Metropole zahalená v kouři: V Praze byly objeveny středověké pozůstatky kovolitecké čtvrti

Naše metropole představovala po mnoho staletí středověku živý měnící se organismus, ve kterém vznikaly a zanikaly nejen řemeslnické dílny, ale také zemědělské usedlosti, hřbitovy, domy měšťanů, paláce šlechticů, kostely, kláštery, a dokonce i hrady. Každá z oblastí tehdejšího pražského souměstí tak dnes s sebou nese zcela jedinečnou historii reflektující politické i náboženské události, války, požáry i změny cen pozemků a nemovitostí. Archeologie přináší mnohá svědectví také o jedné ze zajímavých výrobních činností, která se odehrávala na území naší středověké metropole – výrobě a zpracování železa a dalších kovů. 

Praha plná hutníků 

Rychle se rozrůstající centrum přemyslovské domény jistě spotřebovávalo obrovské množství železa a výrobků z něj – statisíce kovaných hřebíků, tisíce předmětů každodenní potřeby, zbraní i železných nástrojů pro řemeslníky, kteří se na rozvoji města podíleli. Pro jeho výrobu bylo nejekonomičtější využít místní zdroje surovin a neutrácet za dopravu výrobků ze vzdálených míst. Centrum vznikajícího státu bylo na takové surovinové zdroje poměrně bohaté – horniny pražské kotliny obsahovaly mnoho zvětralinových železitých rud vázaných na zdejší skalní podloží a také takzvané bahenní rudy vznikající dlouhodobou sedimentací na dně vodních toků. 

První doklady zpracování železa známe na území naší metropole z přelomu 8. a 9. století. Dílny vznikaly v okolí Pražského hradu na okrajích tehdejšího osídlení, na svazích Petřína, Hradčan a v blízkosti řeky. Právě Petřín představoval bohaté naleziště vhodných surovin a důležitou roli hrály i blízké vodní zdroje v podobě mnoha menších vodotečí a Malostranského potoka. V průběhu 10. století se zástavba zdejšího malostranského podhradí (tehdy již obehnaného vlastními hradbami) zahustila natolik, že zde pro podobné dílny nebylo místo a jejich existence by také příliš zvyšovala riziko vzniku požáru. 

Ve století následujícím se tedy tyto dílny postupně přesouvaly na vltavském pravobřeží. Pravý břeh řeky sloužil do první poloviny 10. století pouze jako místo pohřbívání mrtvých, ale již na jeho konci se situace radikálně změnila – přicházeli první řemeslníci a došlo k prudkému rozvoji budoucího Starého Města, což bylo opět doprovázeno intenzivní hutnickou činností trvající celé 11. století. 

Zpracovatelé barevných kovů 

Archeologických stop zpracování neželezných kovů známe daleko méně a situace v této oblasti byla o něco složitější. O surovinových zdrojích stříbronosných polymetalických rud z centra naší země mnoho nevíme. V místě významných ložisek na Českomoravské vrchovině a v Kutné Hoře začala těžba až ve 13. století nebo později, a je tak možné, že se využívala nějaká menší ložiska nerostných surovin u nás, a zároveň se jejich část dovážela z Německa nebo Slezska. V minulosti však odborníci předpokládali, že v naší metropoli docházelo pouze k finální výrobě předmětů z dovezeného kovu. Archeologické nálezy však již dnes jednoznačně potvrdily, že ve středověké Praze docházelo jak přímo k tavbě rud, rudního koncentrátu či zpracování rudných polotovarů, tak k výrobě samotných předmětů z barevných kovů. 

Působily zde tedy jak dílny hutníků, zpracovávající suroviny do podoby mědi, cínu nebo stříbra, tak i slévačů, kteří vyráběli předměty z drahých kovů, mědi a jejích slitin. Nakonec však ve středověké Praze převážily zejména specializované dílny na výrobu drobných předmětů z barevných či drahých kovů – výrobků určených pro městský trh. Samotná výroba těchto kovů z naší metropole, stejně jako v případě železa, zcela zmizela a přesunula se do míst s ložisky vhodných nerostných surovin. 

Řemeslnická osada 

Před několika lety proběhl výzkum na dvoře jednoho z rekonstruovaných domů v Křemencově ulici v Praze nedaleko od známé restaurace U Fleků. Celá tato oblast má velmi bohatou historii, která sahá pár set let před založení Nového Města pražského roku 1348. Zdejší nejstarší středověké osídlení bylo spjato se vznikem takzvané vyšehradské cesty – staré a důležité komunikace spojující Pražský hrad s Vyšehradem. Nejpozději v první polovině 12. století zde mezi kostelem svatého Michala a dnes již neexistujícím kostelem svatého Petra a Pavla na Zderaze vznikla vesnice Opatovice. 

V prostoru zmíněného dvora nalezli archeologové několik do země zahloubených částí středověkých domů postavených původně ze dřeva, hlíny a částečně také z kamene. V zásypu jednoho z nich byly nalezeny dvě mince – denár Soběslava I. ražený mezi lety 1125–1140 a norimberský fenik Fridricha I. Barbarossy z let 1152–1190.

