Mistr, který nestíhal: Josef Václav Myslbek proslul talentem i nesplněnými sliby

Josef Václav Myslbek mezi přáteli občas nerad přiznával, že se „musí honit za kšefty“. Rodina se mu rozrůstala, finančně podporoval rodiče i zahálčivého bratra Františka, přitom hmotné starosti ležely výhradně na něm.

Myslbekovské manýry

Poté, co si několika úspěchy hned na počátku dráhy ověřil průraznost svého talentu, opřela se jeho výrazná ambicióznost nejen o nabyté sebevědomí, ale i o zvláštní soutěživou smělost – ta se v Myslbekově případě časem stala proslulou. Chtěl být uznán, oceněn. Aby si ve vzrůstající konkurenci vydobyl pozici a pokud možno i určité výhody, zacházel ve své dravé touze dostat se k zakázce až příliš daleko. K praktikám, jež leckdy překračovaly meze korektnosti. Neváhal slibovat nereálné termíny. V rozpočtových nabídkách směle uplatňoval taktiku dumpingových cen.

Rychle pochopil, že u velkých (čili i drahých) sochařských děl jde při rozhodování o realizaci vždy a na prvním místě o peníze – proto se nabízel levně. Nejdřív chtěl mít vrabce v hrsti, později se uvidí... Pak se ale dostavila fáze realizace, a uzavřené dohody přestávaly z jeho strany platit. Myslbek prostě neuměl být hotov včas a takřka nikdy nevyšel ani s penězi. Všude nasliboval, ale pak nedokázal plnit. Však z toho bývala sem tam veřejná ostuda. Slíbil mimo jiné pomník do Domažlic, vzal zálohu a pak ze sebe dělal „mrtvého brouka“.  

Jak rostla Myslbekova umělecká autorita – a ta od jeho Kristových let byla už zcela mimořádná – uplatňovala se čím dál víc i jeho ráznost. Takže nakonec si o sochařově obchodní zdatnosti i o „myslbekovských termínech“ štěbetali vrabci na střeše. Ale nebuďme jednostranní. Poloviční omluvou Mísovy praxe (Mísa nebo i Mýsa byla jeho celoživotní přezdívkou) bylo to, že se ke konečné podobě svých děl vskutku trýznivě propracovával. Byl rychlý a virtuózní v nalezení základní myšlenkové koncepce. Prvotní ideje se většinou zmocňoval zlehka, takřka v božské prozření. Ale následovala etapa boření a „shazování“ takřka hotových soch a jejich nového „nahazování“. Vše, co následovalo po prvním uchopení tématu, se proměňovalo v martýrium pro Myslbeka, pro jeho okolí a samozřejmě i pro zákazníka.

Martyrium s Národním divadlem

Lze považovat za poloviční zázrak, jestliže při tomto těžkopádném klopýtání k cíli dokázal vykonat tak omračující množství práce. Leckdy to byl vandr kocourkovský a někdy i neúspěšný. Tím narážíme na trable se sochou Jana Žižky v Táboře. Ale pořád tu byla onačejší nabídka než nepovedený táborský Žižka, nabídka Josefa Zítka na vyhotovení dvou soch, Dramatu a Opery, pro budovu Národního divadla. Myslbek ji přijal nadšeně a takřka bez rozmýšlení. Skici a modely vypracoval obratem. A v opojení nad tím úkolem zbrkle oznámil stavebnímu výboru svou cenu. Načež odjel na zkušenou do Německa, ke zmíněnému Hähnelovi, aby zpřesnil svoje poznatky o novorenesančním sochařství. Jenže po návratu mu začalo docházet, že rozsah i cenu dosud nevykonaných prací hluboce podcenil… 

A tak se sebezapřením sepsal uctivou supliku, v níž k původním 800 požádal o příplatek 420 zlatých na provedení soch. Dlouho marně čekal na odpověď, v pokladně totiž nebyly peníze. Nakonec mu na základě dodatečného znaleckého posudku zvýšili celkový honorář o 240 zlatých. Architekt Zítek jeho sochy přijal, ale dál jeho služeb už nevyužil. Možná mu vadily průtahy a finanční komplikace, snad se mu nelíbily příliš mánesovské, oblé a robustní tvary jeho sochařských alegorií, anebo že by mu byl Myslbek málo novorenesanční? Či málo přizpůsobivý? Příliš svéhlavý? Patrně svému o čtvrt století staršímu zadavateli nevyhovoval ze všech uvedených důvodů. 

Zítek ho odepsal

Kvůli protahujícímu se zápasu o konečnou podobu Dramatu a Opery propásl Myslbek termín nedávno vypsané soutěže na hlavní sochařskou výzdobu Zlaté kapličky. Bez boje tak vyklidil pole konkurentovi, kterého si hlídal jako ohař: přijaty byly tenkrát Trigy a Múzy Bohuslava Schnircha. Myslbek musel svou neúčast vnímat jako zlomyslnost osudu. Vždyť do onoho prvního, málo vydařeného konkursu zasáhl kromě Schnircha už jenom drážďanský Flockemann. 

