Módní vlny raného novověku: Jaké trendy v odívání přineslo 17. století?

Stejně jako dnes, i v raném novověku ovlivňovalo styl oblékání nejen podnebí, praktické potřeby a specifický vkus, ale i dobové módní vlny. Ty spočívaly v upřednostňování a zvýrazňování některých částí těla, především posouvání pasové linie. Vzhledem k tehdejším životním podmínkám přitom pro nižší vrstvy nebylo možné při každé sebemenší proměně tělesných rozměrů pořizovat nové šaty. Častá těhotenství vdaných žen tak vyžadovala nápaditá řešení, jak oděv během celého času různě vrstvit, kombinovat a upravovat tak, aby zůstal funkční a praktický. 

Jedna vlna za druhou

Střihy v českém prostředí vycházely především z německé a španělské módy. Na počátku století byl po vzoru španělské módy trendy úzký stažený pas, který tvaruje postavu do písmene V – nejlépe je to vidět na dámských živůtcích. Někdy ve 20. letech přišla na naše území raně barokní linie, která lehce zvyšuje pas. Vpředu na dámských živůtcích je špička, která při pohledu z profilu přiléhá k tělu a sukně získávají zaoblenější tvar. Živůtky měly velmi komplikované střihové řešení, skládaly se ze tří dílů a byly náročně vyztužovány tuhým plátnem i proutím – fišpánem.

Nová módní vlna ve 40. letech rozdělila dámský živůtek až na devět dílů. Tento specifický oděvní prvek měl několik vrstev výztuh, opticky rozšiřoval ramena, zvedal poprsí, zužoval pas a zároveň v něm měl našité drobné šůsky, které zabraňovaly vzniku otlaků během nošení. V 70. letech už dámy nosily i mantuu – nevyztužené šaty, jejichž výsledný vzhled závisel na vyztužených spodních vrstvách. Vyztužený živůtek se přitom užíval jako spodní prádlo a byl rovněž nošen viditelně jako součást oděvu.

Sukně, základ šatníku

Základní oděvní součást tvořila po celé století kolová sukně sešitá se živůtkem, který mohl být bez rukávů, nebo s nimi. Ve druhé polovině století se pak objevily i oddělené sukně a samostatné živůtky. Materiálem pro výrobu kolové sukně bylo většinou kvalitní sukno, místní i zahraniční – anglické, leidenské, perpignanské, norimberské, míšeňské, mostecké nebo českolipské. Kolový tvar přispíval k výrazně zvonovému charakteru. Díky působení módních vlivů došlo postupně i k proměně jednotlivých střihů sukní.

Móda první poloviny 17. století. (ilustrace: Wikimedia Commons, Meyers Konversations-Lexikon, CC0)

Ctihodné měšťanky a vdané ženy měly často sukně černé, ta byla barvou důstojnou. Pokud v ní žena nechodila běžně, měla několik kusů do kostela nebo na příležitosti s očekávanou důstojností. Na běžné nošení pak využívaly i barev různých. 

Plzeňská měšťanka Kateřina Kleowá v roce 1629 odkázala ve svém kšaftu „popelatý barvy sukni tupltykytovou a mantlíček tupltykytový černý odkazuji, suknie karmazínová s zlatem protkávaná černá“. Jasné barvy nosila děvčátka a neprovdané mladé dívky. Přes sukně nosily ženy zástěry, takzvané fertohy – chudší jako ochranu oblečení, ty bohatší jako drahý doplněk, zdobený krajkami a výšivkami.

Pláště a mantlíky

Nedílnou součást oděvu pro oficiální příležitosti i pro pohyb v exteriéru představoval plášť. Délky se pohybovaly od krátkých po ramena až po dlouhé až na kotníky. V pozůstalostních inventářích se pláště objevují často – dlouhé „takzvané“ mantely a zkráceným dámským plášťům kruhového tvaru se říkalo mantlíky. Většinou jsou ze sukna v tmavých odstínech černé, šedé, zelené i modré, letní varianty z taftu a kanaveče. 