Také převážná většina nalezených zlomků keramických nádob pocházela z druhé poloviny 12. až počátku 13. století. Bylo tak jasné, že zdejší nejstarší osídlení zaniklo někdy v první třetině 13. století, tedy za vlády krále Přemysla Otakara I. (1198–1230). Fakt, že se nejednalo o běžnou vesnici, jejíž obyvatelé se živili výhradně zemědělstvím, doložily mnohé zajímavé nálezy související s metalurgií železa a barevných kovů. Mladší středověké osídlení se na tomto místě začalo rozvíjet zhruba o sto let později, a to až se vznikem Nového Města pražského, a dílny metalurgů provázené dýmem a hlukem vystřídala pracoviště koželuhů, která byla provázena pro změnu silným zápachem souvisejícím s využitím moči a výkalů při zpracování kůží. 

Archeologické stopy řemesel 

Mezi více než 150 nalezenými jámami rozpoznali archeologové celkem 19 pyrotechnologických objektů – tedy torz výrobních zařízení s doklady práce s ohněm s vysokými teplotami. Většinu z nich tvořily oválné až obdélné mělké jámy s propálenými stěnami a často s dochovanou kumulací takzvaných vyhřívacích kamenů v jejich zásypu. Tento druh kamenů byl využíván pro své výhodné fyzikální vlastnosti – rychlou akumulaci a následné dlouhodobé vyzařování tepla. Takové jámy bývají spojovány se zpracováním železa – nejspíše s pražením rudy. 

Výzkum zachytil i torza tavicích pecí, ať už jednoduchých šachtových železářských pecí, nebo menších pícek, které nejspíše sloužily k tavení polotovarů surovin nebo předmětů ze slitin mědi určených k recyklaci. Některé z pecí byly zničeny v průběhu výstavby zahloubených domů, jiné byly naopak zahloubeny do jejich zásypu, který vznikl po zániku domů. Bylo zřejmé, že zde řemeslníci pracovali dlouhé desítky let. 

Další doklady reprezentovaly také nalezené předměty – zlomky hliněných výmazů stěn či kleneb zaniklých částí metalurgických pecí, železná ruda i železářská struska (více než 300 kusů). Nalezeno bylo větší množství zlomků a slitků barevných kovů, přičemž zčásti šlo bezesporu o předměty používané tehdejšími obyvateli a jimi ztracené (drobné oděvní aplikace, záušnice, nákončí opasků). 

Část nálezů však tvořily drobné hrudky, různé zohýbané plíšky a tyčinky. Ty reprezentovaly surovinu určenou k druhotnému zpracování místními řemeslníky. Nalezených padesát fragmentů keramických kovoliteckých tyglíků patřilo k vakovitému (loďkovitému) typu s krátkým horizontálně vyloženým držadlem pro uchycení do kleští. Nalezeno bylo rovněž několik střepů keramiky se struskovitými povlaky z barevných kovů. Miskovitě prohnuté střepy běžné kuchyňské keramiky byly na území raně středověké Prahy nejčastěji užívány při výrobě a rafinaci stříbra metodou kupelace, ale i při jiných technologických operacích souvisejících s metalurgií zlata, cínu, mědi a jejích slitin. 

Poslední pomyslný střípek v mozaice nálezů reprezentoval drobný prubířský kámen – pět centimetrů dlouhá destička tmavě šedého metaprachovce s provrtanou dírkou na zavěšení. Na území pražské raně středověké aglomerace známe dnes již vyšší desítky míst s doklady výroby nebo zpracování železa. Dokladů zpracování neželezných kovů však známe jen něco přes dvacet. V naprosté většině případů se však jedná o více či méně torzovité nálezy.

Naopak poměrně běžně jsou nalézány finální výrobky z mědi a jejích slitin, zvláště drobné předměty, například různé oděvní aplikace a ozdoby na šatech, opascích nebo řemení, ale také záušnice, přezky, prstýnky, rolničky nebo zvonečky. Jen velmi pomalu se tak z drobných střípků poznatků skládá obrázek raně středověké Prahy jako jednoho z významných míst výroby a zpracování neželezných kovů, které se nacházelo ve značné vzdálenosti od prvotních zdrojů rudních surovin.

Kouzlo prubířských kamenů

Prubířské kameny (z německého Die Probe – zkouška) byly malé destičky nebo tyčinky z tmavého tvrdého nerostu, často s provrtaným otvorem, aby se mohly nosit zavěšené na krku. 

Sloužily zejména pro ověřování slitin drahých kovů, které díky své měkkosti zanechávaly na jemně zrnitém povrchu kamene jasně viditelnou stopu. Výrobci, obchodníci i kupující byli na základě svých zkušeností schopni rozpoznat podle stopy na kameni ryzost kovových předmětů, mincí či šperků. 

Podobné kameny známe již z vrcholného období harappské kultury (2600–1900 př. n. l.) – protoindické civilizace v povodí řeky Indu, z evropské doby bronzové, z keltské Galie, z antického Středomoří, a také z raného středověku.