Maunsellovy pevnosti: Mořské tvrze k obraně britských ostrovů

Vypuknutí druhé světové války a přímé ohrožení anglických břehů postavilo Británii před nutnost hledat nové formy ochrany proti nepřátelským útokům ze vzduchu a moře. Zvlášť zranitelná byla v tomto ohledu ústí velkých řek. Ta představovala jednak vynikající orientační bod bombardérů Luftwaffe a jako rušné křižovatky vodních cest také lákavý cíl pro kladení námořních min. 

Inspirace v minulosti

Britové se proto rozhodli vybudovat předsunuté pásmo obrany, které by sloužilo ke včasnému varování, pomáhalo odrážet letecké útoky a bránilo zaminování ústí řek. V letech 1941–1943 tak došlo k výstavbě důmyslných konstrukcí, které nepotřebovaly ani píď pevniny, a podle svého duchovního otce Guye A. Maunsella (1884–1961) získaly později název Maunsellovy pevnosti. 

Guy Maunsell, bývalý důstojník Royal Engineers, patřil před válkou k průkopníkům nových postupů v námořním stavitelství. Tento uznávaný odborník na využití předpjatého betonu (technologie řešící problém nízké pevnosti betonu v tahu, zejména v mostním stavitelství) přišel s projektem Návrh na zřízení Martello věží pro obranu ústí Temže. (Martello Tower, dělové pevnůstky kruhového půdorysu se stavěly k ochraně pobřeží Británie v období napoleonských válek.) 

Záměrem bylo zbudovat jejich moderní obdobu ve vodách Severního moře. Maunsell navrhl sestavit je z prefabrikovaných dílů na pevnině a poté odtáhnout remorkéry na místo, kde budou usazeny na mořské dno. Projekt se podařilo dokončit v listopadu 1940, setkal se však s rozporuplnou reakcí admirality. Ta se obávala, že betonové bloky budou nestabilní a mohly by se během plavby na neklidném moři převrátit. Následovala proto ještě řada jednání a zkoušek, než byl plán 6. března 1941 schválen.

Čtyři námořní „strýčkové“

Každou ze čtyř Maunsellem navržených pevností tvořily dva mohutné železobetonové sloupy vsazené do 51 m dlouhé a 27 m široké pontonové základny. Výška dutých sloupů o průměru 7,3 m činila 18 m. Nad nimi byla vztyčena zbraňová plošina, vyzbrojená dvěma 3,7palcovými (94mm) protiletadlovými děly a dvěma kanony Bofors ráže 40 mm. Prostor v obou nosných sloupech byl rozdělen do sedmi podlaží. V horním se nacházely generátory, další posloužilo jako ubikace pro posádku, skladovací prostory a nádrže na sladkou vodu. Nad zbraňovou plošinou se nalézala ještě nástavba s ubikacemi důstojníků, kuchyní a stanovištěm obsluhy radaru. 

Plošinu spojovala s pobřežím kromě vysílačky i telefonní linka. Součástí každé pevnosti bylo rovněž železné schodiště pro přístup na obslužné molo a jeřáb k vyzvedávání zásob. Posádku tvořilo 120 příslušníků Royal Navy. 

První z pevností, Rough Sands (kódové jméno Uncle one, U1), vyplula z doků v Tilbury ráno 9. února 1942. Čtyři remorkéry dorazily s objemným břemenem na určené místo asi 15 km východně od Harwiche až 11. února kolem 16.00. Základna pevnosti zde byla zaplavena tak, aby se potopila asi v hloubce 11 m a v 16.45 dosedla na mořské dno. Místo se tehdy ještě nacházelo v mezinárodních vodách, přesto byla pevnost z pobřeží viditelná. K umístění dalších „strýčků“ U2–U4 (Sunk Head, Tongue Sands a Knock John) pak došlo do srpna 1942. 

