Monetova zahrada: Slavný impresionista vytvořil v Giverny malý ráj na zemi

Ke stejným motivům se Claude Monet vracel ráno, v poledne, večer, na jaře, v létě, na podzim, v zimě, za větru, pod mračny, za spalujícího svitu slunce i při jeho západu. Byla v tom jistá posedlost – snaha zachytit vizuální vjem téhož motivu v různém světle. Někdy si představoval, jaké by to bylo, kdyby se narodil slepý a pak by náhle prozřel a maloval by věci, aniž by věděl, co vlastně vidí. Domníval se, že první pohled na věc je nejpravdivější, protože je nejméně zatížen představami a předsudky. „Byl jen oko, ale bože, jaké oko!“ Slavný výrok Paula Cézanna nechybí v žádné z monografií impresionisty. 

Všechny barvy palety

V dubnu 1883 si Monet pronajal nemovitost v Giverny, malé normandské vesnici, 73 km severozápadně od Paříže, a prožil tady druhou, klidnější část svého života. Po letech v nuzných poměrech, kdy ho situace nejednou dohnala žadonit u přátel o peníze na základní potřeby, se konečně dostavil úspěch. Umělci, které kritika po jejich první výstavě v roce 1874 posměšně nazvala impresionisty, konečně docházeli uznání a Claude Monet začal být považován za jednoho z nejvýznamnějších současných malířů. Prodeje obrazů od poloviny osmdesátých let vylepšily jeho finanční situaci natolik, že si mohl dům v Giverny roku 1890 koupit. Bydlel tu se svými dvěma syny z prvního manželství, Alicí Hoschedéovou, kterou roku 1892 pojal za ženu, a jejími šesti dětmi. 

Původní jabloňový sad za domem se pod umělcovou taktovkou proměnil v zahradu, která vešla do dějin. „Představte si všechny barvy palety, všechny tóny fanfáry. To je Monetova zahrada!“ popsal v srpnu 1901 umělecký kritik deníku Le Figaro Arsène Alexandre své dojmy. „Kamkoliv se člověk obrátí, má u svých nohou, nad hlavou nebo ve výši prsou rybníky, květinové girlandy a kvetoucí živé ploty zároveň divoce rostoucí i pěstované, měnící se s roční dobou a stále se obnovující.“

Monet později prohlásil, že jen listoval katalogem a posílal objednávky, ve skutečnosti investoval do vytváření zahrady hodně času, energie, znalostí a peněz. Určil každé rostlině místo a zakládal záhony podle odrůd a barev tak, aby od jara do podzimu stále kvetla. Pěstoval sice „obyčejné“ květiny, ale stále více i tehdy málo známé druhy, jako byly vistárie, kosatce nebo tuberózy z Mexika, lekníny či bambusy. Zahrada brzy vzbudila zájem znalců a psalo se o ní v odborných listech. Mistr se o ni nestaral sám, pomáhalo mu pět zahradníků, jejichž prvním ranním úkolem prý bylo očistit listy a květy od sazí, které na nich zanechaly vlaky projíždějící kolem pozemku.

Chlap s divnými nápady

Jak to bývá, usadí-li se mezi vesničany někdo, kdo tráví svůj čas jinak než ostatní, mají jej za podivína. Nejinak to bylo i v případě Moneta, který časně zrána vyrážel na louky v průvodu svých dětí, jež vezly na trakaři jeho barvy, plátna a v létě velký slunečník na trakaři, a maloval třeba stohy. Někdy měl kolem sebe až dvanáct pláten, které začal malovat v různých denních dobách a za různých světelných podmínek. Sedláci od něj prý brzy začali za vstup na svůj pozemek vybírat poplatek, a když se jali jeho motivy sklízet, musel o ně svést nejednu bitvu. 

Později, když chtěl ve své zahradě vybudovat rybník s exotickou flórou, vesničané namítali, že rostliny poškodí prádlo, které prali v řece, nebo otráví dobytek, který se pásl pod zahradou. Přes tyto těžkosti malíř nakonec dosáhl svého a vybudoval si svůj malý ráj na zemi. Dnes je Giverny na svého malíře a jeho dům se zahradou, jež jsou přístupné veřejnosti, pyšné. 