Když byla za čas ohlášena další soutěž, zaměřená na plastický dekor hlavního vstupu do divadla, obeslal ji svými sochami Záboje a Lumíra (což byly postavy vyskytující se v Rukopisech), a znovu i Dramatem a Operou. V konkurenci jedenácti anonymních modelů získaly nejvyšší ocenění návrhy pod heslem Saxa loquntur, což přeloženo z latiny znamená Kameny mluví. D

ruhou cenu obdržela obálka s kroužkem. Z onoho vítězného anonymu se vyklubal vídeňský Čech, zkušený už Antonín Wagner, a za kroužkem se skrýval Myslbek, který zase neuspěl. Nejvíc výtek v hodnotící komisi zaznělo prý z úst Josefa Zítka: Údajně by narušil čistotu jeho architektonického díla. Bylo to pro Myslbeka velké zklamání a jeho další spolupráce na venkovní plastické výzdobě stánku Thálie se už nekonala.

Skupina ohromných panáků

Naopak na začátku osmdesátých let 19. století Myslbek úspěšně pracoval na sochách pro vídeňský parlament a roku 1881 se pustil do úkolu, do něhož pak investoval víc než šestnáct let práce, totiž do monumentálního sousoší pro Palackého most v Praze. Ještě předtím si však dopřál kratičký, včetně cesty všehovšudy osmnáctidenní, přesto nejdůležitější výlet svého života – odjel do Paříže. Splnil se mu dávný sen. Navázal tam upřímné přátelství se dvěma krajany a vrstevníky, kteří do města nad Seinou odešli hledat umělecké štěstí, s Václavem Brožíkem a Vojtěchem Hynaisem. Jako hypnotizovaný chodil Myslbek celé dny po Louvru a ostatních stáncích umění. Vrátil se vskutku obohacen: natrvalo pro sebe objevil hodnoty moderního francouzského umění.

Součástí projektu Palackého mostu byly na všech čtyřech rozích mostu domky pro výběrčí mýta. Jakási moudrá magistrátní hlava přišla s nápadem, aby se tyto budky staly podstavci pro monumentální sochařskou výzdobu. Myslbek si o tom musel myslet svoje, nicméně uměleckou soutěž nemohl pominout. Potřeboval si doma udělat konečně jméno, když už neuspěl při výzdobě Národního divadla. Navíc byl jako obvykle švorc. Vždyť se hrálo hned o čtyři skupiny „velkých panáků“, jak říkával. Sešlo se sedm návrhů. V porotě neseděl sice žádný sochař, ale byl v ní vrstevník, malíř František Ženíšek, hlavně však sochařův přítel a obdivovatel, estetik Miroslav Tyrš.

Velikáni, kteří nežili

Do uzávěrky konkursu stihl Myslbek připravit pouze tři ze čtyř povinných skic a modelů, zjevně si však žádnou protekci zjednávat nepotřeboval, neboť jeho modely jednoznačně předčily ostatní, a to jak kompoziční a technickou zralostí, tak jednotící myšlenkou, upřenou k české mytologii, k bájným postavám z Rukopisů. Na pylony v Podskalí navrhl postavy Přemysla s Libuší a Lumíra s Písní, na smíchovský břeh Záboje se Slavojem, dodatečně pak Šárku se Ctiradem. Toto poslední sousoší bylo pak právem hodnoceno jako nejpůsobivější. Jestli byl soutěžní triumf nad soupeři Seidanem, Wagnerem a dalšími šťastně jednoznačný, ve všem, co následovalo, jako by se Myslbekovi lepila smůla na paty. S malichernou městskou radou se musel handrkovat o každý halíř, o smluvní podmínky, o technické zajištění realizace. Město nemínilo platit za dovoz kamene nebo hradit osazení soch na místo. 

TIP: Kovový věk Augusta Rodina: Necudná socha, která pohoršovala Pražany

Z těžce probojovaného honoráře si musel tvůrce hradit prakticky veškeré náklady, včetně kameníků, kteří jeho návrhy měli převést do monumentality pomníků. Celkový honorář ve výši 24 000 zlatých mu úřední šíbři naporcovali na osminy a po ždibcích je blahosklonně poukazovali vždy až po realizaci dílčích prací. Myslbek se před hmotnou nouzí zachraňoval obvyklou taktikou – současnou prací na řadě jiných zakázek. Mimo jiné na karyatidách pro Českou spořitelnu, na Krucifixu, na votivní soše Schwarzenbergově. Pražská obec mu zadala výzdobu městského chudobince na Slupi. Začal posléze i s přípravnými studiemi na sochu svatého Václava… A tak poslední skupinu, Ctirada se Šárkou, dodělal teprve v roce 1897, přitom první sousoší, Lumíra s Písní, dokončili kameníci bratři Ducháčkové už v roce 1885. 

Avšak nejbolestnější zrada ho potkala uprostřed práce, když počínaje únorem 1886 začaly v novém vědeckém časopise Atheneum, redigovaném profesorem T. G. Masarykem, vycházet statě útočící na pravost básnických zpěvů v Rukopisech královédvorském a zelenohorském. Mladí vědci celé dílo, jež se Myslbekovi stalo hlavní inspirací k sochám Palackého mostu, prohlásili za novodobé padělky.