Máma, táta a ten třetí: Proč nové techniky umělého oplodnění vzbuzují vášně?

Jeden ze zlomových okamžiků v dějinách medicíny nastal v roce 1978 – tehdy se totiž narodil první člověk, jehož početí proběhlo mimo organismus matky. Angličanka Louise Brownová přišla na svět pouze díky snaze lékařů, kteří spojili samčí a samičí pohlavní buňky tzv. ve zkumavce, přesněji „in vitro“, z čehož se odvozuje zkrácený název metody IVF – in vitro fertilisation. Až poté vědci vložili již oplodněné embryo do matčiny dělohy a nechali je dorůst, načež se narodil zdravý jedinec. Za tento průkopnický čin získal britský fyziolog Robert Edwards v roce 2010 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.

Od té doby urazily metody asistované reprodukce, tedy léčby neplodnosti, obrovský kus cesty a vzhledem ke společenským i demografickým změnám jejich význam ve vyspělém světě stále roste. Za čtyřicet let se postupy výrazně zdokonalily a zpřesnily, navíc se objevily i nové specifické techniky, které mohou příznivě ovlivnit úspěšnost vzniku, přenosu, uchycení či kvalitu embrya. 

Netrvalo ovšem dlouho a rozvoj IVF sklidil také ostrou kritiku. Katolická církev se totiž postavila proti s tím, že člověk podle jejího učení vzniká při „posvátném“ spojení buněk v těle matky, a výsledné embryo už tudíž má i duši. Při použití IVF však byla úspěšnost růstu lidského zárodku poměrně nízká, protože na jediné zdravě rostoucí embryo jich připadlo hned několik, která bylo kvůli defektům nutné zničit – jenže podle katolického výkladu bylo duší obdařeno každé z nich. Církev svou původní pozici od té doby nezměnila navzdory tomu, že jsou nyní již zavedeny mnohem šetrnější metody.  

Vadné mitochondrie 

Patří k nim i mitochondriální substituční terapie (mitochondrial replacement therapy, MRT), často označovaná jako „dárcovství mitochondrií“. Původně byla vyvinuta, aby zajistila vznik zdravého a životaschopného embrya i v případě, kdy je matka potenciální přenašečkou některého mitochondriálního onemocnění. 

Mitochondrie jsou pro lidské zdraví klíčové. Už v 19. století si někteří přírodovědci všimli, že se v každé lidské buňce nacházejí jakési klobásovité či vláknité útvary. Dnes víme, že se jedná o tzv. mitochondrie, tedy jistou obdobu „orgánů“, které mají v buňce na starosti řadu procesů. K těm nejdůležitějším se řadí buněčné dýchání, při němž vznikají sloučeniny, které buňce slouží jako palivo – a právě proto se mitochondriím často přezdívá buněčné elektrárny. 

Mitochondrie obsahují – podobně jako jádro buňky – genetickou informaci v podobě DNA, byť v daleko menším množství: Asi 99,8 % genů buňky se nachází v jejím jádru. Nicméně i v onom malém zlomku uskladněném v mitochondriích může docházet k mutacím, jež mají za následek jejich zhoršenou funkci. A ta se může přenášet na budoucí generace a způsobit jim zdravotní problémy. 

Poruchy po ženské linii

Nová metoda MRT však umí podobné riziko vymazat. Vajíčko obsahuje ve srovnání s ostatními buňkami daleko větší počet mitochondrií: Udává se, že se jejich počet pohybuje kolem sta tisíc, podle odhadů však může přesáhnout i půl milionu. Naproti tomu ve spermii se mitochondrií nachází žalostně málo, zpravidla jen několik desítek. Naprostá většina mitochondrií v zygotě (útvar vzniklý splynutím samčí a samičí pohlavní buňky) proto pochází od matky a tento nepoměr je důvodem, proč dítě získává mitochondriální poruchy právě po ženské linii.