Japonské ozvěny

V roce 1893 Monet přikoupil pozemek, který od jeho zahrady dělila železnice a cesta a jímž procházelo rameno říčky Epte, přítoku Seiny. Na něm vybudoval jezírko s milovanými lekníny obklopené zelení po vzoru japonských zahrad, jaké vídal na grafikách, které sbíral, a na Světové výstavě v Paříži roku 1889. Nakonec přibyl dřevěný klenutý můstek, po čase korunovaný modrými a bílými vistáriemi. Japonská zahrada měla svého vlastního zahradníka.

Už v Argenteuil, „eldorádu impresionistů“ nedaleko Paříže, kde Monet žil se svou první ženou Camille a kde měl svou první zahradu, si na člunu zbudoval plovoucí ateliér, aby mohl malovat z vody, být přímo ve svém motivu. A stejně tak maloval na japonském jezírku, rozdíl byl jen v tom, že z obrazů postupně mizela krajina a obzor. Stromy, nebe a oblaka se nakonec zrcadlily v malé výseči vodní plochy. Jeho umělecká cesta byla u konce. Na takzvaném Ostrovu kopřiv měl malíř celou flotilu svých člunů pro výpravy po rybníku a řece, po vodě připlouvali i přátelé, například malíř a sběratel Gustave Caillebotte. 

Givernisté 

Monet nebyl ke svému ráji přikován, hodně cestoval – na jih na Riviéru, do Benátek nebo do Madridu, na sever do Norska či do Londýna. Vždy se však v dopisech domů ptal na své květiny. Ani jeho dům nebyl jen místem, kde se odehrávala rodinná idyla – podávali si tu dveře staří přátelé impresionisté, August Renoir, Paul Cézanne, Camille Pissarro, ale i literáti jako Paul Valéry či Stéphanne Mallarmé, američtí sběratelé, japonští aristokraté a také Georges Clemenceau, v letech 1906–1909 a 1917–1920 francouzský premiér, s nímž si Monet mimo jiné vyměňoval sazenice. 

Přátelům a sběratelům v patách přicházeli obdivovatelé. Na konci osmdesátých let tady dokonce vznikla malá kolonie malířů, především Američanů, známých jako „givernisté“, kteří chtěli být nablízku svému mistrovi (jeden dokonce tak, že se oženil s jeho nevlastní dcerou). Patřil k nim i Čech Václav Radimský, který si pořídil loďku a na Seině prý někdy maloval společně s Monetem.

Velký umělec však byl dalek toho, aby si zakládal školu, nabádal své ctitele jen, aby se pozorně dívali na přírodu a užívali oči. Někteří ale přicházeli každý den, a tak se sotva budeme divit, že Monet časem získal pověst „mrzouta“ a cítil potřebu stahovat se do ústraní. 

Lekníny jako testament

Na počátku 20. století byl Monet slavný po celém světě. Stále velmi intenzivně pracoval. Lekníny, voda, barvy, odrazy a odlesky, to byl svět, který ho v posledních letech fascinoval nejvíc. První malby z cyklu leknínů začaly vznikat v roce 1903. Už dřív ale Monet uvažoval, že velkoformátovými obrazy posvátné rostliny vyzdobí vlastní jídelnu a vytvoří iluzi nekonečného celku. 

Kolem roku 1907 se mu ale začal zhoršovat zrak a podstoupil operaci. Čtyři roky nato zemřela jeho žena Alice, kterou později následoval syn Jean. Monet upadl do hluboké letargie. Navíc mu za zahradou projížděly vlaky s válečnou municí a raněnými vojáky. Georges Clemenceau se jej snažil povzbudit nabídkou, aby namaloval sérii leknínů pro francouzský stát. Monet ji přijal a monumentální obrazy přislíbil věnovat jako památku na padlé vojáky. Vznikl kvůli tomu i nový ateliér. Úsilí dokončit obrazy k vlastní spokojenosti se ale zdálo nekonečné, zvlášť když už Monet ani se speciálními brýlemi téměř neviděl. Nová operace vedla k určitému zlepšení.

TIP: Pablo Picasso: Geniální provokatér a záletný otec kubismu

„Nezajímá mě, jak jsi starý, jak jsi vyčerpaný (…) Nemáš právo porušit své čestné slovo, obzvlášť když jsi ho dal Francii,“ napsal mu Clemenceau, právem přezdívaný „Tygr“, v lednu 1925. Monet obrazy dokončil v ohromném vzepětí sil jako svůj testament. 5. prosince 1926 v Giverny zemřel, v květnu 1927 byla otevřena expozice cyklu Lekníny ve speciálně postaveném Musée de l´Orangerie v srdci Paříže na břehu jeho milované Seiny.