Mise k českým neznabohům: Jak se ve středověku prosazoval kněžský celibát?
Podíváme-li se na stav naší společnosti ve 12. století, nenabídne se nám zrovna utěšený pohled. Navzdory cyrilometodějské misii uctívali staří Čechové ještě o tři sta let později nejrůznější bůžky a kamenné modly jim byly milejší než nebe plné mučedníků. Není divu, že svatá stolice chtěla sjednat nápravu. Její vyslanec byl však nakonec rád, že si zachránil holý život
Než se dostaneme k samotnému případu, je potřeba podívat se na dobové poměry celkově. Nejvíc nám o nich prozradí nenahraditelná Kosmova kronika, i když v tomto případě pražský děkan něco prozradil i sám na sebe.
Příliš světští duchovní
Monogamie prý byla takovou výjimkou, že za ni kanovník jmenovitě chválí, ovšem tohoto vyznamenání se dostalo pouze a výlučně Soběslavovi II. (1173–1178). Nikdo jiný si ho zjevně nezasloužil. Lásku, kterou naši předkové ušetřili na manželkách, pak mohli cele věnovat alkoholu. Kníže Vladivoj se úspěšně upil k smrti, ale s medovinou či vínem měla problémy i většina Přemyslovců.
Abstinence knížete Vratislava II. (1061–1092) byla tak ojedinělá, že jí Kosmas věnuje tolik prostoru, kolik některým dějinným událostem. Punc lehkého násosky nakonec získal i svatý Václav, kterého se tak Kristiánova legenda pokusila přiblížit masám. Světce abstinenta by u nás zjevně nikdo nerespektoval. Bujaré pitky nejednou končily výbuchy násilí a Čechy proto předcházela pověst loupežníků a rabiátů.
A jaká byla země, takoví byli i její kněží. Duchovní na vysokých místech často neměli kněžské svěcení. Někteří výtečníci sbírali fary jako na běžícím pásu a svěřené ovečky je proto často vůbec neznaly. Největším problémem však bylo potřebné bezženství. Zatímco jinde v Evropě se dávno prosazoval celibát, u nás šlo o zcela neznámý pojem. Manželky kněží byly normou, požívaly velké úcty a říkalo se jim presbytery.
I již zmiňovaný Kosmas (1045–1125), který byl nejen kanovníkem, ale posléze dokonce děkanem, píše o své choti Božetěše a synovi. Rovněž s jistou škodolibostí popisuje případ kněze, který si po manželčině smrti slíbil, že už zachová čistotu. Byl ale natolik pokoušen spády hříšného těla, že se musel vrhat do kopřiv, aby to vydržel. Zda nakonec uspěl, či jeho snaha vyzněla naplano, už kronikář neuvádí.
Kněz Zbyhněv zase osadil únětický kostel dvěma kanovníky a stanovil, za jakých podmínek jej mohou zdědit jejich synové. S alternativou, že by děti neměli, nepočítal ani teoreticky. Dokonce je dochován případ, kdy probošt Marek zmenšil přílišný počet pražských kanovníků jen tím, že zdůraznil nutnost jejich společného života. To byl pro většinu nepřekonatelný problém, protože měli manželku a domácnost, což bylo příjemnější než soužití s hromadou dalších mužů.
Lopotění legáta Guida
Světový trend byl však někde úplně jinde. V roce 1139 se sešel druhý lateránský koncil, který se mimo jiné zabýval i otázkou celibátu. Jeho myšlenky pak měli prosazovat jednotliví papežští legáti, kteří se rozjeli do všech koutů světa.
Na naše území byl vyslán jistý Guido. Dorazil v roce 1143 a hned se pustil do práce. V pražské kapitule zbavil hodnosti laického a nádavkem ženatého probošta Juratu. Ten se možná manželky zbavit chtěl, ale choť ho odmítla dobrovolně opustit, takže svazek nebylo možné v klidu rozvázat. To ale nebylo nic proti děkanu a arcijáhnu Petrovi, který měl manželky pro jistotu hned tři a navíc čile obchodoval s duchovními úřady. A takto bychom mohli pokračovat ještě velmi dlouho.
Navzdory neuvěřitelným počtům potrestaných ovšem Guido dobře věděl, že jde o pouhou špičku ledovce. Slovy historika Václava Novotného: „Úplné provedení těchto zásad bylo by církev českou zbavilo snad všeho, nebo aspoň většiny kněžstva.“ Celé lopotění nakonec nebylo k ničemu dobré. Ledva za Guidem zapadly dveře, poměry se vrátily do vyjetých kolejí a zapuzené manželky do vychladlých postelí.
Slavnost s neslavným koncem
Svatá stolice se však svého záměru nevzdala a vyslala dalšího zmocněnce, kterým se stal kardinál Petr z Kapue. Ten přijel kolem roku 1197, když u nás vládl Jindřich Břetislav (1193–1197), který v jediné osobě spojil úřady knížete i biskupa. Tato kombinace vyslance jistě plnila nadějí.
TIP: Plodnost pod kontrolou: Pomáhal celibát, zaříkávání i krokodýlí trus
Petr na to navíc šel od lesa. Dne 22. března roku 1197 zorganizoval slavnostní svěcení kněží, při kterém chtěl pronést řeč, na níž shrne všechny důležité zásady. To nejprve vypadalo jako dobrý nápad. Účast byla hojná, ceremonie důstojná a legát mohl být spokojen. Jakmile ale zazněla slova o povinnosti duchovních žít v bezvýhradném bezženství, nálada se rychle změnila. Přítomní začali dupat a křičet a pak se na vyslance vrhli. Petr jen tak tak vyvázl se zdravou kůží a na Čechy a zdejší poměry už nikdy nezapomněl.
