Milovník žen na trůnu: Život Carola II. Rumunského by vydal na dobrodružný film

Kolem Carola II. panuje mnoho kontroverzí a historici ho nelíčí právě v nejrůžovějších barvách. Do čeho všeho se tento panovník zapletl? A jak obstál v kontextu evropské politiky na prahu 2. světové války? 

Vládnout Rumunsku nebyla snadná práce. Po první světové válce se územně rozrostlo, což však nepřineslo jen zisky, ale také problémy. Mnohonárodnostní stát byl domovem nejen Rumunům, ale i Maďarům, Němcům, Ukrajincům, Bulharům, Rusům, Rusínům a Srbům. A samozřejmě nesmíme zapomínat na statisíce Židů. Taková různorodost nedělala dobrotu. Zvlášť když vnitropolitická situace vykazovala značnou nestabilitu. Vlády se často střídaly třeba jen po několika měsících. Nehrálo se přitom jen o to, kdo bude takříkajíc u vesla. Šlo o víc. Probíhal dramatický zápas o to, jaká má být vlastně povaha rumunského státu. Demokracie? Monarchie? Diktatura? Realita dala odpověď – vzniklo něco mezi tím vším. Ale nahlédněme trochu podrobněji do dějin této důležité země, o níž se u nás v hodinách dějepisu spíš mlčí, což je škoda.

V kleštích

Po první světové válce se zemi otevírala poměrně optimistická perspektiva. Jenže problémy zůstávaly. Například velký rozdíl mezi venkovem a městy. Zemědělci inklinovali k fašistické ideologii, dělnictvo zase s komunismem. A toho začaly samozřejmě brzy využívat mocnosti, které si důležitost Rumunska uvědomovaly. Vždyť země disponovala zdroji ropy. Tento fakt určoval základní souřadnice postavení Rumunska v mezinárodní diplomacii.

Na jedné straně bylo tak významné, že celkem snadno nacházelo mocné spojence. Na druhou stranu si nikdy nemohlo připadat tak úplně v bezpečí, protože bylo jasné, že okolní diktátoři si budou dělat na jeho přírodní zdroje zálusk. A Rumunsko hledalo záštitu na různých adresách. Trochu přitom kličkovalo a pokoušelo se hrát současně na obě strany – mít na své straně Francii i Hitlera. To ale tak úplně nešlo. Jakou roli v tom všem hrála královská rodina?

Traumata

Budoucí král Carol II. se narodil roku 1893 a rodinné zázemí neměl právě jednoduché. Pocházel z německé dynastie Hohenzollernů, která usedla na rumunský trůn jen pár desítek let před jeho narozením. Pruský princ Karl von Hohenzollern-Sigmaringen tehdy získal podporu Napoleona III. i rumunských elit a po pádu místního diktátora, valašského knížete Alexandra Ioana Cuzy, se stal nejprve domnitorem a poté i králem. Do země tehdy přicestoval inkognito vlakem. 

Jenže Carol I., jak se nyní jmenoval, mužské potomky nezplodil. Adoptoval tak svého synovce Ferdinanda, pruského prince a syna jeho bratra. Pořádný rodinný propletenec! A to ještě nebylo všechno. Když se Ferdinandovi narodil kýžený syn, kdepak aby jej vychovával sám. Tohoto úkolu se zhostil pevnou rukou dědeček, tedy sám Carol I. Asi nepřekvapí, že budoucí hlava země rovněž dostala jméno Carol – ten se měl později začít psát jako II.

Když vypukla první světová válka, mladík odcestoval do Německa, aby se mu dostalo vojenské výchovy. Zamířil tak přesně opačným směrem než jeho otec Ferdinand, který byl naopak vyrván z pruského prostředí a formován v Rumunsku, ačkoli ani neovládal místní řeč. Otec i syn tak museli přinést oběť podle hesla „vše pro trůn“. Ale zda se v jejich případě dalo mluvit o vlastenectví v pravém slova smyslu, posuďte sami. Nebo snad chápali kralování jako rodinný byznys?

Zakázaná láska

Dědeček Carol I. měl se svým jmenovcem vnukem Carolem velké plány. Jenže ten se zamiloval do krásné Zizi. Ta sice pocházela z dobré, ale ne z královské rodiny. To představovalo první problém. Druhý nastal, když láskou potřeštěný Carol dezertoval a utekl se svou vyvolenou do Oděsy, kde se s ní dokonce oženil. Navíc se vzdal trůnu! Zkrátka svou budoucnost si představoval v náruči osudové ženy raději než s korunou na hlavě.

