Medvěd v pavučině: Jak si stála ruská politika v předvečer Velké války?

Ruská komunikace se zahraničím měla vždy svá specifika. Od nástupu Romanovců až do jejich pádu jí totiž zcela konzistentně prostupovala dvě zásadní pravidla. Rusko kombinací vojenské síly a mezinárodní diplomacie dobývalo nová území a všechno rozhodování o zahraniční politice zůstávalo plně v rukou cara. Jednoznačné lpění na těchto tradicích přivedlo Rusko v některých případech k obrovským triumfům, ale mnohokrát jej také uvrhlo do bídy.

Kolonizace Sibiře

Expanze na nehostinnou Sibiř byla pro Rusko první logickou variantou – nečekala zde žádná říše, kterou by bylo třeba porazit, žádný vyzyvatel. Sibiř osadníci zprvu kolonizovali postupně, když zakládali vesnici po vesnici. Počátkem devatenáctého století se však na toto území zaměřila pozornost státu daleko více. Vzrostl totiž význam obchodu s cennými surovinami, které bylo možné na Sibiři těžit. Vzhledem k nehostinnosti prostředí zdaleka nestačilo porobit tamější kmeny, a tak car zabil „dvě mouchy jednou ranou“, když nechal Sibiř protkat sítí pracovních táborů a vesnic, do kterých bylo možné ruské obyvatelstvo deportovat za trest. Následně se během pouhého století zvýšil počet obyvatel Sibiře z půl milionu na devět milionů před světovou válkou.

Střední Asie

Při průzkumu a postupném osidlování Sibiře se Rusové začali zajímat i o střední Asii. Zpočátku proti nim nestál žádný adekvátní protivník, takže Kazachstán se povedlo integrovat do říše snadno a Rusové porazili byla i Persii. Ruské zájmy ale ve třicátých letech 19. století v Afghánistánu zasáhly na území, považované za sféru vlivu Britského impéria. Začala tak dlouhá série válek, provokací, diplomatických konfliktů a rozmíšek, kterou dnes nazýváme Velká hra.

Ta skončila až sérií rusko-britských dohod roku 1907, ve kterých si obě strany rozdělily sféry vlivu. Odstranění problému v Afghánistánu také otevřelo cestu k dohodě mezi Francií, Británii a Ruskem, tedy vzniku takzvané Trojdohody.

Dálný Východ

Rusko zcela využilo čínské slabosti a zmatku a prakticky bez odporu zabralo lány formálně čínského, reálně však spíše nikým nenárokovaného území. Říši středu dokázal ruský medvěd zvládnout bez potíží, zcela opačně však proběhl jeho střet s Japonskem.

Expandující Říše vycházejícího slunce nabídla na začátku dvacátého století Rusům férové dělení Dálného východu – Japonsko by získalo Koreu a Rusko zase Mandžusko. Car odmítl vyjednávat se zemí, kterou pokládal za podobně zaostalou jako Čínu, ale téměř vzápětí byl v rusko-japonské válce (1904–1905) na hlavu poražen. Carské tichomořské loďstvo bylo po několika námořních bitvách zcela zničeno a pozemní armáda se musela z oblastí, které si Japonsko vyhradilo za svou sféru vlivu, stáhnout.

Východní Evropa

Po vítězství nad Švédskem v severní válce roku 1721 se Rusku otevřel přístup k Baltskému moři a jeho další postup do střední Evropy byl už jen otázkou času. Asi nezdařilejším ruským diplomatickým tahem 18. století se stalo trojí dělení Polska, kdy si po vzájemných dohodách Berlín, Vídeň a Petrohrad mezi sebe rozdělily rozsáhlá území východní Evropy. Moc carského impéria se tak zastavila až téměř na hranicích těchto dvou velmocí, neboť Rusko získalo pod svoji kontrolu většinu Ukrajiny, velkou část Polska včetně Varšavy a Estonsko, Lotyšsko a Litvu.

K Černému moři a na Balkán

Při své expanzi na jih se carské impérium pravidelně utkávalo s Osmanskou říší a každé oslabení Turků tehdy znamenalo růst moci Ruska. Ale přece dlouhodobý konflikt těchto dvou velmocí přinesl jedno výrazné překvapení, když se v krymské válce (1854-1856) za sultána postavili Francouzi a Britové, což Rusku přineslo krvavou porážku. Právě v ní však tato východní mocnost našla motivaci pro své modernizační a industrializační snahy.

Osmanské říši se v devatenáctém století začalo přezdívat „Nemocný muž Evropy“ a vlna nacionalistického sebeuvědomění na její západní hranici jasné svědčila o rozkladu turecké moci. Rusko se právě v této době začalo stavět do role ochránce pravoslaví a zastánce svých slovanských bratrů – Srbů a Bulharů. I přes to, že s ruskou pomocí došlo k vytlačení Osmanů z většiny Balkánu a vytvoření nových států, tato politika se carskému Rusku v konečném důsledku nevyplatila.

TIP: Bití, vypalování cejchů, usekávání končetin: Jak se žilo v předrevolučním Rusku?

Nově vzniklý bulharský stát totiž dlouho netoleroval ustavičné zasahování cara do svých vnitřních záležitostí a začal se orientovat ke spolupráci s Rakouským císařstvím. I toto ochlazení rusko-bulharských vztahů poté přispělo k rozpadu spojenectví mezi Moskvou, Berlínem a Vídní. Car si však obratem našel jiného spojence, neboť Francie považovala jak Rakousko-Uhersko, tak i Německo za své nepřátele a silný spojenec na východě pro ni znamenal strategickou výhodu.