Mincovní konsorcium: Největší zlodějina raného novověku (1.)

Patent, vydaný 28. prosince 1623, upozorňoval obyvatele habsburské monarchie na takzvanou kaládu. Pod libozvučně znějícím názvem se skrývala tragédie, mající k líbeznosti na míle daleko. Stávající měna, znehodnocená lstivým podvodem několika úředníků, ztratila během jediné noci svou cenu a její hodnota se propadla na pouhou desetinu. Lidé, kteří večer usínali s léty pracně nashromážděným obnosem, se do nového dne vzbudili jako žebráci.

Dlouhá mince   

Stěží bychom na mapě dnešní České republiky hledali město, které nebylo zasaženo. Výsledkem byl upadající trh, řemesla, výroba a měšťanský život stagnovaly. Zhoubný byl pochopitelně i vliv vleklé třicetileté války. To nejhorší však mělo teprve přijít. Z Prahy do Vídně totiž odešel návrh Karla z Lichtenštejna o založení mincovního konsorcia. Císař, tlačený hned z několika stran rychle se rozmáhajícími boji třicetileté války, neprodleně potřeboval stálý přísun hotovosti, kterou by financoval svou armádu. Zabírání statků v Čechách a v menší míře na Moravě však kýžené obnosy nepřineslo. Český místodržící proto v ten nejvhodnější okamžik přednesl na první pohled důvěryhodný návrh na zřízení spolku, který by výměnou za státní půjčku převzal po dobu jednoho roku příjmy z mincovnictví.

Konsorcium

Po bok Karla z Lichtenštejna se do čela korporace postavili také další z nejvýraznějších osobností pobělohorské doby: Albrecht z Valdštejna (1583–1634), olomoucký biskup František z Ditrichštejna (1570–1636) a příslušník českého šlechtického rodu Pavel Michna z Vacínova († 1632). Vedle zaručených katolíků však ve svazku mincovního konsorcia stanul také Nizozemec Jan de Witte († 1630) a židovský bankéř Jakub Baševi z Treuenburka (1570–1634). Poslední jmenovaný, který byl v roce 1616 zvolen představeným pražské židovské obce, patrně do budoucího „vytunelování“ státu příliš nezasáhl. V rámci konsorcia totiž sehrál spíše druhořadou organizační roli. Činnost mincovního konsorcia zprvu spočívala ve stažení dosavadní měny z oběhu. Kupecké stánky tak pomalu opustila dřívější ražba, nesoucí tvář zavrženého krále Fridricha Falckého. Tyto mince byly postupně nahrazovány takzvanou kiprovou nebo také dlouhou mincí. Měnová reforma se měla stát stimulem k tolik potřebnému oživení české a moravské ekonomiky, v důsledku však vedla k naprostému opaku.