Moc a ambice: Kníže Svatopluk přivedl Velkou Moravu k největšímu rozkvětu

Východofranský král Ludvík Němec odmítal přijmout fakt, že Rastislavova Morava se stala samostatným státním útvarem nezávislým na jeho moci, proto v létě roku 869 podnikl další trestnou výpravu do podunajských končin. Tažení však skončilo neúspěšně, neboť Frankům se nepodařilo dobýt opevněná hradiště a Rastislavova vojenská síla zůstala nedotčena. Před Ludvíkem se následně otevřela možnost rozšířit své državy směrem na západ, neboť 8. srpna 869 zemřel bez legitimních potomků jeho synovec Lothar II., vládce v Lotharingii. „Konečné řešení“ velkomoravské otázky proto muselo jít dočasně stranou.

Zrada vzpurného synovce

Kníže Svatopluk, který do té doby podporoval svého strýce Rastislava a byl jeho spoluvládcem, toužil po vládě nad celou Moravou. V lednu roku 870 proto začal vyjednávat s Ludvíkovým synem Karlomanem o „poddání se“. Fuldský letopisec o tom napsal: „Rastislavův synovec Svatopluk, staraje se o vlastní prospěch, odevzdal se spolu s královstvím, které držel, Karlomanovi.“

V květnu 870 pak Svatopluk Rastislava zajal a v řetězech ho poslal Karlomanovi. Ten toto „vzácné zboží“ uvěznil v Řezně a obratem vtrhl na Moravu, kde po zmizení panovníka propukl chaos. Frankové nenarazili téměř na žádný odpor, Karloman obsadil všechna velkomoravská hradiště a ustanovil zde provizorní vládu svých hrabat Viléma a Engelšalka. Karloman si však dobře uvědomoval, že nemůže zemi udržet bez spolupráce Svatopluka, proto jej ještě před svým odchodem ustanovil formálním velkomoravským vládcem – ovšem pod dozorem obou hrabat a jejich družin. 

V říjnu roku 870 se po urovnání územních záležitostí vrátil do Řezna Ludvík Němec a okamžitě svolal říšský sněm, jehož se účastnili i zástupci některých slovanských kmenů. Hlavním a jediným bodem programu byl soud nad Rastislavem. Přítomní shromáždění velkomoravského knížete obvinili z nevěrnosti, které se jakožto říšský vazal měl dopustil vůči svému králi, a žádali trest smrti. Král však rozsudek milostivě změnil a Rastislava dal „pouze“ oslepit. 

Spiknutí mitry a prstenu

Koncem roku 869 se z Říma v hodností papežského legáta a moravského arcibiskupa vrátil Metoděj a ujal se církevní správy v Panonii, kterou pro něj papež vyňal z pravomoci bavorského episkopátu. Bavorští biskupové však nehodlali papežovo rozhodnutí respektovat a při první vhodné příležitosti měli v úmyslu proti Metodějovi zakročit. Nemuseli čekat dlouho. Osudy biskupa a donedávna vládnoucího knížete se pomyslně propojily na řezenském sněmu, neboť zde přítomní franští biskupové si během jeho trvání uspořádali jakousi vlastní synodu. Na ní odsoudili Metoděje coby vetřelce a naprosto ignorujíce papežská nařízení jej sesadili, zajali a uvrhli do žaláře – předpokládá se, že jeho věznění probíhalo v klášteře ve švábském městě Ellwangen.

Celou záležitost se bavorští biskupové snažili uchovat v nejvyšší tajnosti. Například jistý Anno, správce papežského patrimonia v Německu, při své návštěvě v Římě na dotaz na Metodějovo zdraví odvětil, že toho člověka vůbec nezná. Metoděj nakonec strávil ve vězení celkem dva a půl roku. Až když se koncem roku 872 ujal úřadu papež Jan VIII., okamžitě zasáhl a nařídil bavorským biskupům, aby Metoděje ihned propustili – a aby svému „ihned“ dodal na vážnosti, provinivší se biskupy do splnění tohoto nařízení exkomunikoval. Navíc poslal legáta Pavla z Ankony, aby osobně dohlédl na splnění jeho příkazů a doprovodil Metoděje v bezpečí ke knížeti Svatoplukovi na Moravu.

Po příchodu zpět do své diecéze se arcibiskupovi dostalo nadšeného přijetí, ale jeho postavení se ale následně ukázalo být mnohem slabším než za vlády Rastislava. Svatopluk od uzavření forchheimského míru udržoval s Franky přátelské styky, díky čemuž se na Moravu mohli opět vrátit vyhnaní latinští kněží. Kníže navíc pro slovanskou liturgii nejevil ani zdaleka tak velké nadšení jako jeho strýc. Jeho preferenci latinských kněží ostatně odráželo i postavení dvou z nich – Jana z Benátek a Wichinga ze Švábska, kteří patřili k předním knížecím rádcům. 

Krví vykoupený trůn

Ještě před Metodějovým návratem se ve vězení ocitl i kníže Svatopluk, když jej roku 871 hrabata Vilém a Engelšalk před markrabětem Karlomanem obžalovala ze zrady. Velkomoravský kníže byl odsouzen, odvezen z Moravy a uvězněn. Jeho „zmizení“ však způsobilo neočekávané následky ve chvíli, kdy Moravané, přesvědčení o smrti svého knížete, mohutně povstali. Podařilo se jim svolat sněm, na němž si za knížete zvolili kněze Slavomíra, Svatoplukova příbuzného. Okamžitě také zahájili vojenské akce proti Frankům, v nichž si vedli velmi úspěšně.

Po ztrátě Rastislavovy „nevýslovné pevnosti“ v Mikulčicích již bylo překvapenému Karlomanovi jasné, že Moravu silou neudrží. Propustil proto Svatopluka z vězení a přesvědčil ho, aby se v čele franského vojska opět vydal na Moravu, uklidnil situaci a opět se ujal vlády. Když franské vojsko přitáhlo k Mikulčicím, kde Slavomír sídlil, vymohl si Svatopluk vstup do města a následně dokázal přesvědčit své bývalé družiníky, že je stále jejich knížetem. Poté se postavil do jejich čela a napadl vojenský tábor nic netušícího franského vojska. Ve strašlivé řeži padla většina Franků včetně hrabat Viléma a Engelšalka a Svatopluk se stal opět pánem Velké Moravy.

TIP: První křesťanské misie: Kdo u nás působil před Konstantinem a Metodějem?

Karloman tímto překvapivým tahem dočasně ztratil možnost ovlivňovat moravské záležitosti. Svatopluk naopak získal čas, který dokázal mistrně využít k rychlé konsolidaci poměrů a navázání styků s možnými spojenci.

Když se Karloman následujícího roku dostavil na Moravu s novou vojenskou výpravou, narazil již na připravené šiky obránců, a nakonec raději přijal Svatoplukovu nabídku ke smíru. Smlouva, uzavřená roku 874 ve Forchheimu, sice Svatoplukovi ukládala uznat svrchovanost východofranského panovníka a slíbil platit pravidelný roční tribut, ale zároveň mu poskytovala prostor pro vlastní mocenskou expanzi. Moravě se otevřel prostor k tomu, aby se skutečně mohla stát „Velkou“.