Mezi Kristem a drakem: Stavkirke propojují vikingskou mytologii s křesťanstvím

Typ stavby stavkirke (doslova sloupový kostel) se ve skandinávských zemích prosadil na počátku 11. století, kdy se křesťanství nadobro stalo státním náboženstvím. Jejich rozmach souvisel rovněž s kultem svatého Olafa II., který vládl Norsku v letech 1015–1028 a jemuž je připisována hlavní role při obrácení pohanů na křesťanství a konečném upevnění „pravé víry“.

Ve skutečnosti vyznávali norští králové křesťanské náboženství již od 10. století. Olaf se ale zasloužil o rozvoj církevní správy tím, že do země povolal biskupy z Anglie a římsko-německé říše a christianizoval vnitrozemí, kde zemědělci setrvávali u kultu plodnosti. Právě proto lze v 11. století zaznamenat intenzivnější šíření nových kostelů, které se velmi rychle stavěly z nejlevnějšího a vždy dostupného materiálu – ze dřeva.

Nejen v Norsku

V 16. století bylo v Norsku z celkem 1 200 kostelů okolo 750 typu stavkirke. Později je mnohdy nahradily kamenné nebo zděné stavby, protože církvi se dřevěné budovy zdály málo důstojné pro oslavu Boží milosti. Z tohoto důvodu existovalo počátkem 19. století již jen sto stavkirke. Do současnosti se jich v Norsku dochovalo třiatřicet. Většina staveb je autentických, pocházejí tedy ještě ze středověku. Tři kostely byly v pozdějších staletích rekonstruovány a zásadním způsobem přestavěny.

Nejstarší dochovaný stavkirke vznikl v polovině 12. století a nachází se v norském Urnesu, vzdáleném 350 kilometrů severozápadně od Osla. Největší stojí v Heddalu, je 20 metrů dlouhý a 26 metrů vysoký. Podle pověsti ho vybudoval troll Finn za pouhé tři dny. K velmi známým patří také sloupový kostel v Lomu v provincii Oppland.

Vzhledem k politickému i ekonomickému propojení skandinávských zemí se stavkirke stavěly i ve Švédsku, Dánsku, Anglii, Grónsku a na Islandu. Ve Švédsku byla většina těchto kostelů spálena během morových epidemií v 17. století, takže se jediný autentický stavkirke nachází v jihošvédském Hedaredu.

Za největší známý dřevěný kostel je považován dóm na Skálholtu na Islandu. Stavba se sice nedochovala, ale díky kamennému podstavci dlouhému 50 metrů a rozměrům uvedeným v písemných pramenech se ji podařilo rekonstruovat. V České republice je věrnou napodobeninou stavkirke například dřevěný kostelík sv. Bedřicha v obci Bílá v pohoří Beskyd poblíž slovenských hranic, který dal v letech 1873–1874 postavit olomoucký arcibiskup Bedřich Egon lantkrabě z Fürstenberka.

Triumf křesťanství

Stavkirke byly polychromované a opatřené nástěnnými malbami. Stejně jako dřevěné kostely z ruské oblasti byly velmi bohatě zdobeny dekorativními řezbami rostlinných a zvířecích motivů, jež odborníci označili za „vikinský styl“. V dřevořezbách se často vyskytují božstva, osoby a předměty ze severské mytologie. Například biskupské křeslo v norském Heddalu zpodobňuje scénu drakobijce Sigurda. Ten zabil draka Fáfnira tak, že vyhloubil jámu na stezce, kterou netvor chodil pít, schoval se do ní, a když se nad ním drak plazil, rozpáral mu zespodu břicho. Díky tomu se zmocnil obrovského zlatého pokladu.

Zásadní scény této pověsti lze najít též v dřevořezbách západního portálu stavkirke v norském Hylestadu z druhé poloviny 12. století, který je v současnosti vystaven v Oslu v muzeu Universitetets Oldsaksamling. V norském Torpu byla zase na podlaze stavkirke nalezena scéna zkázy světa podle Eddy, kdy hlavní bůh Ódin bojuje proti vlku Fenrisovi. Bohové šelmu spoutali, ale jejím osudem bylo růst tak dlouho, dokud pouta nepovolí. Poté Ódina spolkla.

Ornamentika pohanských Vikingů však byla dodatečně christianizována a zároveň opatřena novým výkladem dobových církevních autorit. Katolická církev akceptovala původně pohanské prvky pravděpodobně proto, že velkou část symboliky a pověstí bylo možné vykládat i v křesťanském duchu.

Jak se staví stavkirke

Při stavbě kostela typu stavkirke se nejprve vztyčila pevná kostra ze silných kmenů a prostor mezi nimi se zaplnil slabšími kmeny. Původní svatostánky byly malé, maximálně 24 metrů dlouhé a 6,5 metrů vysoké, ale v průběhu staletí se zvětšovaly, doplňovaly o různé vížky, kryté ochozy a další architektonické prvky. Často se také přistavoval malý kůr pro duchovenstvo a apsida. Některé stavkirke měly dokonce i figurální dřevěné tympanony. Interiér kostelů byl tmavý, neboť jediný otvor, který osvětloval prostor, se nacházel vysoko pod střechou.

TIP: Vikingský Gardar: Biskupství na konci světa, na které nedosáhl ani mor

Stavební podstatou stavkirke je sloupová konstrukce. Mezi rohové nosné sloupy se v podlaze vkládá nosný práh, který nese celou stěnu. Půdorysná forma kostelů je centrální. U stavkirke se jednalo buď o jednoduché halové kostely, které jsou nejstarší, nebo kostely se středovým sloupem či s několika sloupy. Kolem středového sloupu se během bohoslužby shromažďovali věřící.