Móda za mřížemi věznic: Historie a současnost vězeňských mundúrů
Být jasně vidět na útěku, odlišit se od dozorců i návštěv, uvědomit si, že okolní svět – ač je nedaleko – zůstává nedosažitelný. Oblečení pro vězně v sobě ukrývá utajené významy. A také v sobě odráží několik kapitol z historie vnímání lidské důstojnosti
Černé a bílé pruhy. Nepřehlédnutelné a z kulturního povědomí nesmazatelné. Ikonické oblečení pro odsouzené. I české děti ví, že v pruhovaném oděvu chodí vězeň. I když tomu tak vlastně ve skutečnosti téměř nikdy nebylo. „Pruhované oblečení se na našem území s výjimkou období nacistické okupace nepoužívalo,“ potvrzuje Aleš Kýr z Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR.
Přesto černobílí pruhovaní vězni pronikli do popkultury a vryli se do podvědomí několika generací přinejmenším filmových diváků. Skuteční odsouzení se ovšem oblékli do černobílých pruhů přece jen o něco dříve než jejich představitelé v němých groteskách a zvukových filmech. Stalo se to v roce 1815 v New Yorku. Kromě praktických důvodů – pruhovaného vězně lze na útěku zahlédnout mnohem snadněji než kohokoli v běžném oblečení – mělo oblečení také hlubší význam. Ve středověku pruhy symbolizovaly hanbu a v 19. století také mříže. Vězni za nimi žili a se svým oblečením je navíc „nosili“ přímo na těle.
Kopřiváky a prádlo na černo
Ostatně i současní vězni vnímají své vězeňské oblečení jako nedílnou součást trestu. „Působí to tak, jak to působit má, takže člověka to degraduje. Ale samozřejmě jen na určitou úroveň, tak aby to nebylo úplně na dno. Nicméně jsme vězni,“ připouští odsouzený Stanislav.
I československé vězeňství má mezi používanými oděvy několik ikonických kousků. Nejsou tak obecně známé jako oblečení s příčnými a podélnými pruhy. Pro ty, kteří v nich strávili několik let, se ovšem staly nezapomenutelnými společníky jejich nevítaných časů za mřížemi.
Představujeme první model – Halinu. „V devatenáctém století dochází ke změně vězeňského oděvu v rámci habsburské monarchie a na území Čech, Moravy a Slezska se začíná nosit takzvaná Halina,“ popisuje Aleš Kýr. „Byla to poměrně teplá hnědá látka se stojacím límcem.“ Po válce nahradil „stojáček“ Haliny běžný sakový límec. Nedobrovolně si ho vyzkoušela například celá řada politických vězňů v padesátých letech minulého století.
Pak však přicházejí kopřiváky. „Na počátku sedmdesátých let, když československá armáda vyřazovala stejnokroj vzor 21, využil se tento stejnokroj ve vězeňství,“ říká Aleš Kýr. Vězeňský žargon popsal tento styl oblečení podle jeho nepříjemného škrábání.
Brzy po nasazení kopřiváků však přišel nový oděv – sintry. Modré stejnokroje, ušité ze stejné látky pro muže i ženy. S nezbytným doplňkem v podobě čepice lodičky pro muže a šátkem pro ženy. „Ve věznici v Pardubicích ženy šily vězeňské oděvy včetně ženského vězeňského prádla. To bylo ušito z pruhaté velmi výrazné látky. Odsouzené ženy však nebyly s erárním spodním prádlem spokojeny. Z různých kousků látek si tedy sešívaly svoje osobní spodní prádlo, za to ovšem byly kázeňsky postihovány.“
A tak se na pruhy nakonec dostalo i v českém vězeňském prostředí. Připomeňme však ještě jednu pruhovanou kapitolu. Za protektorátu zde platily předpisy německého nacistického vězeňství. To na černobílé linie aplikovalo chladnokrevný systém. „Podle barvy našitého trojúhelníčku si nacisté viditelně označovali kategorie odsouzených. Zelený trojúhelníček byl našíván kriminálním zločincům, hnědý trojúhelníček zločincům, kteří se údajně štítili práce, fialový trojúhelníček vykladačům Bible. Růžový trojúhelníček nosili odsouzení homosexuálové, modrý pak měli zpravidla Němci.“
Obléct se do banánu
Současný šatník vězňů má hned několik variant. Ta nejběžnější se skládá z krátkého trička a dlouhých kalhot. Tohle oblečení nosí odsouzení takzvaně „na doma.“ Když jdou mimo své oddělení, oblékají si bundu. Na zimu pak mají erární vatovaný kabát, pletenou čepici i šálu. Oranžová vesta na pracovním oblečení znamená možnost vyjít i mimo věznici. Bílé svršky zase signalizují, že jejich majitel vydává jídlo. Na spaní si berou erární žluté pyžamo. Ve vězeňském žargonu tomu říkají „obléci se do banánu.“ „Pro mne byl začátek hrozný. Příjezd, fasování věcí, všechno bylo poměrně staré a velké. Na první návštěvu jsem měl o třicet centimetrů delší rukávy, vypadal jsem hrozně, žena mne málem nepoznala,“ popisuje odsouzený Stanislav.
Vězni v Jiřicích berou do ruky jehlu jenom tehdy, když šijí medvídky pro děti z dětských domovů. Proslýchá se ale, že v některých věznicích je možné za úplatek získat oblečení na míru. Nebo si nechat ušít třeba vlastní střih kalhot. I když za mřížemi fasují všichni stejné stejnokroje, platí i tady, že šaty dělají člověka. Není proto divu, že civilní oblečení je jednou z věcí, po které se odsouzeným nejvíce stýská. „Nevím, jestli by tady bylo praktické nosit oblek, ale džíny bych nosil rád určitě,“ říká odsouzený Roman.
„Hodně to vypovídá o osobnosti dotyčného. Pakliže je někdo čistý a upravený, působí na okolí včetně zaměstnanců věznice rozhodně příjemněji, než odsouzený, který má oděv v nepořádku a zanedbaný,“ vysvětluje speciální pedagožka věznice Jiřice Hana Procházková.
Retrovlnu ve vězeňských oděvech zažívají v současné době v USA. Pruhované oblečení se do některých věznic zase vrací a dokonce v barevných variantách. Někteří teoretici módy ale tuhle „módní vlnu“ zatracují. Černobílé pruhy získaly za dobu své existence tolik významů, že dnes jde spíše o bizarní kostým než o důstojný oděv. I když za mřížemi.
Do tepláků
Oblíbený žargonový výraz „do tepláků” je jedním z rozšířených ekvivalentů výrazu „do basy” či „za mříže.” Ve skutečnosti však už příliš neplatí. Různé typy vězeňského oblečení „fasují” obvinění, odsouzení, mladiství, ženy a muži. Odsouzení mohou používat vlastní spodní prádlo a ponožky, na sport a tělocvik mohou mít vlastní sportovní oděv a obuv. Do základní sady vězeňského oděvu dnes patří bunda, kalhoty, dvě trička, dvoje trenýrky a troje ponožky, vězeňkyně pak dostávají čtvery spodní kalhotky a dvě podprsenky. Pracující odsouzení pak mohou dostat pracovní oděv a ochranné pracovní pomůcky.
