Mýty o českých dějinách: Jak dnes nahlížíme na klíčové okamžiky českého státu?
Češi o sobě rádi tvrdí, že jsou národem s demokratickou tradicí, a odvolávají se na odkaz první republiky. Málokdo si však uvědomuje, že tento stát existoval příliš krátce na to, aby hlouběji ovlivnil demokratické smýšlení svých obyvatel. Jedná se o jednu z mnoha iluzorních představ, která má původ ve 20. století.
Žalář národů
Počátky české demokratické tradice nelze hledat v roce 1918, nýbrž nejméně o půlstoletí dříve, v době habsburské monarchie. Když si v roce 1859 po prohrané válce s Královstvím Sardinsko-piemontským císař František Josef I. uvědomil, že režim, který dnes označujeme jako Bachův absolutismus, je neefektivní, přikročil k demokratizačním změnám. Od 26. února 1861 v Rakousku platila ústava, která zaváděla volby do Říšské rady a zemských sněmů. V prosinci 1867 vstoupila v platnost nová ústava, která občanům garantovala řadu základních práv, jako svobodu osobní, náboženskou, svobodu slova, shromažďování a spolčování, vyučování či vědeckého bádání. Poddaní Františka Josefa I. se těšili z možnosti z monarchie vycestovat a zase se domů svobodně vrátit.
Všechna tato práva skutečně platila a naši předkové jich zcela samozřejmě využívali, což nelze říct o generaci, která žila v Československu v letech 1948– 1990. I tehdy sice většina těchto práv byla zakotvena v ústavní listině, ale jejich využívání možné nebylo. Je sice pravda, že volební právo v Rakousku nebylo všeobecné, rovné ani přímé, ale to v dané době nebylo nikde na světě. V roce 1907 padla i tato překážka a všeobecné, rovné a přímé volební právo bylo zavedeno alespoň pro muže. Ženy si na ně musely počkat až do vzniku samostatného československého státu. Musíme tedy konstatovat, že Rakousko-Uhersko nebylo žádným „žalářem národů“, ale demokratickým státem.
Zrada spojenců
Od svého vzniku muselo Československo řešit vztah k německým občanům v pohraničních oblastech. Napětí, jež zde panovalo, se vystupňovalo ve třicátých letech po nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu. Následně byla v ČSR založena Sudetoněmecká strana, která požadovala připojení českého a moravsko-slezského pohraničí k Třetí říši. V případě ohrožení spoléhalo Československo na pomoc svých smluvních spojenců, Francie a Sovětského svazu. Dne 21. září 1938 se prezident Edvard Beneš od francouzského a britského vyslance dozvěděl, že pokud Československo odmítne odstoupit Německu svá pohraniční území s více než 50 % německého obyvatelstva, nemůže v případném vojenském konfliktu počítat s jejich pomocí. Vláda i prezident nátlaku ustoupili.
Jejich rozhodnutí vyvolalo obrovský odpor veřejnosti. Masové demonstrace vedly k pádu vlády a 22. září ke jmenování úřednického kabinetu v čele s generálem Syrovým. Ten vyhlásil 23. září mobilizaci a o dva dny později Hitlerovy požadavky odmítl. Lidé odcházeli na hranice s nadšením a odhodláním bránit republiku i za cenu života. Avšak už 30. září zažili obrovské zklamání: vláda i prezident přistoupili na závěry mnichovské konference, která se konala o den dříve, a s kapitulací souhlasili. Prezident argumentoval tím, že „nepovede národ na jatka“.
Ani on, ani jeho spolupracovníci nevzali v úvahu skutečnost, že svým rozhodnutím sice tisícům lidí zachránili životy, ale národu jako celku zlomili páteř. Důsledky jejich kroku jej poznamenaly na generace. Národ, který není schopen bránit svoji svobodu a nezávislost, si je nezaslouží. Ano, v Mnichově nás zradili spojenci, především však zradily naše vlastní politické elity, které nenašly odvahu k obraně vlasti.
Dokonalý stát Čechoslováků
Československá republika se zrodila v důsledku vnitřního rozchodu Čechů a Slováků s habsburskou monarchií. Podle oficiální propagandy vznikla jako stát národa československého, nikoli českého a slovenského. Tato konstrukce byla účelová: měla zajistit „československou“ většinu, neboť v republice žily silné menšiny Němců, Maďarů, Poláků a obyvatel Podkarpatské Rusi, z nichž většina existenci ČSR odmítala. Je nesporné, že vznik státu Slovákům pomohl uchovat národní svébytnost před bezohlednou maďarizací, jíž byli do roku 1918 vystaveni. Snaha o udržení „československého“ charakteru státu ale nedovolovala pražským elitám souhlasit se slovenskou autonomií, po níž se ozývalo stále silnější volání. To se nakonec obrátilo proti architektům československého státu a přivedlo Slováky do tábora jeho nepřátel.