Klasická metoda oplodnění „in vitro“ spočívá ve spojení vajíčka a spermie mimo tělo matky a v následném přenosu rýhujícího se vajíčka do dělohy. Na scéně je tedy jen otec a matka. Jenže v případě MRT se do hry dostává ještě třetí osoba, dárkyně dodatečného vajíčka, jež slouží jako zdroj zdravých mitochondrií. Patrně nejběžnější technika, jak docílit přenosu mitochondrií, se zakládá na vyjmutí souboru DNA z matčina vajíčka a jeho přenesení do vajíčka dárkyně (se zdravými mitochondriemi), z něhož bylo odstraněno jádro. Takto upravené vajíčko se oplodní spermií otce a výsledné embryo se vloží do dělohy jako při běžném „in vitro“. Uvedená technika se označuje jako maternal spindle transfer (MST). Za pozornost každopádně stojí, že dítě, jež se díky ní narodí, má svým způsobem tři rodiče – byť je genetický příspěvek dárkyně mitochondrií relativně malý.

Skutečné děti tří rodičů

Mitochondriální substituční terapie, konkrétně výše popsaný postup MST, se v medicínské praxi poprvé uplatnila v roce 2016. Tehdy se jordánským rodičům narodil po pěti měsících těhotenství zdravý chlapeček, jehož matka nesla geny pro Leighův syndrom. Ten zasahuje centrální nervovou soustavu a takto postižené děti obvykle zemřou záhy po narození. Syndrom se již dřív stal osudným dvěma dětem zmíněné ženy. Nová, ovšem pro mnohé badatele stále problematická metoda pro ni znamenala patrně jedinou šanci, jak porodit zdravé dítě.

Znovu se shodná technika nahrazení mitochondrií použila teprve loni a výsledkem bylo narození zdravého chlapce. Přišel na svět letos v dubnu v Řecku a také tentokrát vyvolalo použití MRT mezi odbornou i laickou veřejností nemalou kontroverzi. Umocnila ji ještě skutečnost, že tým španělských a řeckých lékařů, jenž za zákrokem stál, jej neprovedl s cílem uchránit dítě od rizika rozvoje mitochondriální poruchy. Metodu použili pouze proto, že neplodná matka prošla už čtyřmi neúspěšnými pokusy o klasickou IVF fertilizaci. Podle zainteresovaných lékařů jde o jasnou ukázku, že má metoda v oblasti asistované reprodukce mnohem větší potenciál, než se uvádí, a mohla by pomoct řadě žen, u nichž klasické postupy selhávají.

Kam nás zavede budoucnost?

Mnoho kritiků upozorňuje, že metoda ještě není dostatečně otestovaná, takže zatím neznáme veškerá rizika, která se s ní pojí. Podle odborníků tudíž nezaručuje bezpečnost pro matku ani dítě, jež by přitom měla být vždy na prvním místě. Oponenti jsou přesvědčeni, že by procedura mohla u dítěte například zvýšit nebezpečí rozvoje rakoviny či předčasného stárnutí. 

A nejen to. Podle některých badatelů se lidstvo daným krokem pouští na zcela neprobádané území – a děti, jež se díky inovativní metodě narodí, bude muset celý život někdo sledovat, aby se zjistilo, zda interakce mezi jadernou a mitochondriální DNA od dvou různých osob nepovede k nečekaným důsledkům. Stejně tak budou předmětem vědeckého zájmu i potomci takto narozených dětí. Zároveň se nabízí otázka, zda zavedení metody nestrhne pomyslnou lavinu a nedojde k cíleným manipulacím s lidským genomem, zamýšleným pouze ve snaze vytvořit „dokonalejšího“ člověka. Širší použití by tak nepochybně vyžadovalo i vytvoření příslušných zákonů, jež by metodu regulovaly.

TIP: Úspěch transplantace: V Brazílii se narodilo první dítě z dělohy mrtvé dárkyně

Pokud však bude někdo nové postupy přísně omezovat, hrozí, že se přesunou pouze do pološera ilegálních klinik. Protože co jiného zbývá párům, které se marně pokoušejí o potomka a u nichž selhala tradiční řešení? Řecký příklad bude silným lákadlem k následování a hrozí, že jej lidé zkusí využít jakoukoliv cestou i za cenu zvýšeného rizika pro matku a dítě. Společnosti tedy nejspíš nezbude, než aby přehodnotila původní zacílení metody a spustila důkladnější klinické testy, jež ukážou, zda je možné ji uplatnit i v jiných než dříve vytyčených případech.