Miláček dam: Ferdinandu Tyrolskému svítila celý život šťastná hvězda

Ferdinandovo narození rozhodně neproběhlo pod šťastnou hvězdou, ale spíš pod půlměsícem – pro Habsburky rozhodně nešťastným. V okamžiku, kdy 14. června roku 1529 malý Ferdinand spatřil v rakouském Linci světlo světa, směřovala do střední Evropy obrovská turecká armáda pod vedením samotného sultána Sulejmána Nádherného, která jen pár měsíců po chlapcově narození sevřela ve smrtícím obklíčení Vídeň, sídelní město jeho otce, krále (později císaře) Ferdinanda I. Habsburského. To byl také důvod, proč se malý Ferdinand narodil v Linci, kam král odeslal svoji manželku Annu Jagellonskou v obavě před tureckým útokem.

I když byl sultánův útok na Vídeň téměř zázrakem odražen, nebezpečí stále trvalo, vždyť Turci se na dalších více než 150 let pevně usadili v sousedních Uhrách. Proto královská rodina pobývala většinou v bezpečném Innsbrucku v Tyrolsku, kde vyrůstal i malý Ferdinand. Tehdy ještě netušil, že s tímto městem bude spjata nejdelší a nejslavnější část jeho života.  Ale stejně tak byl jeho život spjat i s další z dědičných habsburských zemí – s Českým královstvím.

Mladý místodržitel

Roku 1547 vyvrcholil v německé části Svaté říše římské konflikt mezi katolíky a protestanty takzvanou šmalkaldskou válkou. V čele katolíků stanuli dva Habsburkové: římský císař a španělský král v jedné osobě Karel V. a jeho bratr, český a uherský král Ferdinand. Válka vyvrcholila 24. dubna 1547 bitvou u Mühlberka, v níž byli protestanté na hlavu poraženi. V řadách vítězného vojska si vydobyl rytířské ostruhy i mladý, ani ne devatenáctiletý arcivévoda Ferdinand. Bitva však měla pro jeho život ještě závažnější důsledky.

Šmalkaldské války totiž využili k odboji proti králi Ferdinandovi i nespokojení čeští stavové. Nicméně po porážce německých protestantů panovníkovi již nic nebránilo, aby zjednal i v české zemi pořádek. Stavovskou rebelii potlačil, ale navíc potřeboval jmenovat spolehlivého člověka, který by jej v Čechách zastupoval. V minulých letech působila v této funkci jeho manželka, všeobecně oblíbená Anna Jagellonská, ta však v lednu 1547 zemřela krátce po porodu dcery Johany. Ferdinand zvolil za jejího nástupce svého stejnojmenného mladého syna. Roku 1547 se tedy Ferdinand později zvaný Tyrolský ujal úřadu místodržitele Českého království, aby v něm strávil téměř dvě desetiletí a prožil v této zemi nejšťastnější období svého života.

Represe a renesanční styl

Jeho působení se nám dnes může zdát rozporuplné. Na jednu stranu v Čechách zahájil tvrdou rekatolizaci. Represe namířil především proti Jednotě bratrské, na niž se nevztahovala náboženská tolerance, zajištěná basilejskými kompaktáty na konci husitských válek. Pouhý rok po svém nástupu do úřadu nechal uvěznit na Křivoklátě bratrského biskupa Jana Augustu spolu s knězem Jakubem Bílkem. Ze zdejšího krutého žaláře se dostali po dlouhých 13 letech. Je však třeba připomenout, že Ferdinand byl v tomto směru vykonavatel ostře protireformační politiky svého královského otce Ferdinanda I., jenž se stal roku 1556 i římským císařem. Právě za jeho místodržitelství byli do Čech roku 1555 uvedeni jezuité a roku 1561 nechal obnovit katolické pražské arcibiskupství.

Na druhou stranu to byl on, kdo naplno otevřel české země novému životnímu a uměleckému stylu – renesanci. Právě za něj začal přerod Prahy, která se jen zvolna vzpamatovával ze zhoubného požáru roku 1541, v evropskou renesanční metropoli. A nešlo jen o architekturu. Důležitá byla přítomnost Ferdinandova dvora v hlavním městě.

Mladý Habsburk byl ve vlastním slova smyslu renesančním člověkem se zálibou v umění, vědách i zábavách. Jeho dvůr odrážel arcivévodovu osobnost a ovlivňoval tak českou šlechtu, která byla až dosud v zajetí přísného životního stylu určovaného českou reformací. Lze téměř bez nadsázky říci, že Ferdinand v Praze položil základy pozdější slavné rudolfínské epochy.

Přátelé z Čech

Roku 1564 zemřel císař Ferdinand I. Habsburský. Svou říši rozdělil mezi tři syny tak, že prvorozený Maxmilián získal Rakousko, české země, Uhry a císařskou korunu, druhorozený Ferdinand Tyrolsko a třetímu Karlovi připadlo Štýrsko. Ferdinand, který díky nově nabyté zemi vstoupil do dějin jako Ferdinand Tyrolský, však na žádost svého bratra Maxmiliána ještě dva roky zůstal jako místodržící v Čechách. Království opustil až roku 1566.

Do konce života udržoval úzké styky s českými šlechtici, mezi nimiž si našel i přátele, jako byl Ladislav ze Šternberka. O častých návštěvách jeho českých přátel svědčí i zápisy v pijáckých pokutních registrech, které byly vedeny na jeho novém sídle v tyrolském Ambrasu. Podle tohoto pramene jej zde postupně navštívilo na 150 českých šlechticů! Když roku 1566 odjížděl z Čech, nechával arcivévoda Ferdinand za zády nejen zemi, kde strávil téměř dvacet let, ale i zemi, kde našel svou životní lásku.

Pánem Tyrolska

Do země, kterou obdržel jako část otcovského dědictví, přijel Ferdinand slavnostně v lednu 1567 i se svou rodinou. Jeho sídelním městem byl Innsbruck, kde prožil před lety šťastné dětství. Pokračoval tu ve stejně tvrdé protireformaci, jakou prováděl už v Čechách, zcela v intencích právě skončivšího tridentského koncilu. Počínal si však ještě krutěji – tyrolské novokřtěnce nechal nejen věznit, ale dokonce i popravovat.

TIP: Filipína a arciknížete Ferdinand: Vztah, který otřásl habsburským domem

Zároveň ovšem s sebou opět přinesl také ducha renesance. Nechal v novém slohu přestavět starý hrad Ambras, tyčící se nad Innsbruckem, a vybudoval si zde svou rezidenci. Shromáždil tu světoznámou sbírku, která se směle může měřit s pozdějšími sbírkami jeho synovce Rudolfa II. – a snad byla i jejich inspirací. Ambras byl také místem rytířských slavností a lovů, bujarých hostin i veselých pijáckých zábav, které zde arcivévoda pořádal. Takový nákladný životní styl však přesahoval jeho finanční možnosti, takže zadlužil Tyrolsko na několik dalších generací.