Mýty vs. realita: Jak rychle dokázal běžet Tyranosaurus rex?

Mezi nejvíc protikladná ztvárnění druhohorních dinosaurů patří jejich podoba ve filmech Cesta do pravěku a Jurský park: V nádherném klasickém snímku Karla Zemana můžeme obdivovat toporné a těžkopádné tvory, z nichž ti největší – sauropodní dinosauři – museli žít ve vodě, aby dokázali unést vlastní těla. V díle amerického režiséra Stevena Spielberga pozorujeme ladně se procházejícího obřího brachiosaura a tyranosaura prohánějícího džíp rychlostí 50 km/h. 

Zmíněné filmy ilustrují zásadní rozdíl v chápání fyziologie dinosaurů a jejich pohybových schopností: Přišel na přelomu 60. a 70. let, kdy nastalo období malé vědecké revoluce, nazývané „dinosauří renesance“. První myšlenky o hbitosti dinosaurů a jejich anatomické podobnosti s ptáky představil britský přírodovědec Thomas Huxley dokonce již v 19. století. Ve své době se však neprosadily a trvalo velmi dlouho, než se k nim světoví paleontologové vrátili. 

Prarodiče ptáků

Jedním z průkopníků se v tomto směru stal Američan John Ostrom, který v roce 1969 popsal středně velkého dravého dinosaura druhu Deinonychus antirrhopus: Na první pohled vědce zaujala nesmírně lehká a elegantní stavba raně křídového teropoda. Deinonychus, v překladu „strašný dráp“, představoval skutečně úžasný stroj na zabíjení z doby před 110 miliony let – na délku měřil asi 3,5 m, vážil kolem 80 kg a jeho dlouhé štíhlé kosti dokazují, že šlo o velmi rychlého lovce. 

Ostrom si všiml podobnosti ve stavbě kostry deinonycha, „praptáka“ archeopteryxe a současných opeřenců, načež oprášil Huxleyho sto let starou teorii o dinosauřím původu ptáků. Dostupné fosilní důkazy se náhle zdály dostatečně výmluvné. Poměrně rychle pak byly publikovány další teorie o teplokrevnosti dinosaurů, jejich evolučním úspěchu nebo třeba studie, jež odhalila asi 120 shodných znaků s ptáky. Ostromova myšlenka našla velkou podporu a většinová paleontologická obec se s představou opeřenců coby potomků dávných stvoření záhy sžila. 

Rychlejší než Usain Bolt?

Na Ostroma pak navázal jeho student Robert Bakker, který zaznamenal mnoho dalších ukazatelů teplokrevnosti a značné metabolické aktivity. Výsledkem byl moderní pohled na dinosaury, jenž se odrazil například ve zmiňovaném Spielbergově filmu. Sprintující tyranosaurus se stal přímým dědicem hypotéz Bakkera a jeho krajana Gregoryho Paula, kteří přišli v 80. letech s představou, že tito několikatunoví dravci běhali rychlostí až 72 km/h. Tvor o hmotnosti slona podle nich předstihl třeba závodního koně či nejrychlejší lidské sprintery: Usain Bolt získal světový rekord na 100 m rychlostí 44,72 km/h. 

Moderní výzkumy však s tvrzením Bakkera a Paula nesouhlasí. Prakticky všechny se shodnou, že se dospělí tyranosauři nemohli ani zdaleka pohybovat tak rychle – a podle některých dokonce nemohli běhat vůbec. James Farlow a jeho dva kolegové ve svém článku z roku 1995 dokládali, že pokud by tyranosaurus v plném běhu zakopl a upadl, mohl by se snadno zabít. Na několikatunového tvora by při pádu z výšky 2 m (kde končilo jeho břicho) působily takové síly, že by mu rozdrtily hrudník. Tělo i hlava by přitom v suché zemi vytvořily menší „kráter“ o hloubce asi 20 cm… Farlow sice vycházel z nesmyslných údajů od Bakkera a Paula, nebezpečnost běhu by však byla stejná i při nižších rychlostech.

Nejtěžší stehna na světě

Zmíněné zjištění samozřejmě nevylučuje možnost, že se tyranosauři občas při lovu či v ohrožení života na chvíli rozběhli. Jak rychle však uháněli? V roce 1998 přišel odborník na tyranosauridy Thomas Holtz s postřehem, že jsou dolní části nártu a prstů tyranosaura v poměru ke stehenní kosti delší než u většiny jiných dinosaurů – a že tento znak odkazuje k jeho schopnosti pohybovat se rychle. Téhož roku srovnal Per Christiansen kosti nohou tyranosaura a slona: Ze společných znaků pak usoudil, že byla dávná stvoření omezena rychlostí zhruba 40 km/h. 

Proti se však postavilo několik studií. John Hutchinson v roce 2002 tvrdil, že aby velcí tyranosauři dosáhli zmíněné rychlosti, museli by mít na nohách svaly představující 86 % jejich celkové hmotnosti – což je absurdní. S tím, co měli tito tvorové skutečně k dispozici, odhadl jejich rychlost asi na 18 km/h.

Praskající kosti

Zatím poslední slovo padlo v teoriích z let 2010–2017, jež se věnují odhadu velikosti a síly svalů u báze ocasu a pravděpodobné „technice“ tyranosauřího pohybu. Podle Scotta Personse mělo zvíře velmi silnou muskulaturu spojující ocas a zadní část nohy, jež mu mohla výrazně pomáhat při běhu a udržování rovnováhy. Německý paleontolog Heinrich Mallison zas tvrdí, že tvor zvládal značnou rychlost díky krátkým krokům s vysokou frekvencí místo dlouhých kroků, typických pro většinu rychle běhajících obratlovců. 

TIP: Hrozivý rekord: Tyrannosaurus rex měl doopravdy drtivý stisk čelistí

Podobný způsob pohybu předpokládá i nejnovější studie z tohoto roku, podle níž tyranosauři vůbec neběhali, ale pouze „kráčeli“ rychlostí kolem 17 km/h. V opačném případě by jejich nohy nevydržely tlak při pohybu a praskaly by jim kosti.

Skutečnou rychlost tyranosaurů sice stále neznáme, přesto je pravděpodobné, že si občas mohli dovolit přidat alespoň na 20 km/h. Ostatně i téměř stejně těžcí sloni, hroši a nosorožci umějí dočasně značně zrychlit. Kultovní scéna z Jurského parku však reálná není a schopnost dohnat džíp tyranosaurům v životě jistě nechyběla – jednoduše se živili dinosaury, kteří byli ještě pomalejší.