Milovaný i vysmívaný: Jaký byl posmrtný obraz Františka Josefa?

Do hodnocení života a panování předposledního rakousko-uherského panovníka se samozřejmě promítaly proměny doby a zejména proměny politické situace. Zejména zřetelné to bylo u českých umělců a intelektuálů, kteří se v době existence Rakousko-Uherska netajili věrností císařovi a jeho říši. A nebyla to záležitost jen spisovatelů a básníků, ale také předních českých skladatelů, jako například Bedřicha Smetany, či výtvarníků, kupříkladu Josefa Mánesa. Mnozí svůj pohled a svá hodnocení po zániku monarchie zásadním způsobem změnili. 

František Josef I. se proměnil z dobrotivého stařičkého mocnáře v cizího a v tom lepším případě senilního a neschopného panovníka. Trvalo dlouho, než se tento obraz změnil. Víme, že císař samozřejmě nebyl ani ideálním, ani dokonalým vladařem, měl řadu chyb a nedostatků a dopustil se mnoha omylů, které měly tragický dopad právě proto, že se jich dopustil člověk v jeho postavení.

Ale také se zasloužil o to, že obyvatelé Čech, Moravy a Slezska mohli žít ve státě, který vytvořil jejich demokratické tradice, jež nedokázalo zničit ani čtyřicet let komunistické totality, a který našim předkům chtě nechtě umožnil, aby se prosadili jako sebevědomý národ, jenž se mohl směle rovnat s ostatními obyvateli Evropy.

Zájem bulváru

Po rozpadu Rakousko-Uherska se tato říše samotná, Habsburkové obecně a František Josef I. konkrétně, stali tématem, o kterém se nepsalo skoro vůbec. Češi jakoby se styděli za svoji loajalitu, kterou k podunajské monarchii a panující dynastii zachovávali velmi dlouho. Motem doby se stalo heslo „Odrakouštit!“, které se první československý prezident T. G. Masaryk snažil uvést do života.

Navíc možná restaurace vlády Habsburků, ať již v Rakousku či Maďarsku, představovala pro československou zahraniční politiku po dlouhou dobu reálnou hrozbu. Proto se také v meziválečném období takřka nesetkáme s nějakou seriózní historickou prací, která by se pokusila popsat vývoj české společnosti pod vládou Habsburků, o biografii věnované Františku Josefovi I. ani nemluvě.

Domácí nakladatelství raději vydávala publikace lehce skandální a s bulvárním nádechem, u nichž bylo možno očekávat čtenářský úspěch a následný zisk. Velké popularitě se těšily knihy o ne zcela objasněné smrti korunního prince Rudolfa. Tak již v roce 1918 vyšly paměti hraběnky Larischové, nazvané Moje minulost, které různými spekulacemi přiživovaly zájem široké veřejnosti. A v roce 1924 byla v Praze vydána slátanina jistého Jana Bendy Láska ženy trůny boří s podtitulem Příčiny a smrt rakouského prince Rudolfa. 

Očima pamětníků

Svou trochou do mlýna ovšem spěchali přispět i různí „republikáni“, kteří Rakousku oddaně sloužili do poslední chvíle. Generál československé justiční služby Jaroslav Kunz vydal počátkem dvacátých let paměti Za černožlutou oponou, které nesly podtitul Z vídeňských vzpomínek, v nichž popisoval, samozřejmě s nezbytným protihabsburským ostnem, své zkušenosti z doby, kdy působil jako předseda posádkového soudu ve Vídni (leden 1915 – říjen 1918). Tentýž autor později ještě napsal knihy Na dvoře habsburském či Náš odboj v zrcadle rakouské vojenské justice, které se ani nesnažily o objektivní pohled na tuto dobu.

TIP: František Josef I. nesnášel novoty a zklamal Čechy

Velké popularitě se těšily vzpomínky různých osobností, nějakým způsobem spojených s císařským dvorem. Patří k nim zejména knihy arcivévody Leopolda Ferdinanda Toskánského, kterého František Josef I. vyloučil z rodu a který pak pod občanským jménem Leopold Wölfling dožil ve velké nouzi. Aby si materiálně ulehčil, napsal několik knih pamětí, například Habsburkové ve vlastním zrcadle. Životní vzpomínky, které vyšly v Praze bez udání roku vydání, Poslední Habsburkové z roku 1924 a zejména Z arcivévody hokynářem, které se staly ve své době bestsellerem. 

Stejné popularitě se těšily Paměti komorníka císaře Františka Josefa I., které napsal císařův komorník Evžen Ketterl a které podávají laskavé svědectví o předposledním císaři a jeho době.