Matka se synem i věční rivalové: Spoluvláda Marie Terezie a Josefa II. (2.)

Dne 18. června 1757 ztratil Fridrich II. v bitvě u Kolína 42 % svého vojska. I rakouská armáda utrpěla těžké ztráty, podařilo se jí však vyvrátit jeden mýtus. „V tento požehnaný den se poprvé ukázalo,“ psala Marie Terezie svému vítěznému maršálu Daunovi, „že pruský král se svou armádou není neporazitelný [...].“ Josef později často vzpomínal na tento den, který prožil jako mladý muž po boku své strachující se matky. S radostí se poučil, že Rakousko jako velmoc nebylo donuceno k abdikaci, že Fridrich poznal hranice svých možností, že znovudobytí ztracené rakouské převahy zdaleka není vyloučeno. Celý život lpěl Josef na tomto snu.

TIP: Jaký byl Josef II. jako dítě?

Cesta do Frankfurtu

Dne 13. března roku 1764 drkotaly bohatě zdobené kočáry císaře Františka Štěpána a jeho syna po vídeňských kočičích hlavách. Ke kapli na Kalvárském vrchu je provázela Marie Terezie, odtud pokračoval její muž se synem bez ní do Frankfurtu, kde měl být Josef zvolen římským králem. Josef své matce tehdy napsal: „Dovolte, ať se u Vašich nohou rozloučí arcivévoda a pod změněným jménem se u nich uvelebí římský král, který Vás prosí, abyste zapomněla na všechna jeho důstojenství a viděla v něm pouze svého přítulného syna.“

Synem Josef dozajista byl. Přítulným však stěží. Čtyři měsíce po smrti své první ženy Isabelly byl vším, jenom ne radostným čekatelem na říšskou korunu. Prožil nemilou zimu, uzavřel se do sebe, byl náladový a cynický. Státní rada mu už několikrát zavdala podnět ke sporu a výsměchu. A teď ta říšská koruna, která nebyla zdaleka jistá. Císařovnou povolaní mužové jako Kounic, Daun či Haugwitz navrhli ve Státní radě plán, jak podle staré habsburské a říšské tradice včas zajistit následnictví. Uvažovali o Josefově zvolení za následníka Františka Štěpána s titulem římského krále, protože pak by po otcově smrti neměly vzniknout žádné velké konflikty kolem koruny Karla Velikého.

Říšský sněm však takovou úvahu zamítl, a tak se zpočátku zdálo, že habsburské následnictví v říši zdaleka není hotovou věcí. Vždyť posledním pravým Habsburkem byl Karel VI., otec Marie Terezie. Po mezihře s bavorským kurfiřtem to byl František Štěpán Lotrinský, který, ač manžel Habsburkovny, byl ratolestí na stromu zcela jiné genealogie, která se orientovala mnohem silněji na Francii než na říši. I Francie se jako rakouský spojenec k Josefově volbě stavěla zprvu odmítavě. V rámci příměří mezi Rakouskem a Pruskem, které zakončilo sedmiletou válku, však bylo dohodnuto, že Fridrich II. podpoří Josefa při volbě římským králem. A tak se nakonec mohl Josef do Frankfurtu pro korunu vypravit.

S vycpanou korunou

Na zdejším Koňském trhu stály tisícihlavé zástupy, mezi nimiž se stál i mladík v čistých bílých punčochách, s bíle napudrovanou parukou a se zvoláním Vivat! na rtech. Jmenoval se Johann Wolfgang Goethe, bylo mu patnáct let a své dojmy si pečlivě zaznamenal: „Císař v domácím hávu z nachově červeného hedvábí, perlami a drahokamy bohatě zdobeným, kráčel zcela pohodlně a jeho dobrosrdečný, důstojný obličej prozrazoval zároveň císaře a otce. Ale mladý král se vlekl v hrozitánských kusech oděvu s klenoty Karla Velikého jako v nějakém zakuklení, takže se sám, čas od času, po svém otci pohlížeje, nemohl zdržet smíchu. Koruna, kterou musili vycpat, mu odstávala od hlavy jako přečnívající střecha.“ 

Ani chudák Josef neměl o sobě přehnané mínění. Měl zářit radostí a vystupovat okázale jako majestátní velikán, ale v nitru myslel na svou nedávno zesnulou ženu. Své matce napsal dopis plný pochyb: „Průvod mě niterně velmi rozrušil, potřeboval jsem velikou sílu, abych se vzchopil. Volba padla přesně na den, kdy jsem byl před čtyřmi měsíci svědkem, jak duše opouští milované tělo. Se svým smutkem jsem každému na obtíž, všechno dusím v sobě a celý den se musím přetvařovat. Odpusťte, že tak rmoutím Vaše něžné srdce.“