Češi na obranu Unie: Za co bojovali chicagští krajané v občanské válce?

Začátkem šedesátých let 19. století ještě Chicago zdaleka nebylo „třetím největším českým městem po Vídni a Praze“. Krajané tu neměli žádné z pozdějších výdobytků, jako byly české školy, farnosti, spolkové budovy a bezpočet novin a časopisů. Něčím jako prvním českým centrem se stal v padesátých letech „německý“ hostinec založený Janem Slavíkem. A právě tam se začala odvíjet krátká historie chicagské české kumpanie a místních bojovníků z občanské války…

Čtvrtina armády

Evropští imigranti tvořili důležitý, byť dnes v historické paměti spíše opomíjený prvek armád občanské války. Zejména na Severu, což vyplývalo už z toho, kde se přistěhovalci obvykle usazovali. Unionistické šiky zaplnili přibližně z jedné čtvrtiny (mimochodem mnohem výrazněji než opožděně vznikající černošské jednotky, které se vláda zpočátku zdráhala povolit). Zastoupeni byli především vojáci pocházející z Německa, kterých sloužilo přes 200 000, a z Irska, jichž bylo přibližně 145 000. Relativní zastoupení Irů přitom neodpovídalo jejich celkovému množství – válečné cíle Unie, tím spíš po vyhlášení emancipace otroků, jim vesměs zůstávaly cizí.

Přistěhovalci sloužili roztroušeně po různých jednotkách, ale vznikaly rovněž ryze etnické regimenty, takže se dokonce objevily oddíly, v nichž se jako velicí jazyk nepoužívala angličtina. Vysoké zastoupení přistěhovalců v seveřanské armádě pochopitelně budilo rozhořčení na Jihu. Mezi konfederovanými bylo běžné přesvědčení, že za sebe Seveřané nechávají bojovat cizácké žoldáky. Snad v tomto ohledu rezonovala špatná pověst „Hessenců“ z různých německých států, jež si během americké války za nezávislost najala britská koruna. Vojáci z řad národních minorit však byli občas předmětem kritiky také na Severu. Po těžké porážce v bitvě u Chancellorsville, v níž se Jižanům podařilo zaskočit v poklidu tábořící seveřanskou armádu, vypukla žurnalistická kampaň, jež napadala příslušníky převážně německého XI. sboru a obviňovala je ze zbabělosti.

Nečekaná zkouška

Dodnes se často tvrdí, že vystěhovalci z českých zemí odcházeli do Ameriky kvůli útisku v habsburské monarchii a z lásky ke svobodě. Ne že by to v případě nepočetných politických emigrantů nebyla pravda, ale většina hledala jednoduše lepší zajištění pro sebe a své potomky.

Do Ameriky se začalo z Čech a Moravy odcházet ve velkém počátkem padesátých let 19. století potom, co byl sice obnoven absolutismus, ale zároveň zůstaly zachovány občanské výdobytky včetně svobody pohybu. Vystěhovalci z oněch raných let byli skutečnými pionýry: mířili do neznámých podmínek a jejich situaci ještě komplikovala jazyková bariéra – anglicky umělo v našich končinách jen nemnoho intelektuálů a šlechticů, důležitým pomocníkem proto Čechům byla znalost němčiny a kontakty s mnohem početnější německo-americkou menšinou. Dopisy z Ameriky do vlasti lákaly další příbuzné a známé a migrace jednotlivců přerostla v migraci řetězovou. Tak se i v Chicagu začala rodit komunita, jejíž členové si byli oporou při sžívání se s novým domovem. Jednou z nejtěžších výzev se měla stát právě občanská válka z let 1861–1865.

Hlavní příčina konfliktu, otroctví, sahala k samým počátkům USA a otřásala jejich politikou už několik dekád. Rozbuškou se nakonec stalo vítězství republikánského kandidáta Abrahama Lincolna v prezidentských volbách v listopadu 1860. Lincoln byl sice odpůrcem otrokářství (které fungovalo i v některých severních státech), nehodlal ho však rušit – chtěl pouze zabránit jeho expanzi do bělochy nově osidlovaných částí země. Na Jihu byli ale republikáni paranoidně vykreslováni jako utlačovatelé, kteří otroctví neústavně zruší, budou prosazovat míšení černochů s bělochy a podobně. Než Lincoln v březnu 1861 nastoupil do úřadu, stihla řada jižních států vyhlásit odtržení od USA a založit takzvané Konfederované státy americké.

Jak se mohli čeští vystěhovalci v galimatyáši americké politiky vyznat? V krajanských novinách se například přirovnával radikální bojovník proti otroctví John Brown k italskému revolucionáři Garibaldimu, republikánský žurnalista Horace Greeley k Havlíčku Borovskému a statisíce jižanských otrokářů k jedinému rakouskému (myšleno k císaři Františku Josefovi I.).

Lincolnovi střelci

Na obou stranách rostlo napětí a šířila se bojovná nálada: na Jihu proti údajně despotické vládě a za zachování otroctví, na Severu v touze zpacifikovat rebely a obnovit jednotu americké Unie. Jen menší část seveřanské společnosti přitom ve válce od počátku viděla příležitost skoncovat s otrokářstvím – jeho zrušení Lincoln vyhlásil jako válečný cíl až na začátku roku 1863.

