Mocná královna Hatšepsut: Co ukrývala hrobka nejmocnější ženy Egypta?

V okruhu širší veřejnosti je známá především poslední vládkyně samostatného Egypta – ptolemaiovská královna Kleopatra VII., která měla poměr s Caesarem a Markem Antoniem v 1. století př. n. l., ale stejně významné bylo i postavení Hatšepsut o půl druhého tisíciletí dříve.

Manželka nevlastního bratra

Tato mocná žena se narodila někdy před rokem 1500 př. n. l. jako dcera třetího faraona 18. dynastie Thutmose I. a jeho hlavní královské manželky Ahmose. Egypt, který se jen o dvě generace dříve osvobodil z nadvlády Hyksosů, se v té době rychle stával nejmocnějším státem východního Středomoří, jehož vliv dosahoval od dnešního Súdánu až po oblast řeky Eufrat v Sýrii. O mládí Hatšepsut nevíme téměř nic, ale pro její další osudy bylo významné, že v době smrti svého otce zůstala jeho jediným dítětem porozeným hlavní královskou manželkou. Podle egyptské královské ideologie byla tedy vlastně jediným plnoprávným nástupcem svého otce Thutmose I. a k této myšlence se hlásila po celý zbytek života.

Thutmose měl samozřejmě více dětí s vedlejšími manželkami a jeden z jeho synů se jako Thutmose II. stal Hatšepsutiným manželem, aby byla zachována rodová linie. Manželství mezi blízkými příbuznými, dokonce i přímými sourozenci, bylo v královských rodinách ve starověkém Egyptě poměrně běžné, protože kromě soustředění a udržení moci v nejužším okruhu vládnoucí rodiny plně odpovídalo i základnímu mýtu staroegyptského náboženství i státu o bohu Usirovi a jeho sestře a manželce Esetě. Nicméně pochopitelně pak v delší perspektivě přinášelo závažné problémy z hlediska genetiky.

Vládkyně a dcera boha

Z manželství Hatšepsut a Thutmose II. nevzešel žádný mužský potomek, jen dcera Neferure, a tak po faraonově brzké smrti vládu formálně získal jeho syn, jehož měl s vedlejší manželkou – Thutmose III., v té době malé dítě. Faktickou moc tak načas převzala Hatšepsut, původně jako regentka, ale později si čím dál víc přisvojovala i formální znaky faraona, dokonce se v některých případech nechala znázorňovat s mužskými rysy a přijala plnou královskou titulaturu včetně dvou jmen vepsaných do kartuší jako Maatkare Hatšepsut.

K posílení postavení vládkyně vznikla dokonce legenda, podle níž byl jejím skutečným otcem tehdy nejvýznamnější bůh celého Egypta Amon, který se spojil s její matkou poté, co na sebe vzal podobu Thutmose I. Změna postavení se projevila i způsobem, který nám dnes může připadat zvláštní, ale plně odpovídá staroegyptskému myšlení – volbou nového místa pro pohřeb, které mělo být příbytkem pro další věčnou existenci.

Nedokončená hrobka

Doba počátku 18. dynastie, do níž spadá život Hatšepsut, znamenala velkou změnu v pohřebních zvycích egyptských faraonů. Na rozdíl od starších dob, spojených s budováním pyramid, se tehdy egyptští vládci nechávali pohřbít v bohatě zdobených podzemních hrobkách ležících v odlehlých skalnatých údolích západně od metropole Vesetu (dnešního Luxoru), z nichž nejznámější jsou dnes Údolí králů a nedaleko od něj ležící Údolí královen. Hatšepsut jako královna měla být pohřbena v jednom z bočních údolí, dnes zvaném Wádí Sikkat Taqa ez-Zajd.

Stavitelé se snažili co nejvíce ochránit hrobky členů nejužší královské rodiny proti případným zlodějům, a tak i hrobka pro královskou manželku Hatšepsut byla vytesána do takřka kolmé skalní stěny asi 70 metrů nad dnem údolí. Jediný přístup k ní byl po lanech zavěšených na skalní hranu o 40 metrů výše. Navzdory tomu, že hrobka zůstala nedokončená (zřejmě kvůli změněnému postavení Hatšepsut po smrti jejího manžela) – byl v místnosti asi 15 metrů za vchodem nalezen kamenný sarkofág (dnes uložený v Káhiře), podle textu určený pro „(...) královskou dceru, královskou sestru, velkou královskou manželku (...) Hatšepsut“. 