Mantlíky vlastnily ženy všech stavů. V kšaftu měšťanky Alžběty Žežulové z roku 1625 najdeme „mantlík tykytový plátnem podšitý“ a již zmíněná Kateřina Kleowá odkazovala „mantlíček tupltykytový černý“. Dále „mantlík harasový všední“ odkázala v Rokycanech měšťanka Markéta Khoblová. Haras byl oblíbený pro výrobu mantlíků, takový odkazovala Dorota Ambrožová. 

Mantlíky nosily hlavně dívky a mladší ženy. Důstojné matky nosily delší pláště. Ve druhé polovině století se u aristokratek mantlíky již nenosí a postupně mizí i u měšťanek. 

Nosil se rovněž dlouhý i krátký ženský plášť s rukávy nebo oblíbená šuba (německy Shaube), která byla svrchním oděvem vyšších vrstev. Šila se z drahých látek a na začátku století pronikla ojediněle i na venkov. Dále se nosily také kožichy různých druhů. Mezi dámské pláště patřila také v první třetině 17. století takzvaná ropa (česky hazuka), což byl dlouhý kuželovitý plášť s rukávy, který se nosil samostatně nebo jako plášť přes živůtek a sukni. 

Kalhotky byly tabu

O spodním prádle českých žen toho víme velmi málo. Historik a spisovatel Zikmund Winter zmiňuje spodní kalhoty u jeptišek na počátku století. Specifickým spodním oděvem bylo oplečí nebo oplečka či oblečka. Šlo o jednoduchou plátěnou spodničku, pro pracující ženy byla i letním pracovním oděvem. Svlečení do košilky se však mimo fyzickou práci považovalo za společensky nevhodné. Český šlechtic Jan Jiří Harant o pohoršení nad svlečením do košile v pamětích z let 1624–1648 píše: „Vždyť v košilích jsou v té době přiváděni odsouzenci na smrt!“

Vyšší vrstvy měly své spodničky a košile luxusně zdobené bohatou výšivkou kolem výstřihu a manžet. Vyšívalo se s oblibou takzvanou nasekanou hedvábnou přízí a ty nejluxusnější se vyšívaly kontrastní výšivkou neboli black work. Od německého autora Hanse Jakoba von Grimmelshausena v románu z dob třicetileté války víme, že černé vyšívání na švech bylo typicky české, a že hlavní ženská postava má sněhobílou košili s černým vyšíváním z hedvábí na švech – prý „podle českého zvyku“. 

Móda z konce 17. století až po počátek 19. století. (ilustrace: Wikimedia Commons, Meyers Konversations-Lexikon, CC0)

V druhé polovině století se košile šily z většího množství látky, kraje rukávů měly bohaté manžety „tacle“ a lemovala je bohatá krajka. Košile se často zavazovaly šňůrkami, ze kterých se stala rovněž módní ozdoba – vyráběly se v podobě masivních střapců vysoké hodnoty. 

Pod spodničkami nosily ženy punčochy, které dosahovaly do výše kolen a zavazovaly se pod koleny podvazky (prosté pásky nebo i zdobné, hedvábné stuhy). Byly šité z látek (plátna, sukna či kůže), diagonálně vůči osnově i útku, aby využily přírodní elasticitu vazby. Ty nejlacinější byly z vlčatého sukna. Z počátku 17. století jsou u nás zachované i pletené punčochy, a to hedvábné, barevné, žluté, černé, hnědé, bílé i vícebarevné. Některé mají jednoduchý vzor, jiné zdobný okraj na lemu, aby se nerolovaly.

Móda stužek

Na počátku století byly velmi nákladným módním doplňkem rukavice, které šili specializovaní rukavičkáři. Měly v zápěstí výraznou lichoběžníkovou manžetu ozdobenou výšivkami, stuhami, krajkami z kovových nití a třásněmi. Dámy ve 30. letech po zkrácení rukávů šatů nosily delší rukavice zakrývající odhalená předloktí. S módou stužek byly zdobené smyčkami hedvábných stuh korespondujícími se stuhami na oděvu. Objevily se rovněž pletené rukavice se složitými vyplétanými vzory a krajkami. U obyčejných žen měly rukavice praktický účel, čemuž odpovídal i jejich jednodušší vzhled.

