kult rozšířil teprve pod vlivem křesťanství.
Kovářův syn Dažbog
Sluneční bůh Dažbog patřil k hlavním slovanským bohům, těšil se velké úctě u východních i jižních Slovanů a pod jinými jmény ho znali i na západě. Byl synem boha Svaroga, pána ohně a nebeského kováře, jenž ukul i sluneční kotouč. A právě zosobněním slunce byl Dažbog, dárce bohatství, jeden z bohů, kterým vztyčil roku 980 ruský kníže Vladimír dřevěnou modlu. Dažbog bývá ztotožňován se západoslovanským bohem Svarožičem.
Matka země a bohyně plodnosti
Bohyně Mokoš je jedinou známou bohyní východních Slovanů, což zvyšuje její význam. Je zosobněním velké Matky země, indoevropského prabožstva, které nacházíme u Řeků, Germánů či Keltů, analogii však nacházíme i mezi íránskými božstvy. Slované ji uctívali také jako bohyni plodnosti, což souvisí i s jejím jménem, které je odvozováno z praslovanského kořene „mok“, znamenajícího vláhu.
Význam Mokoše dokládá také skutečnost, že je v ruských pramenech druhým nejčastěji zmiňovaným božstvem hned po Perunovi a že byla knížetem Vladimírem zahrnuta do oficiálního státního kultu. U západních Slovanů odkazují k jejímu uctívání opět pouze místní názvy, v Čechách je nejznámější lokalitou vrch Mokošín, známý pod tímto jménem nejméně od 11. století. V souvislosti s Mokoší vyslovil zajímavou domněnku historik Dušan Třeštík, který označil mytickou kněžnu Libuši za jednu z jejích verzí.
Svantovít: bůh mnoha tváří
Ačkoliv nebyl Svantovít božstvem všeslovanským a uctívali jej pouze polabští Slované, byl bohem mocným a respektovaným. O jeho kultu máme relativně dostatek zpráv, neboť jeho ústřední svatyně Arkona byla roku 1168 zničena dánským králem Valdemarem I. a tato událost byla pečlivě zapsána. Svantovít byl vousatým bohem se čtyřmi tvářemi a dvěma trupy, což vyjadřovalo jeho moc. V pravé ruce svíral kovový roh hojnosti, levou měl opřenou v bok. Původně byl zřejmě bohem úrody, avšak ve 12. století se již pod tlakem křesťanství změnil ve válečné božstvo. To ostatně dokládaly i jeho atributy: velký meč ve stříbrné pochvě, pestrý válečný praporec, uzda a sedlo, kterými měl sedlat posvátného bělouše. Svantovítův bílý kůň byl využíván také k věštění.
Svantovít (zde však rozumějme jeho kněz na ostrově Rujána), disponoval družinou tří stovek jezdců, fakticky byl tedy mocnější než kníže. Svantovítovi, podobně jako Perunovi, byli obětováni lidé, častěji však ovce, kozy nebo volové. Rozborem Svantovítova jména, které znamená „mocný válečník“, bylo zjištěno, že jde pouze o přídomek a že jeho původní jméno mohlo být Perun či Svarog. Jeho kult byl nakonec překryt kultem sv. Víta.
Ochránce stád Veles
Bůh Veles byl po Perunovi patrně druhým nejvýznamnějším všeslovanským bohem a společně tvořili ústřední božskou dvojici. Veles byl primárně ochráncem stád, ale také patronem čarodějů, bohem blahobytu a zřejmě i pánem podsvětí, které mělo podobu zelených pastvin, kde duše mrtvých střežily božská stáda. Jako bůh podsvětí byl i Perunovým protipólem. Po přijetí křesťanství byl Veles ztotožněn s ďáblem a ještě v 16. století vystupuje v české lidové kultuře jako společník čerta, který našeptává lidem.
TIP: Slunce s mečem v ruce: Kde se vzal mýtický Radegast?
Velesův zjev byl poměrně divoký: vousatý a chlupatý bůh, jehož atributem byly býčí či beraní rohy, uvažuje se i o falickém symbolu. Ze zvířat mu byl zasvěcen medvěd. Ačkoliv byl Veles masově uctíván a v jeho jménu se skládaly přísahy (například kníže Oleg při mírovém jednání s Byzantinci), nestal se součástí oficiálního panteonu knížete Vladimíra. Proč, to nevíme.