Do značné míry to platilo i o národnostní politice, uplatňované vůči menšinám, především německé, která byla vnímána jako apriori nepřátelská. Občané německého, maďarského, polského i zakarpatského původu sice měli zajištěna všechna občanská a národnostní práva, avšak oficiální politika nedokázala většinu z nich přimět k věrnosti či alespoň loajalitě vůči ČSR. První republika rozhodně nebyla státem, který našel ideální řešení národnostních problémů.
Demokracie lidová, nebo socializující?
Když v roce 1945 skončila válka, většina české populace se netajila přesvědčením, že nová republika musí být odlišná od té předválečné. Smýšlení lidí zásadně ovlivnily dvě skutečnosti: hospodářská krize třicátých let, kdy desetitisíce kvalifikovaných mužů nedokázaly najít práci a stát projevil naprostou neschopnost tuto situaci řešit, a tragická zkušenost Mnichova, kdy lidé byli připraveni při obraně republiky položit život, a pak jim vedoucí činitelé státu přikázali odevzdat zbraně a „nějak“ s okupanty vyžít. Lidé se rovněž ztotožnili s představou, že politické strany, které vyvíjely činnost v předmnichovské republice, upřednostňovaly své vlastní sobecké zájmy před zájmy obecnými, což nakonec bylo jedním z faktorů, které vedly k mnichovské katastrofě.
A tak v poválečném Československu s podporou nejširší veřejnosti vládl systém Národní fronty Čechů a Slováků, v němž mohl vyvíjet činnost jen omezený počet partají. V českých zemích byly čtyři, z nichž tři se svým názvem hlásily k socialismu. Už v roce 1945 došlo k rozsáhlému znárodňování, které umožnil dekret prezidenta Beneše z 25. října. To souznělo s jeho názory, že nově budovaná demokracie v Československu má být „socializující“.
Zahraniční politika byla orientována na Sovětský svaz, který se stal vzorem pro budování čs. armády. Policii a ministerstvo informací řídili komunističtí ministři. Svoboda slova byla omezena, o některých věcech se psát nesmělo. Oficiálně se tomuto systému říkalo „lidová demokracie“. Komunistická strana Československa se za těchto podmínek stala nejsilnější politickou silou a v roce 1946 vyhrála parlamentní volby. V jejich důsledku se předseda KSČ Gottwald stal premiérem a jeho strana ovládla další ministerstva. Odtud vedla přímá cesta ke státnímu převratu v únoru 1948. V Československu tehdy nebyla demokracie ani „lidová“, ani „socializující“, nýbrž omezená.
Zmařená naděje
Od poloviny šedesátých let si nejen vedení KSČ, ale i široký aktiv funkcionářů na všech úrovních uvědomovaly neudržitelnost stávající politické praxe. Hospodářské neúspěchy vedly k pokusům o zavedení reforem, které měly situaci zlepšit. Jejich uskutečňování však bylo pomalé, mezi členy strany vyvolávalo nespokojenost a v lednu 1968 vedlo k rozhodnutí změnit vedení KSČ.
Pozici prvního tajemníka místo dosavadního Antonína Novotného zaujal Alexander Dubček. Ke slovu se dostávali lidé, kteří zažili represe padesátých let, často jimi byli sami postiženi a nyní se snažili zabránit tomu, aby se někdy opakovaly. Na jaře a v létě 1968 došlo v Československu k něčemu skutečně nebývalému: ke spojení socialismu se svobodou. V zemi byla zrušena cenzura, lidé se mohli svobodně scházet a diskutovat, začaly vznikat opoziční organizace a docházelo k pokusům o obnovení sociální demokracie. Konec krásnému snu o spojení socialismu se svobodou udělala sovětská okupace 21. srpna 1968 a následná kapitulace takzvaných mužů ledna.
V lidech zůstal pocit zklamání a frustrace. Je ovšem třeba položit si otázku, co by se stalo, kdyby vojska Varšavské smlouvy demokratizační proces neudusila. Bylo by možné, aby pokračoval dál? Pokud komunistická nomenklatura nechtěla, aby bylo ohroženo její výsadní postavení ve společnosti – a to je naprosto jisté – dříve nebo později by proti „obrodnému“ procesu sama nějakým způsobem zasáhla. Důsledky tohoto kroku by možná nebyly tak drastické, jaké přinesla posrpnová „normalizace“, nicméně by syntézu socialismu se svobodou nepochybně silně omezily. Díky sovětské okupaci iluze o možné existenci „demokratického socialismu“ přežívají dodnes, ale jsou naprosto nereálné.
