Máslo na spálenou duši aneb Podzim na vsi
Naši předkové totiž byli lidé praxe a tempo jejich života předurčovala především příroda, s níž žili v neustálém válečném stavu
Krásné a bezpečné léto však bylo prchavé a o slovo se brzy přihlásil podzim. Téměř v polovině října (16. 10.) měl svátek svatý Havel a platila se druhá dávka „nájemného za půdu“.
Radostné posvícení
Následující neděle byla přívětivější, protože začínalo posvícení. Původně se konalo vždy v neděli před či po svátku místního patrona. Lidé však kvůli tomu zanedbávali práci, a tak přísný Josef II. paušálně určil jediný den. Místní si však vlastní oslavy vzít nenechali, a tak se prostě slavilo několikrát. Díky sklizni už byl dostatek obilí. Navíc se před zimou takzvaně „probírala“ stáda, tedy porážely vybrané kusy. Posvícení zase dalo možnost pořádně se najíst. To však byl definitivní konec radovánek a přišel čas pro tvrdou a nebezpečnou část roku.
Jasným signálem byl první a druhý listopadový den. Oba od nepaměti patřily mrtvým a podle lidové víry tehdy duše na jeden den opouštěly muka v očistci. Proto bylo nutné ulehčit jejich trápení. Pozůstalí tudíž připravili máslo na spáleniny od nehasnoucího ohně, mléko na svlažení hrdla a občas i drobné občerstvení. Na svátek svatého Martina (11. 11.) čeleď opouštěla službu a uzavírala nové smlouvy. Jenže plná kapsa byla velkým pokušením, a tak nejeden čeledín starou službu zapíjel tak dlouho, až služebné propil. Termín „martínek“ se proto vžil pro člověka, který nezřízeně hýří. Takoví ovínění mládenci představovali opravdovou hrozbu. Roku 1590 například v Roztokách u Prahy přepadli svého bývalého pána, zbili ho a ukradli mu truhlu se zlatem.
Pak již přišel svátek svatého Ondřeje a s ním advent a doba rozjímání. Jeden rok končil a druhý začínal.