Ze zakázané lásky se narodil syn. Carol se k němu oficiálně hlásil, ale ne tak královská rodina. Pro tu nepředstavoval legitimního potomka a následníka. A tím to neskončilo. Carol se musel své milované Zizi vzdát, alespoň oficiálně. Poslali ji, chudinku, do Francie. Carolovi našli lepší partii: princeznu Helenu Řeckou. Carol se podvolil. Ale šlo o šťastné manželství? Mohl milovat ženu, kterou mu vybrala maminka?

Přelétavý muž

Carol nadále zůstal velkým ctitelem krásy něžného pohlaví. Ženské půvaby ho lákaly víc než politika. Totéž platilo o luxusních automobilech a letadlech. Propadal zkrátka zálibám moderního muže a historici v něm sotva mohou spatřovat ideálního panovníka oddaného službě vlasti. Na scéně se navíc objevila nová uhrančivá favoritka. Jmenovala se Elenatsi „Magda“ Lupescuová a Carol s ní opět zmizel do ciziny. Musela po něm dokonce pátrat tajná policie. 

Carol dal opět najevo vůli vzdát se trůnu a raději naplnit svůj život vášní. Ukázalo se však, že jiného názoru je nejen Carolova matka, ale i sama milenka. Tu si sice nemohl jen tak vzít a udělat z ní královnu, ale Lupescuové to ani moc nevadilo. Radila svému partnerovi, aby se vysokého postavení nevzdával. Patrně si byla již tehdy dobře vědoma toho, že i ona může získat obrovský vliv, jak už to tak milenky vládců dělávají. Páreček hrdliček na útěku se stal každopádně vděčným soustem pro novináře a fotografy. Jejich skandální vztah plnil stránky tehdejších novin.

Na trůn!

Carol se nakonec nechal k návratu do politiky přesvědčit. Otec Ferdinand zemřel, a situace se tudíž změnila. Ne všichni si však Carola na trůnu přáli. Měl mocné podporovatele i odpůrce a jeho návrat do země předků vypadal poněkud dramaticky. První plán se vůbec nezdařil, ale když konečně přistál na rumunské půdě, čekalo ho překvapení. Davy jásaly. Pikantní přitom je, že Carol tak vlastně pro tuto chvíli připravil o korunu svého syna Michala.

Návrat se každopádně podařil nad očekávání. A Carol nemusel přinést nijak zvlášť krutou oběť. Milenku Lupescuovou postrádal jen krátce, brzy ji měl k dispozici přímo v Bukurešti. Jako by svému lidu říkal, že král si prostě může dovolit cokoliv a třeba všem na očích.

Mocipán

Podobně jako se choval v soukromém životě, projevoval se i na politické scéně. Možná to trochu překvapovalo od někoho, kdo byl dříve ochoten se své pozice vzdát. Když už však jednou vládl, hodlal to zařídit tak, aby bylo po jeho. Další politické hráče se snažil oslabovat. Kritici by řekli, že si správu země představoval asi jako kombinaci monarchistického zřízení s novodobou diktaturou nepříliš vzdálenou fašistickému modelu.

Měl však zdatné konkurenty. Ti rovněž nasedli na vlnu fašismu, který se začal prosazovat ve valné části Evropy. Jistý Zelea Codreanu bodoval hlavně na venkově s protikomunistickým a protižidovským programem. To byl nebezpečný a charismatický protivník. A pro mnohé představoval vůdcovštější typ než Carol, který proslul svými avantýrami a mnozí na něj pohlíželi spíš jako na floutka než jako na někoho, kdo by se mohl stát pro své příznivce modlou na způsob Mussoliniho nebo Hitlera. Carol se dokonce trochu zalekl a chtěl se svým konkurentem uzavřít spojenectví. Ten však hodlal pokračovat po vlastní ose.

V utkání „kdo z koho“ však zvítězil král. Codreanu zemřel ve vězení při údajném pokusu o útěk. Rival zmizel ze scény, a to přes to, že Hitler sázel spíše na něj než na Carola. Diktatury se mezitím prosazovaly v mnoha zemích Evropy. Ve 20. letech tento osud postihl Maďarsko, Itálii, Bulharsko, Polsko či Jugoslávii. Nakonec se objevil Hitler. A ani Carol se neštítil k udržení moci využívat tajnou policii, která se nebývale rozrůstala.