Nedokončená hrobka pak zůstala zapomenuta až do roku 1916, kdy ji objevili lupiči starožitností. Zpráva o tom se dostala i k egyptské památkové službě, přesněji k Howardu Carterovi, pozdějšímu objeviteli Tutanchamonovy hrobky. Ten pak detailně popsal, jak se kolem půlnoci dostal na toto místo právě ve chvíli, kdy uvnitř hrobky pracovali zloději, a dal jim na vybranou, že buď odejdou, nebo odstraní lano, po kterém se dostali dovnitř, a pak je nechá jejich osudu. Volba byla samozřejmě jednoduchá. Čištění hrobky zanesené sutí pak trvalo dvacet dalších dní, ale kromě zmíněného sarkofágu nepřineslo téměř žádný další nález.

Nahrubo vytesané stěny

Hrobku, v níž byla zřejmě Hatšepsut nakonec pohřbena, přitom právě Howard Carter prozkoumal již v letech 1903–1904, kdy sice pracoval pro egyptskou památkovou správu, ale výzkum financoval americký měďařský magnát Theodore M. Davis. Tato hrobka leží na východní straně Údolí králů a dnes je označovaná jako KV20. Vědci o ní věděli již od Napoleonovy expedice na konci 18. století. Zčásti ji prozkoumal už v roce 1824 jeden z prvních britských egyptologů James Burton (později se vrátil k rodnému jménu Halliburton), který však odkryl jen vstupní část hrobky původně zcela zaplněné sutí a nánosy písku a bahna.

Tato hrobka, možná první, která v Údolí králů vznikla, je v mnoha směrech unikátní a odlišuje se od ostatních zdejších pohřebních míst. Tvoří ji vlastně jen jediná, dvakrát zahnutá chodba s komorou na konci a se svými přibližně 213 metry je nejdelší známou královskou hrobkou. Pohřební komora leží zhruba 100 metrů pod skalním hřebenem, který odděluje Údolí králů od doliny Dér el-Bahrí se známým zádušním chrámem královny Hatšepsut. Celá hrobka je jen nahrubo vytesaná a ani stěny pohřební komory nebyly vhodné pro vytvoření výzdoby. Proto byly nakonec nezbytné texty a scény, zajišťující věčnou blaženou posmrtnou existenci, vepsány na bloky kvalitnějšího vápence, kterými byla místnost obložena.

Pohřbená vedle otce

Podle dnes převažujícího názoru byla hrobka původně určena pro Thutmose I., v té době měla zhruba třetinovou velikost. Později, v době své víceméně samostatné vlády, ji jeho dcera Hatšepsut nechala podstatně rozšířit tak, aby v ní mohli být pohřbeni spolu. V pohřební komoře tak Carter nalezl dva křemencové sarkofágy, z nichž jeden, podle textů původně určený pro „faraona“ Hatšepsut, byl nakonec upraven pro pohřeb Thutmose I. (dnes je vystaven v Bostonu), zatímco ve druhém, dnes uloženém v Káhiře, byla Hatšepsut po konci své více než dvacetileté vlády pohřbena se všemi královskými poctami. 

Ani jedno z těl se však v této hrobce nenašlo. Mumie Thutmose I. byla nejspíše za samostatné vlády jeho vnuka Thutmose III. (po smrti Hatšepsut) přenesena do nově vybudované hrobky v západní části Údolí králů (označované jako KV38). To zřejmě souviselo se skutečností, že památky na samostatnou vládu královny Hatšepsut byly v té době postupně odstraňovány a její jméno bylo na řadě míst stesáváno a nahrazováno jménem Thutmose III. 

Za příčinu byla dlouho považována nenávist Thutmose III. k mocné tetě, která ho dlouho zastiňovala a i v jeho rané dospělosti pevně držela vládu, ale v poslední době se spíše prosazuje názor, že důvod lze hledat v oblasti tradiční královské ideologie, od níž se Hatšepsut navzdory veškeré své snaze odlišovala.

