Málo voňavé léky: Exkrementální terapie není žádné šarlatánství

Tisíciletou zkušeností došel člověk k poznání, že nejúčinnější léčba nebývá v mnoha případech příjemná. Lidé se zdravotními problémy proto pijí kozí mléko, užívají rybí tuk nebo odvar ze zeměžluče a nepříjemnou chuť či pach takové medicíny považují za nutné zlo. Vidina úlevy jim totiž pomáhá překonat odpor. Přesto má mnoho z nás určité hranice, které překračujeme jen velmi obtížně, anebo vůbec. Za krajní meze považujeme například léčbu pomocí výkalů, v jejichž případě z psychologického hlediska situaci neusnadňuje ani přijatelnější termín „stolice“. Navzdory předpokladům však exkrementální terapie neznamená žádné šarlatánství a současná medicína má uvedené postupy dobře podložené klinickými studiemi.

Nevoní, ale pomáhají

Při tzv. fekální bakterioterapii se střevní mikroflóra zdravého člověka přenáší do těla pacienta, jehož vnitřní bakteriální prostředí je narušené a nedokáže se stabilizovat. Procedura slouží k léčbě různých střevních potíží, zejména zánětu tenkého střeva neboli enterokolitidy, jež se projevuje bolestmi břicha, horečkou a těžkými průjmy. Štěstí pacientů spočívá v tom, že exkrementy nemusejí pojídat: Transplantace se provádí buď do konečníku, nebo sondou přes nos přímo do střeva. Účinnost terapie přesahuje 90 %, přesto ji někteří lidé z principu odmítají, neboť se přes „zdroj“ úlevy nedokážou přenést. Preferují proto antibiotika, ačkoliv kmeny bakterie Clostridioides difficile, jež enterokolitidu způsobují, jsou vůči nim rezistentní a rekonvalescence bývá zdlouhavá i náročná.

Moderní metodiku fekální bakterioterapie vyvinul v roce 2003 australský tým Thomase J. Brodyho. Nicméně myšlenka použít k léčbě střevních potíží přátelské bakterie sahá hlouběji do minulosti. Dřív se pracovalo s laktobacily, jejichž pozitivní účinky už na počátku 20. století pozoroval nositel Nobelovy ceny Ilja Mečnikov – a dnes se jedná o nejběžnější formu probiotik. Během první světové války vyvinuli Němci pro úpravu střevní mikroflóry přípravek Mutaflor, jehož nedílnou součást tvořily bakterie získané ze stolice zdravých vojáků. O jeho věhlas se pak během druhého globálního konfliktu postaral Theodor Morell, osobní lékař Adolfa Hitlera.

Otec mikrobiologie

Aby Morell zbavil vůdce potíží se zácpou a úpornou plynatostí, předepsal mu právě Mutaflor a Hitlerovy potíže se skutečně zmírnily. Není však jisté, že šlo o zásluhu zmíněného přípravku. Lékař totiž údajně vyzkoušel až 73 druhů léčiv, mezi nimiž nechyběly jedy ani vysoce návykové drogy. Je tedy možné, že Mutaflor přispěl, ale určitě rovnici nevyřešil sám. Každopádně je dostupný i dnes a podobně jako jiná probiotika se podává ve formě tobolek. Morellův postup nicméně nelze považovat za transplantaci stolice v současném slova smyslu. První takový zákrok se připisuje až týmu Bena Eisemana z Colorada, který v roce 1958 využil ke vpravení dárcovských bakterií do těla pacientů klystýry.

Výkaly jako takové se však k léčbě užívaly dávno před 20. stoletím. Metody minulosti se ovšem zásadně lišily, mimo jiné proto, že doboví lékaři neměli žádné vědomosti o střevní mikroflóře, jelikož nevěděli o existenci mikroorganismů. Ty poprvé pozoroval nizozemský přírodovědec Antoni van Leeuwenhoek roku 1676, pomocí vlastnoručně vyrobeného mikroskopu. Léčebné vlastnosti výkalů se tak dařilo odhalovat postupně metodou pokusu a omylu, přičemž k terapii sloužily exkrementy lidské i zvířecí.

