Masakr v Otrantu: Proč vtrhli osmanští Turci do Itálie?

V roce 1453 dobyli Osmané Konstantinopol a byzantská říše definitivně zanikla. Sultán Mehmed II. za tento přelomový čin na počátku své vlády získal hrdé přízvisko Dobyvatel. Osmanští Turci už neohrožovali jen Balkánský poloostrov, ale představovali nebezpečí pro celou Evropu.

V létě roku 1480 zorganizovali vojenskou výpravu na Apeninský poloostrov. V albánském přístavu Vlorë (Valona) se shromáždilo velké turecké loďstvo. Většina lodí sem zřejmě připlula od ostrova Rhodos, který Osmané neúspěšně obléhali krátce předtím. Na více než stovce plavidel se nacházelo přibližně patnáct až dvacet tisíc tureckých vojáků. Hlavním velitelem dobyvačné výpravy se stal vezír Gedik Ahmed Paša.

Proti přesile

Koncem července turecké lodě přistály u nejvýchodnějšího cípu Itálie, v oblasti Apulie, která tehdy byla součástí Neapolského království, několik kilometrů od Otranta. Odsud se turecké vojsko rychle dostalo k hradbám města.

Otranto tehdy doplatilo na mocenské spory mezi Neapolským královstvím a Benátskou republikou. Vojsko neapolského krále Ferdinanda I. Ferranta (1423–1494, vládl od roku 1458) totiž v té době bojovalo v Toskánsku. Vojenskou posádku města tak tvořilo pouze 400 mužů, kterým velel neapolský hrabě Francesco Zurlo, zvaný též Largo. Benátky neměly vůbec zájem vojensky zasáhnout, protože nedávno uzavřely s Osmanskou říší mírovou dohodu, která jejich obchodníkům v Konstantinopoli zajišťovala značné výhody. Navíc oslabení Neapolského království jim celkem vyhovovalo. 

Přibližně šest tisíc otrantských obyvatel se odmítlo dobrovolně vzdát. Dva týdny město čelilo ostřelování z těžkých děl. Země se prý třásla tak, že se lidé báli zřícení budov. Mezitím Turci drancovali široké okolí. V pátek 11. srpna se jim město konečně podařilo dobýt. 

Islám, nebo smrt

V noci před osudovým vpádem svolal zdejší arcibiskup Stefano Pendinelli všechny obyvatele. V emotivním projevu je vyzval k hrdinnému boji, v němž buď nepřítele porazí, nebo padnou při obraně křesťanství. Lidé pak hromadně přijímali „tělo Kristovo“ (eucharistii) k posílení ducha i těla. Když se Turci dostali do města, nastalo velké krveprolití. Velitel Francesco Zurlo pravděpodobně spolu s ostatními vojáky zahynul v boji. Podle jiných zdrojů byl zajat a později popraven. Starý arcibiskup Pendinelli prý vyčkal příchodu útočníků na svém místě v katedrále. Podle některých pramenů ho Turci rozčtvrtili, podle jiných zemřel strachem. Mnoho obyvatel bylo zabito a většina žen a dětí odvezena jako otroci do albánské Vlory. Některým se později podařilo uprchnout a podat očité svědectví o otrantském masakru. 

Gedik Ahmed Paša se však s dobytím a vypleněním města nespokojil. Přeživší chtěl přinutit k přijetí islámu. Nechal shromáždit zbylých 800 otrantských mužů (podle některých pramenů jich mohlo být i tisíc) a dal jim na výběr: islám, nebo smrt. Jako mluvčí domorodců vystoupil krejčí Antonio Pezzulla zvaný Primaldo, který spoluobčany vyzval, aby neodpadli od své víry. Kristus zemřel pro lidstvo na kříži a oni by pro něj měli udělat totéž.

Muži pak začali společně volat, že raději podstoupí smrt, než aby se zřekli Krista. Nato muslimský velitel nechal všechny zajatce přivést na nedaleký Minervin pahorek, kde jim byly setnuty hlavy. Jako první šel na smrt Primaldo. Při jeho popravě se prý stal zázrak: tělo zůstalo po setnutí i bez hlavy nehybně stát na místě. Kat byl prý tímto úkazem tak ohromen, že se chtěl stát křesťanem. Ahmed Paša ho ihned nechal nabodnout na kůl. 

TIP: Turci u Vídně: Jak pomohli čeští vojáci v obraně města?

Někteří historici, například Francesco Tateo, ovšem takovou verzi události zpochybňují. Muslimové totiž v té době většinou neměli ve zvyku nutit křesťany a židy na dobytých územích ke konverzi na islám, protože tato náboženství svým způsobem uznávali a tolerovali. Naopak ve stejném období docházelo na Pyrenejském poloostrově k násilnému obracení na křesťanskou víru po dokončení reconquisty. Masové vraždění otrantských obyvatel se nepochybně odehrálo. Jeho důvodem byla ale možná spíše snaha exemplárně zastrašit obyvatele dalších italských měst, aby osmanskému vojsku nekladli odpor. Verze o mučednické smrti otrantských mužů pro Krista tak může být jen klasickým projevem vytváření křesťanské legendy.