Mladý František Josef: Jak se stal z arcivévody rakouským císařem?

Císař František Josef I. je pro nás dnes trochu komická figurka s mohutnými licousy. Jaký ale byl v rozpuku mládí, když si nasazoval císařskou korunu?

22.01.2020 - Karel Vrchovec



Psal se rok 1848 a Evropou zmítaly revoluce. Krizí si prošlo i habsburské mocnářství. Povstání v severní Itálii bylo potlačeno jen díky maršálu Radeckému. Všeslovanský sjezd v Praze vyústil ve Svatodušní bouře, které zadusil až generál Windischgrätz. Ve Vídni povstali liberálové a císař Ferdinand Dobrotivý musel uprchnout. Rebelové dokonce zlynčovali ministra války. V Uhrách došlo k masivní vzpouře Maďarů, která nezničilo Rakousko jen díky zásahu Chorvatů pod vedením bána Josipa Jelačiče.

Prudkost a surovost povstání vedla vládu k radikalizaci a u dvora se dostaly do popředí konzervativní kruhy. Ty se rozhodly najít z nepokojů jednoduchou cestu: něco málo ústupků, trochu planých nadějí a hodně síly. K takovému postupu byl ale císař Ferdinand naprosto nevhodný. Často nemocný a podivínský muž oplýval mnoha talenty, ale image rozhodného a nesmlouvavého vladaře mu nikdo nevěřil a věřit nemohl. Hledala se tak vhodná náhrada: a v prosinci 1848 byla nalezena. Novým panovníkem bude František Josef, syn bavorské princezny Žofie a arcivévody Františka Karla. 

Solný princ přichází

Narodil se 18. srpna 1830. Přezdívku „Solný princ“ si zasloužil snadno: krátce před jeho početím navštívila jeho matka lázně. Prvních osmnáct let strávil výukou a tréninkem všech důležitých dvorských dovedností. Nebyl v ničem zvlášť nadaný, snad s výjimkou jízdy na koni, prokazoval ale velikou vytrvalost a vůli. Možná proto byl ideálním kandidátem na záchranu Rakouska. 

Ferdinand Dobrotivý tedy roku 1848 dobrovolně předá trůn Františku Josefovi a sám se odebere na zámek Zákupy a do Prahy. Lékaři mu v tu chvíli nepředpovídají úplně růžovou budoucnost, ale český vzduch, hovory s přáteli, dary městu Praze a rozdávání bonbonů na dnešní Národní třídě mu budou velmi svědčit. Dožije se 82 let a bude posledním korunovaným českým králem.

František Josef I. měl ale zatím úplně jiné starosti než rozdávání cukrátek. Prvně musel vyřešit Kroměřížský sněm: na něm se měli vůbec poprvé sejít zástupci všech národů monarchie a dát dohromady ústavu. Mimochodem, za Čechy se účastnil i František Palacký.

TIP: První úředník říše: Jak vypadal běžný den Františka Josefa I.?

Ústavu opravdu sestavili, stát se k ní ale postavil jasně. Sněm navštívil hrabě Stadion, prohlédl si výsledek a pak jej nahradil novou, takzvanou Stadionovou ústavou, která vešla v platnost o rok později. Sněm byl okamžitě rozpuštěn a poslanci posláni domů. Samozřejmě, zklamání poslanců z demokratického deficitu se dalo přežít. Maďarské povstání skončilo mnohem hůře. Rakouská vojska ho za asistence ruských jednotek utopila v krvi, k poslednímu střetu došlo u Világoše. „Byl to pořádný Világoš“ se jako rčení pro masakr, chaos či alespoň veliký nepořádek a výprask dostalo i do běžné řeči.

Poručík Červená nohavice

Když se řekne František Josef I., pravděpodobně se vám vybaví v uniformě. Částečně se ho musíme zastávat: tehdejší monarchové totiž čelili zásadnímu problému. Žádné odění mimo uniforem totiž často prostě nebylo dostatečně ceremoniální a úctyhodné pro tu kterou příležitost.

Pravda ale je, že zrovna František Josef I. se v uniformách přímo vyžíval a byly do velké míry vyjádřením jeho konzervativních postojů. Není však možné si představovat, že měl jen jednu stále stejnou. Právě naopak: uniformy (a jedno viržinko denně) byly pravděpodobně jediným luxusem, který si dopřával. K dispozici měl mít uniforem snad dvě stě. Kromě rakouských si nechával šít i uniformy zahraničních armád, které se mu líbily, včetně všech možných unikátů a zvláštností.

Samozřejmě, lid to tak úplně nedocenil. V době, kdy usedlý večerní oděv by již byl pro císaře zcela přijatelný, se stále držel své uniformy s rudými kalhotami. Proto mu ve Vídni přezdívali „Poručík Červená nohavice“. 

A nesmí chybět drobnost na závěr: na všem jiném než na uniformách šetřil císař natolik, že na stav jeho podolků, tedy spodního prádla, si v denících stěžují i jeho milenky. Některé košile či nátělníky nosil i dvacet třicet let!


Další články v sekci