Tajemství žluté polévky

Už samotný nápad léčit pomocí výkalů byl přelomový. Příroda totiž člověka vybavila instinkty, které jej mají chránit před požitím věcí, jež by mu mohly uškodit. Zápach exkrementů takový instinkt vyvolává, a lidé je proto za normálních podmínek nejedí ani k tomu obvykle nemají sklony. Starověcí a středověcí lékaři se nicméně zřejmě inspirovali u zvířat, v jejichž světě pozorujeme tzv. koprofagii neboli pojídání výkalů třeba u psů. A pokud exkrementy pomáhají jim, mohly by prospět i člověku? Například ve 4. století se proto v Číně podávala proti otravě z jídla „žlutá polévka“, která vznikala z výkalů rozmíchaných ve vodě.

Pokud se začteme do lékařského sborníku neznámého autora z 15. století, uloženého v Knihovně Národního muzea pod značkou I H 29, najdeme v něm pestrý výčet výkalů různých zvířat. Staročeská vědecká terminologie teprve vznikala, a pro exkrementy se tam tedy používá jadrný výraz „hovno“. Z uvedených receptů je pak zřejmé, že přestože lékaři neznali bakterie, empirickými metodami zjistili, že se dají požitím výkalů léčit střevní potíže. Na rozdíl od současné medicíny se však při procedurách nesahalo po lidských exkrementech. V jednom zápise se například uvádí, že „hovno vlčí pomáhá střevní dně, když ho požíváš v pití“.

Vypít a zvracet

Doporučovala se také konzumace rozmíchaných kozích bobků, přičemž nápoj měl účinkovat na žloutenku. Z dnešního pohledu se nicméně zdá pravděpodobnější, že by se pacient mohl takto nějakou nemocí spíš nakazit. Podrobnější údaje o léčbě pomocí výkalů najdeme také v lékařském spise z počátku 16. století, nesoucím název Knieha lekarska kteraz slowe herbarz. Sestavil jej tehdejší významný český lékař Jan Černý, který už exkrementy označoval přijatelnějším výrazem „lejno“.

Výčet různých lejn, jež se dala dle Černého využít, je poměrně obsáhlý. Za zvlášť účinné považoval učenec výkaly psů, jejichž potrava zahrnovala kosti. Dále při léčbě sahal po exkrementech dětí, vlků, koz, volů, slepic, holubů, ještěrek, orlů i myší. Většinou je přitom aplikoval ve formě obkladů na zmírnění otoků a pohmožděnin, léčit však měly také neštovice či bolesti hlavy. Černý se pak nebránil ani vnitřnímu užití: Například slepičince rozpuštěné ve vodě s octem doporučoval pít v případě otravy houbami, neboť takový lektvar prý vyvolával zvracení. O účincích nápoje jistě netřeba pochybovat…

Na lupy jedině lejno!

Každopádně nejzajímavější uplatnění nacházíme u myších hovínek: „Myší lejno v octě rozpuštěné vzrůst vlasům dává a prašivost hlavy čistí. A v nápoji pité s bílým kadidlem a medem kámen s močí žene. A čípek z něho udělaný s moukou ječnou a volskou žlučí, do zadku vstrčený, břicho měkčí.“ V případě popsaného přípravku na vlasy účinkoval spíš ocet, ve kterém se měly myšince rozpustit a jehož dezinfekční účinek skutečně mohl lupy odstranit. U čípků je ovšem opět patrná empirická zkušenost, neboť mohly fungovat podobně jako současná transplantace stolice.

Popsané metody šly samozřejmě ruku v ruce s rizikem přenosu infekce nebo cizopasníků. Přesně proto také výkaly instinktivně nejíme a léčbu stolicí bychom si neměli ordinovat sami bez lékařského dohledu. Z uvedených textů je zřejmé, že naši předkové zkoušeli kdeco a pečlivě zkoumali, co pomáhá, a co nikoliv. Přípravky, jejichž účinek se potvrdil, poté zařadili do standardního portfolia léčebných postupů. I když se tedy některé tehdejší metody mohou zdát kontroverzní, a třeba se časem praktikovat přestaly, díky současným znalostem dokážeme potvrdit, že fungovaly. A v některých případech se dokonce jednalo o nejspolehlivější léčbu řady neduhů.