Vraťme se však ještě na přelom let 1860 a 1861. Ve všech koutech soustátí vznikaly dobrovolnické jednotky, které se cvičily ve zbrani, a ani chicagští Češi v tom nebyli výjimkou. První setkání uskutečnili už v říjnu 1860, tedy ještě během vyhroceného volebního klání. Dne 22. ledna 1861 se pak vojenský spolek řádně ustavil – stalo se tak v už zmíněném Slavíkově hostinci. 

Předsedou spolku byl zvolen Josef Ferdinand, tajemníkem František Novák a pokladníkem František V. Petráň; setníkem (kapitánem), který měl jednotce prakticky velet, pak bývalý důstojník rakouské armády a účastník revoluce z roku 1848 Géza Mihalotzy. Nadporučíkem byl ustaven Filip Ferdinand, podporučíkem Josef Dvořáček a strážmistry (seržanty) Jan Staněk a Josef Havlík. S výcvikem se začalo 1. února v síni Antonína Macha. Ta se nacházela na nároží Randolph Street a Canal Street (krajany zvané Kanálka), v srdci nejstaršího českého osídlení Chicaga. K vojančení samozřejmě patřila uniforma, a tak krajané zahájili sbírku na nákup výstroje v modré barvě po vzoru americké armády.

Kapitán Mihalotzy ještě v únoru sepsal žádost k nově zvolenému prezidentu Lincolnovi, v níž uvedl: „Drahý pane, v tomto městě jsme založili kumpanii milice. Skládá se z mužů uherského, českého & slovanského původu. Jako první kumpanie řečených národností zformovaná ve Spojených státech Vaši excelenci uctivě žádáme, abychom se mohli nazývat ‚Lincolnovi střelci‘ slovanského původu (‚Lincoln Riflemen‘ of Sclavonic Origin). Pokud laskavě svolíte k používání vašeho jména, budeme usilovat, abychom mu dostáli, kdykoli budeme povoláni do aktivní služby.“ Prezident skutečně souhlasil a k dopisu připojil následující doušku: „S radostí uděluji souhlas s výše uvedenou žádostí. A. Lincoln.“

Za svobodu i peníze

V Mihalotzyho dopise zmiňovaná kumpanie (neboli rota či setnina) představovala nejnižší organizační prvek armády. Teoreticky měla mít sto mužů, pěší pluk čítající předpisových deset kumpanií tedy podle tabulek tvořilo zhruba tisíc vojáků. Na kýžených sto členů to chicagští krajané ve své rotě nedotáhli – celkem se jich dalo dohromady jen čtyřiačtyřicet.

A ještě slabší to bylo v okamžiku, kdy vypukla otevřená válka a Lincoln povolal k obraně Unie na tři měsíce 75 000 dobrovolníků. Jak ironicky popsal jeden z prvních kronikářů českého Chicaga: „Vojenské nadšení u nich zmizelo a nikdo z bývalých hrdinů u Macha netoužil po nějaké vojenské slávě a vavřínech.“ Vytáhnout na bojiště se nakonec s Mihalotzym odhodlalo pouze dvanáct z nich. Pod zkráceným názvem Lincoln Rifles se po doplnění o dobrovolníky dalších národností stali součástí 24. illinoiského pěšího pluku.

Vysmívat se odvaze chicagských Čechů není docela na místě. Pro mnohé by odchod k armádě znamenal existenční ohrožení jejich blízkých. Ostatně motivy pro vstup do armády byly u vojáků všech národností rozličné: pro některé byla nejpodstatnější služba vlasti, pro někoho boj proti otrokářství, jiný zdůrazňoval boj za blíže nespecifikovaný ideál svobody a další přiznávali, že je zlákala finanční odměna za narukování. A našli se rovněž sebestřední chytráci, kteří na válku hleděli s pokřivenou logikou: „Páni Yenk(ee)ové se také chopili zbraně, ale jen aby si tím peněz nadělali, ti tam nejdou, aby spravedlivě bojovali, tak ubozí Čechové a Němci jen opravdově prsa svá smrti nasazují (…).“

Českým rekům

Krajanů sloužících v unionistické armádě dnes známe jménem asi čtyři stovky a těch odvedených na straně Konfederace (nezřídka neochotně nebo přímo nedobrovolně) pak přibližně šedesát. Čas od času se podaří objevit dalšího, ale s jistotou jejich počet nikdy znát nebudeme. Nejvyšších hodností dosáhli mezi důstojníky českého původu patrně dva podplukovníci spjatí s New Yorkem: jindřichohradecký rodák Antonín Pokorný a John Pilsen, velitel dělostřelectva sboru generála Frémonta a jeho pobočník.

TIP: Našinci za velkou louží: Život českých přistěhovalců v chicagské Plzni

Největší skupiny českých krajanů válčily ve 26. wisconsinském a 22. iowském pěším pluku. Službou v prvním z nich prokazatelně prošlo šestatřicet Čechů, v druhém jednatřicet. Právě o těchto jednotkách se nám také dochovalo nejvíc informací. Z pera jejich chicagských protějšků bohužel podrobné prameny nemáme. Kupříkladu zápisky Františka Steiskala, vojína 82. illinoiského pluku, byly zničeny při velkém požáru Chicaga roku 1871.

Na chicagské půdě nicméně najdeme nejvelkolepější památku na českou účast v občanské válce. Roku 1892 byl na tamním Českém národním hřbitově odhalen výstavný pomník věnovaný „českým rekům – Bohemian soldiers“, kteří bojovali „Pro novou vlast“.