Manželské strasti Isabelly Parmské a císaře Josefa II.

Když Marie Terezie domlouvala se svým kancléřem Kounicem sňatek prvorozeného syna a dědice Josefa, vypadalo to, že měla šťastnou ruku. Zdánlivé štěstí ale vydrželo jen tři roky…

19.06.2024 - Jana Ládyová



Isabella Parmská (1741–1763) měla vskutku prvotřídní původ. Dědečkem z otcovy strany byl španělský král Filip V., z matčiny nikdo menší než sám král Francie Ludvík XV. Zpočátku Isabella vyrůstala na dvoře svého královského dědečka v Madridu. Když jí bylo osm let, stal se její otec princ Filip parmským vévodou. Rodina tedy přesídlila do svého nového domova. Tady se mimořádně inteligentní Isabelle dostalo skvělého vzdělání. A rostla ve velkou krasavici. Ovšem už v raném dětství se u ní objevily sklony k depresím a melancholii. Několikrát projevila touhu jít do kláštera. Rodiče však tyto její plány či přání nesdíleli.

Původně se ani Josefovi nelíbilo, že ho rodiče chystají oženit. Neměl žádné zkušenosti, prožíval neuvěřitelný citový zmatek, který vystřídal strach a děs poté, co mu jeho otec František Štěpán Lotrinský vysvětlil, jaké radovánky ho v manželství čekají. Při pohledu na Isabellu zcela ztratil hlavu! A nejen on. Štíhlou krasavici si zamilovala i nová habsburská rodina a vlastně celá Vídeň. Marie Terezie mohla být spokojená, když viděla syna šťastného. Ovšem jeho štěstí, je-li to tak možné vůbec nazvat, trvalo zoufale krátce…

Manželské strasti

I když byl Josef pohledný mladý muž a tou nejlepší evropskou partií, pro Isabellu byl manželský život utrpením. Měla negativní postoj ke všem mužům, ale snažila se, aby ve Vídni nic nepoznali. Tělesnou lásku chápala jako něco nepatřičného a hříšného, denně se lekala Josefovy žádostivosti. Navíc neustále o sobě pochybovala - zda obstojí jako dobrá manželka, matka či budoucí panovnice. Trápilo ji Josefovo roztoužení, které neuměla opětovat, i veřejné očekávání, že co nejdříve porodí mužského potomka.

Jenže copak se mohla manželovi svěřit? Rozhovory o takových intimnostech mezi sebou manželé nevedli! Byla tedy uprostřed veselé císařské rodiny čím dál smutnější, ačkoli o ni všichni až přehnaně pečovali. Sama Marie Terezie jí dokonce věnovala hodiny svého drahocenného času a Josef by ji na rukou nosil! Kvůli své introvertní povaze si ale Isabella k sobě nikoho nepřipouštěla.

Tajná láska

Zvláštní vztah měla jen k Josefově sestře Marii Kristině (1742–1798), přezdívané Mimi. Ta měla mezi dětmi Marie Terezie zvláštní privilegia. Nejspíš díky tomu, že se narodila přesně v den matčiných pětadvacátých narozenin, a stala se tak k nelibosti svých sourozenců jejím miláčkem. S Isabellou navázala Mimi kontakt ještě před jejím příjezdem do Vídně. Jejich důvěrné přátelství považují historikové – a nejspíš právem – za lesbickou lásku. Jsou přesvědčeni, že Isabella byla do Marie Kristiny skutečně zamilovaná. Ovšem na to, zda Marie Kristina své city opětovala stejně vřele, se už názory různí.

Rozsáhlá korespondence mnohé napovídá, i když nese styl té doby. Švagrové si psaly denně, třebaže bydlely v jednom paláci. Po smrti Marie Kristiny, která zemřela ve Vídni v roce 1798, se Isabelliny dopisy objevily. Mariiny odpovědi se však nikdy nenašly. Nejspíš se o jejich zničení postarala sama po Isabellině smrti. Sebestředný Josef naštěstí netušil, co se odehrává mezi oběma mladými ženami. Miloval Isabellu s obrovskou naivitou, slepě věřil, že ji uspokojuje. Původně cudný muž naprosto propadl kouzlu milované ženy.

Těhotenství, potraty, neštovice

V březnu 1762 přišlo konečně na svět první dítě - děvčátko pojmenované po babičce Marii Terezii. Porod byl nekonečný a komplikovaný, Isabella se poddávala svým bolestem a očekávala, že zemře. Josef dlel celou dobu u jejího lůžka, něžně ji držel za ruku a všemožně se snažil jí svou přítomností ulehčit nejtěžší hodiny. Sama Isabela byla překvapená, že porod přežila. Představy smrti se dlouho nedokázala zbavit. Děsila se, že bude muset znovu podstupovat další těhotenství, alespoň tak dlouho, dokud neporodí následníka trůnu.

Ačkoli ji celá rodina hýčkala, Isabella se z porodu jen těžce vzpamatovávala. Dokonce sama Marie Terezie přikázala svému synovi, aby se k manželce choval ohleduplně a šetřil ji. Jenže kvůli Josefovu apetitu byla zanedlouho Isabella těhotná znovu. A znovu potratila a pak ještě jednou! To už si Marie Terezie nebrala servítky a natvrdo Josefovi přikázala, aby se ve státním zájmu v případě dalšího těhotenství choval zdrženlivě. Poslechl ji.

Na podzim 1763 vypukla ve Vídni obrovská epidemie neštovic. Nevyhnula se ani císařské rodině. Nakazila se i znovu těhotná Isabella. Oslabená infekcí v krutých bolestech předčasně porodila druhou holčičku. Ta ale po pár minutách zemřela. Isabellino trápení však ještě neskončilo. Zoufalý Josef ji starostlivě opatroval, bděl u ní ve dne v noci, modlil se a doufal v zázrak. Sám neštovice prodělal v dětství, takže se nemusel nákazy bát. Isabella však neměla nejmenší chuť s nemocí bojovat. Měla vysoké horečky, upadala do bezvědomí a několik dnů po porodu 27. listopadu 1763 umírá jednadvacetiletá stále ještě „novomanželka“ v Josefově náručí.

Zdrcenému muži se hroutí svět. „Žádná princezna, žádná žena nebyla jako ona. Byl jsem to já, kdo vlastnil tento poklad, o který jsem ve dvaadvaceti letech přišel…“ Isabella byla jediná žena, kterou hluboce miloval. Vůbec netušil, že ona ho nemiluje, lásku jen předstírá a je vlastně v manželství s ním velice nešťastná. Nedozvěděl se naštěstí ani o její lesbické orientaci, hovořil jen o „nejlepším manželství, jaké kdy existovalo…“


Další články v sekci