Pod dojmem úspěšného zapojení námořních pevností do pobřežní obrany připravil Maunsell další, tentokrát armádní projekt, určený k protiletecké ochraně přístupů k Liverpoolu. V tomto případě však byla zvolena nová konstrukce, která se dala postavit podstatně rychleji. Ústí řeky Mersey a Liverpoolský záliv mají písčité dno a Maunsell věděl, že je příliš měkké, aby uneslo původní robustní pontonové pevnosti. Proto navrhl alternativní řešení. Nové pevnosti měly stát na betonové mříži, která nebránila přirozenému pohybu písčitého dna. Z původního velkorysého plánu byly nakonec do prosince 1943 realizovány pouze tři pevnosti v Liverpoolském zálivu a tři v ústí Temže. Výstavba u Portsmouthu nebo Belfastu se neuskutečnila.

Armádní pevnosti

Objekty se skládaly ze sedmi samostatných věží navzájem spojených lávkami. Výzbroj tvořená čtyřmi 3,7palcovými děly a dvěma kanony Bofors byla soustředěna v pěti dělových věžích obklopujících centrální řídicí věž, zatímco věž se světlomety stála poněkud stranou. Ze základní mříže vyrůstaly čtyři železobetonové nohy. Nástavbu tvořil osmiboký dvoupodlažní objekt s ocelovými stěnami o síle 6 mm. Každá věž měla generátor a kotel pro vytápění ubikací a ohřev vody. Byla v ní také kuchyně, odpočinková místnost a skladiště, zatímco bojová stanoviště se nacházela na střeše. Věže nesly zásobníky sladké a mořské vody, věže s boforsy a světlomety i nádrže paliva. Jeho dodávku zajišťovala soustava potrubí podél spojovacích lávek. 

Výroba každé pevnosti trvala asi osm týdnů. Hotové věže pak odtáhly na místo speciálně zkonstruované čluny. Jako první se osadila věž s kanony Bofors, aby zajistila protileteckou ochranu stavby, která trvala několik dní. 

V nevelkých pevnostech sloužilo 165 mužů, a tak byly životní podmínky posádek obtížné. Jednotvárné, ale odpovědné hlídkování nad nehostinným mořem, trvající zpravidla 4–6 týdnů v kuse, neustálý hukot generátorů a zápach nafty, to vše činilo ze zdánlivě „ulejvácké vojny“ řeholi, která si nezadala se službou na válečných lodích. Není divu, že řada mužů začala časem trpět psychickými potížemi a došlo dokonce k případům sebevražd. Proto se začalo o duševní stav posádek více dbát. Muži dostali pokyn ve volném čase například malovat, vyřezávat nebo dokonce plést. Nejlepší práce byla zpravidla odměněna láhví rumu. V pevnostech nechyběli ani domácí mazlíčci.

Opuštění strážci pobřeží 

Pevnosti v ústí Mersey se do bojových operací nikdy nezapojily. Jejich postupná likvidace začala už v 50. letech, neboť ohrožovaly rušný provoz před liverpoolským přístavem. Naproti tomu posádky na východním pobřeží během války sestřelily nejméně 22 německých letounů, zničily 31 střel V-1 a jeden motorový člun. Důležitou roli hrály i při záchraně sestřelených letců. 

TIP: Rozhodující bitvy druhé světové války: Přežití ostrova svobody

Krátce po válce byly i pevnosti v ústí Temže opuštěny. Některé čekala demontáž, jiné, například Tongue Sands v roce 1996, vzaly za své kvůli mořským bouřím. V 60. letech však část z nich začala žít druhým životem, když se na nich usadili provozovatelé pirátského rozhlasového vysílání, a jedna se dokonce stala samozvaným knížectvím. Chátrající stavby se také objevily jako kulisy ve videoklipech kapel U2 nebo Prodigy. 

Roku 2003 vznikl zajímavý projekt na záchranu armádní pevnosti Red Sands. Ta si v roce 2020 „zahrála“ i ve filmu Artemis Fowl z produkce Walt Disney Pictures jako tajné výslechové středisko MI6. Zapomenut nebyl l ani Guy Maunsell. Jedna z pamětních desek na památníku britským ženistům v Arromanches připomíná, že právě on byl autorem původního konceptu plovoucího přístavu Mulberry, použitého úspěšně během vylodění v Normandii.