Mezi důležité součásti dámského šatníku patřil opasek. Oděvy byly ještě na počátku století často bez kapes, a proto opasky sloužily k zavěšení různých váčků a tašvic. Opasky obvykle tvořily pruhy kůže a tkanic mnohem delší, než bylo skutečně zapotřebí k obepnutí pasu. Po sepnutí se nosily s dekorativním uzlem a volný konec ledabyle visel. 

Dámy z nejvyšší společnosti nosily jako módní doplněk v ruce kapesníky – takzvané šátky kapesní, facalíky či facalíty. Čtverce byly z počátku jen zdobeny střapci, později je lemovaly krajky. Zhotovení takového kapesníku bylo velmi náročné, tehdejší paličkované krajky se vyráběly dlouho – jen malý kus krajky o pár milimetrech se vyráběl hodiny. V roce 1613 psala Marie Anna Trnalová z Chyš z Hubojed o 12 facalítech, které poslala bratrovi: „chtěla jsem je vám dáti po všech čtyřech stranách šití, ale bojím se, že by je ani do roku neušili…“ 

Od třicetileté války se oblíbenou ochranou rukou před zimou stal rukávník, takzvaný štucl. Kožešina se při nepoužívání nosila zavěšená na krku. Při sezení mohl štucl zahřívat ruce i nohy a ty luxusnější byly podšité drahými kožešinami a byly potažené drahými látkami. Obyčejnější byly z beraní nebo kozí kůže a sukna. Pravá jako levá I boty se tvarově podřizovaly módnímu stylu. 

Pantofle (domácí i venkovní, chránící dražší obuv) se vyráběly z různých materiálů od kůže až po hedvábí. Podešve byly z usně, korku nebo dřeva. Na počátku století měly podešve osmičkový tvar, do konce století ještě vystřídal různou výšku podpatků dle aktuální módy. Venku ženy nosily střevíce s jednoduchou podešví, takzvané „španělky“. Ty zakrývaly vysoko nárt a šily se ze zámišů nebo jirchářských usní. Měly dvě podoby – s nártovými řemínky nebo bez. Tvarově to byl velmi jednoduchý typ obuvi. Luxusní verze měly na nártu prostřihy, které připomínaly krajku. Podešve zpočátku nebyly odlišené na levou a pravou nohu, tedy pár se vyrobil zcela totožně a až s nošením se vytvarovaly boty na levou a pravou. 

Panenské vínky

Mezi oděvní doplňky patřily neodmyslitelně také pokrývky hlavy. Zvyk pokrytí hlavy byl jasným znakem, že je žena vdaná, jednalo se o společenskou nonverbální komunikaci. Ženy vyráběly tyto doplňky samy doma, ale byly i specializované dílny. Nejvíce se nosily bílé čepce, které mohly být zdobeny krajkami (u vdov také černé). 

Dívky a neprovdané ženy měly vlasy nezakryté, upravené do různých účesů. Nosily se panenské vínky symbolizující nevinnost a o úpravě rozhodoval stav, ne věk. Dívka, která přišla o panenství a nevdala se, se musela vínku jako symbolu čistoty vzdát. Panenské vínky byly někdy věnce ze skutečných květin nebo byly drátěné s umělými květy. Na počátku století nosily ženy pod čepci copy v týle obtočené kolem hlavy.

TIP: Když frčely lilíky: Vlasový styling našich středověkých předků

Sledovat velké dějiny odívání na našem malém území znamená nutně vycházet z celoevropského prostředí. České území bylo v 17. století plné módních krajových odlišností a specifických modifikací zahraničních trendů. Oděv byl určen tehdejším životním stylem a vliv na něj měla i textilní produkce – v Evropě se zpracovával primárně len a bavlna, hedvábí na východě. Tvrdší látky vyžadovaly také jiné tvarování oděvů (na rozdíl od tenkého hedvábí, které se mohlo jednodušeji vrstvit). Z ikonografie a dochovaných oděvů (památky a archeologické nálezy pohřebních výbav) se dá vyčíst mnoho, ale u některých doplňků jsou pouze ojedinělé nálezy