Nesvobodní

Politickou kulturu tehdejšího Rumunska ničily časté hádky a urážky. Ani pro nějaký ten „flákanec“ nešli poslanci daleko. Veřejnost v demokracii nevěřila a ztrácela také důvěru v tradiční strany, což předznamenávalo další nedemokratický vývoj země. Kromě toho se ukazovalo, že možná ještě důležitější než konkrétní znění ústavy a zákonů jsou nepsané tradice a normy, protože obejít lze všechno, když se chce a když kvůli tomu nikdo moc nekřičí.

Král Carol II. si mohl dlouho říkat, jak je mazaný a dokáže to hrát na všechny strany. V roce 1938 si mohl připadat na vrcholu, když prošla ústava, která mu dávala tolik moci, že by uspokojila kdejakého čistokrevného diktátora. Co na tom, že referendum o této ústavě nemělo se svobodným hlasováním nic společného? Carol se nehodlal zdržovat s demokracií. Politické strany byly likvidovány a vznikla Fronta národní obrody, která se brzy chlubila miliony členů. 

V zahraniční politice Carol dlouho lavíroval a nebylo jasné, na čí stranu se Rumunsko přikloní, pokud vypukne válka. Když se to roku 1939 skutečně stalo, nakonec hledal pomoc u Hitlera, který se mu zdál být nejsilnější. Jenže ani ten krále tak úplně nepodržel.

Debakl

Začátek 2. světové války znamenal okleštění takzvaného Velkého Rumunska. Kus si odštípli Sověti, Maďaři i Bulhaři. Carol sice zůstal králem, ale faktická moc přešla do rukou rumunských fašistů podporovaných Berlínem. Carol se i přes veškeré ústupky a kompromisy na trůnu přece jen neudržel. Už v roce 1940 nakvap opustil se svou milenkou zemi. Snažil se ještě monarchii zachránit tím, že svůj pád maskoval jako předání koruny devatenáctiletému synovi Michalovi. Fakticky šlo ale o debakl.

Pohodlného života se uprchlý král ani Lupescuová vzdát nehodlali. Naložili do vlaku vše cenné a s tučným bohatstvím zamířili do Švýcarska. Na Carolovu politickou kariéru vrhla špatné světlo nejen pověst intrikána, ale také antisemitská politika. Ke konci života se stal štvancem. Francovo Španělsko mu nabízelo zdánlivě bezpečný azyl, ale i tam se stal nepohodlným a nakonec se raději uklidil až za moře. V Brazílii se v roce 1947 konečně oženil s Lupescuovou, to už mu ale zbývalo pouhých pár let života. Naposledy vydechl roku 1953 v Portugalsku.

Král stávkoval

Na rozdíl od jeho otce nevinili krále Michala z příklonu k fašismu, a to přesto, že Rumunsko za druhé světové války aktivně bojovalo na straně Osy. Michal byl však v té době jen loutkou bez reálné moci a vina za spojenectví s nacistickým Německem tak padla v prvé řadě na jiné. Až v předposledním roce války Michal pochopil, že stojí na straně budoucích poražených. Rozhodl se přiklonit na stranu spojenců a provedl převrat. Paradoxně díky tomu obdržel různá vyznamenání – od Stalina i amerického prezidenta Harryho S. Trumana.

I na něj však nakonec došlo. Moc předal komunistům, zabránit vývoji mohl jen těžko. Monarchii už nebylo pomoci – pro mnohé Evropany se tento způsob zřízení zdiskreditoval právě ochotou řady králů udržet si moc třeba i za pomoci fašistů. Jedna etapa evropských dějin tak skončila. Michal si ještě chvíli držel formální moc a zlobil a vyhrožoval čímsi na způsob stávky, když na čas záměrně neplnil své povinnosti. Na druhou stranu nevyužil možnosti zůstat v zahraničí – nabízel mu ji dokonce Winston Churchill, když se Michal objevil na svatbě budoucí královny Alžběty II. s princem Filipem. Nejspíš doufal, že se v Rumunsku udrží.

Král Michal ale přecenil svou zdánlivou popularitu. Generální tajemník rumunské komunistické strany nechal obklíčit palác a odstřihnout mu telefon. Pohrozil vzdorovitému králi, že pokud nepodepíše abdikaci, nechá popravit tisíc uvězněných studentů. A on podepsal, stalo se tak předposlední den roku 1947. Hned v lednu byl pak přinucen k emigraci a nakonec raději zakotvil v zahraničí.