Stěhování mumií

Ani mumie královny Hatšepsut zřejmě nezůstala ve své hrobce dlouho. Podle dnes převažujícího názoru byla ještě za vlády Thutmose III. nebo nejpozději jeho syna Amenhotepa II. přenesena do nevelké hrobky, která byla v Údolí králů vytvořena pro její chůvu Satre Inet (dnes označované jako KV60) a leží necelých 50 metrů od vstupu do KV20. Hrobky v Údolí králů totiž nebyly vyhrazeny pouze pro egyptské faraony, ale v menší míře zde byli pohřbíváni i členové jejich rodin a výjimečně i lidé nekrálovského původu, jako právě Hatšepsutina chůva. V každém případě šlo o výraz mimořádné vážnosti, které se daná osoba těšila.

Hrobku KV60, vykradenou a značně poškozenou už ve starověku, objevil a krátce prozkoumal H. Carter rovněž v roce 1903 a našel v ní dvě mumie žen, z nichž jedna patřila podle nápisu na rakvi Satre Inet. Její mumie byla v roce 1906 převezena do Egyptského muzea v Káhiře, zatímco pozůstatky druhé ženy (dnes označované jako mumie KV60A) zůstaly v hrobce i po roce 1989, kdy tuto mezitím zapomenutou hrobku znovu objevila expedice Pacifické luteránské univerzity vedená Donaldem P. Ryanem.

Podle antropologického zkoumání patřila mumie KV60A starší, na svou dobu poměrně vysoké (159–160 cm) a značně otylé ženě s vážnými zubními problémy a původně dlouhými vlasy, která navíc pravděpodobně trpěla určitou formou rakoviny. Její levá ruka, ohnutá v lokti, ležela na hrudi v poloze typické pro královny, což už v šedesátých letech 20. století přivedlo americkou egyptoložku Elisabeth M. Thomas k názoru, že by mohlo jít právě o královnu Hatšepsut.

Tuto identifikaci ovšem Donald P. Ryan zpochybnil. V roce 2007 byla mumie KV60A pod dohledem tehdejšího šéfa egyptských památkářů Dr. Zahiho Hawásse převezena do Egyptského muzea v Káhiře v rámci rozsáhlého projektu zkoumání egyptských královských mumií. Tam byla už od roku 1906 uložena zmíněná mumie KV60B, původně umístěná v rakvi určené podle nápisů pro královskou chůvu Satre Inet a patřící ženě asi 150 cm vysoké s dochovanými rusými vlasy. Ani hledání této dávno zapomenuté mumie v rozsáhlých skladech Egyptského muzea v Káhiře nebylo jednoduché.

Nové drahé zkoumání

Tým vedený Dr. Hawássem po detailním zkoumání několika mumifikovaných těl členů královské rodiny rané 18. dynastie, uskutečněném s využitím nejmodernější tehdy dostupné techniky (cena laboratoře vybudované přímo k tomuto účelu dosahovala přibližně 5 milionů dolarů) dospěl k závěru, že mumie KV60A je s vysokou pravděpodobností skutečně mumií královny Hatšepsut, i když Dr. Hawáss sám se původně přikláněl spíše k názoru, že jí patřila mumie KV60B.

Jedním z nejdůležitějších důvodů pro identifikaci mumie KV60A byla tehdy skutečnost, že zub nalezený ve skříňce s Hatšepsutiným jménem pocházející z královské skrýše u Dér el-Bahrí údajně odpovídá prázdné jamce v čelisti mumie KV60A. Toto tvrzení však bylo v pozdějších letech opakovaně zpochybněno. Pravděpodobnost této identifikace do určité míry potvrzovalo i srovnání vzorků DNA této mumie se vzorky odebranými z mumií členů tehdejší královské rodiny, ale ani tato metoda podle některých kritiků nezaručovala stoprocentní jistotu vzhledem k možné kontaminaci nebo stupni poškození tkání například při mumifikaci.

Navzdory dlouholetému úsilí i s využitím moderních metod a techniky tak identifikace mumie královny Hatšepsut zůstává do určité míry otevřená. Nic to však nemění na důležitosti její osoby – jedné z nejvýznamnějších a ve své době nejmocnějších žen dávných dějin Egypta a možná celého starověku.