Elixír z měchýře? Může člověka uzdravit jeho vlastní moč?

Moč je odpadní tekutina vylučovaná ledvinami, z chemického hlediska jde o vodný roztok odpadních organických látek a solí. Vzniká filtrováním krve, z níž se v ledvinách oddělují nepotřebné molekuly, které následně odcházejí z těla pryč. Podobně jako z krve lze i z moči pomocí laboratorní analýzy zjistit množství informací o zdravotním stavu dotyčného: Pokud se do ní vylučují látky, které by měly zůstat v krvi, poukazuje to na onemocnění či infekci. Právě fakt, že se zdravý organismus moči přirozeně zbavuje, také vede k intuitivnímu odporu vůči ní – v civilizované společnosti je považována za nečistou a už malé děti se učí, aby si po vyprázdnění močového měchýře umyly ruce.

Daň z moči

Historicky se ovšem s močí zacházelo nejrůznějšími způsoby – ostatně zmínky o ní se objevují i ve Starém zákoně. Například prorok Izajáš píše o nejvyšším číšníkovi, který pokládá otázku: „Zdalipak mě můj pán poslal, abych mluvil tato slova k tvému pánovi a k tobě? Zdali ne k mužům, kteří obsadili hradby a budou jíst svá lejna a pít svou moč spolu s vámi?“

V knize přísloví pak najdeme verš „Pij vodu z vlastní cisterny a tekoucí vodu z vlastní studny“, který posloužil coby jedna z inspirací anglicko-amerického lékaře Johna W. Armstronga, považovaného za zakladatele samotné metody. V roce 1944 vydal publikaci s názvem Voda života (v Česku vyšla poprvé v roce 2003 pod názvem Elixír života), jež se záhy stala základní příručkou pro všechny zastánce urinoterapie. 

Armstrong ji začal praktikovat v roce 1918 zřejmě jako první člověk, který se rozhodl pro systematické zapojení moči v procesu léčby, nicméně kořeny samotné myšlenky patrně sahají ještě tisíce let dále do minulosti. Například starořímští lékaři doporučovali její užívání k čištění zubů a navíc podávali lidskou moč nemocným domácím zvířatům.

Archeologické nálezy dokládají, že v ulicích starořímských měst stávaly běžně nádoby pro sběr moči, do nichž si kolemjdoucí mohli v případě potřeby ulevit. Když se naplnily, pověření pracovníci je odnesli do veřejné prádelny a nalili do obřích kádí se špinavým oblečením, které v takto připravené tekutině máchali. Moč v té době představovala ceněný artikl a obchodníci z ní museli dokonce platit speciální daně. 

O příznivých vlastnostech moči se hovoří rovněž v některých staroindických textech, z nichž vycházejí základy jógy či ájurvédy. Právě ve východní Asii si urinoterapie dodnes udržuje vysokou oblibu coby součást tradiční medicíny – kupříkladu v Číně funguje Urinoterapeutická asociace sdružující na 100 000 členů. Mezi tzv. babské rady, jejichž původ lze jen obtížně dohledat v mlhavých dějinách lidového folkloru, se pak řadí doporučení vymočit se na místo na kůži zasažené žihadlem nebo žahnutím medúzy.

Kloktání i masáže

Třebaže neexistují žádné vědecky podložené důkazy o její účinnosti a řadí se tak mezi alternativní – a navíc značně kontroverzní – léčebné metody, regulérně se jí věnují někteří vystudovaní lékaři. V Česku se mezi veřejně známé propagátorky urinoterapie řadí anestezioložka Vilma Partyková, mimo jiné zastánkyně léčebného hladovění, která o obou tématech publikovala několik knih. V nich si lze přečíst podrobný popis léčby celé škály chorob, při nichž se uplatňuje vnější či vnitřní užívání moči: Podle zkušeností doktorky Partykové se osvědčilo například při infekcích, alergiích, žaludečně-střevních potížích, poruchách kosterního aparátu, očních či ušních potížích, a dokonce při zdánlivě nevyléčitelných nemocech.

Hlavní benefit urinoterapie spočívá podle autorky v tom, že na rozdíl od konvenčních způsobů léčby (například polykání tabletek, jichž je známou odpůrkyní) neodstraňuje pouze symptomy, ale cílí přímo na příčinu choroby. „Chemické preparáty tlumí hlavní symptomy nemoci, ale nemoc neléčí, a navíc významně poškozují důležité orgány. Nemoc si udržujeme sami, pokud nezapojíme svou vůli s ní bojovat,“ uvádí. A jak by podle Partykové, která propaguje rovněž pravidelný jednodenní půst, měla taková urinoterapie vypadat? Ideální je nečekat na případné potíže a začít s prevencí.

„Včasné a pravidelné používání urinoterapie v kombinaci s hladověním výrazně brání nemocem a pomáhá v boji s nimi. Stačí ranní proplachování nosohltanu močí nebo vykloktání. Nosohltan je vstupní branou pro infekci dýchacích cest, která nás dokáže v několika hodinách paralyzovat, pokud ji necháme rozjet. Pár doušků moči po ránu pročistí zažívací orgány, propláchnutí dutiny ústní sníží proud bakterií do žaludku a ochrání rovněž zuby. Masáže močí jsou vhodné pro sametovou kůži,“ radí. Je přitom zcela normální, že zpočátku se člověk bude muset vyrovnat s přirozeným odporem. Kdo nemá odvahu se rovnou napít, může začít vnějším užíváním, tedy například aplikovat trochu moči na kůži podobně jako pleťovou vodu, případně ji přidat do koupele.

S příchutí melounu

Lidé pravidelně konzumující vlastní moč často hovoří o zvýšení pracovní výkonnosti a zlepšení imunity, takže se i bez použití léků rychleji zbavují nachlazení. Podmínkou úspěchu však často není jen nahodilé popíjení, zpravidla je třeba upravit i stravovací návyky, nejlépe zařadit čas od času krátkodobý dietní režim (moč údajně pomáhá utlumit pocit hladu díky obsahu minerálů). Otázka, která se honí hlavou většině laiků, ovšem zní: Jak taková moč vlastně chutná? Odpověď není jednoznačná, neboť její složení se individuálně liší na základě věku, stravy, zdravotního stavu, ale především obsahu vody. 

Jak píše terapeutka Jitka Eichler, která se věnuje alternativní medicíně a urinoterapii sama provozuje již několik let, „chuť vám nejspíš bude zpočátku nepříjemná, záleží, co jste v ten den snědli. Odráží se v ní totiž složení vašeho jídelníčku – není-li pro tělo vhodné, je moč vyloženě k nepozření. Jindy ale může být naopak zcela chutná, třeba když konzumujete převážně meloun, je z ní pak krásně cítit.“ Zastánci urinoterapie věří, že nejúčinnější je ranní moč, u které lze vidět obdobné efekty jako u homeopatik, mimo jiné díky obsahu hormonu melatoninu.

Pro zvýšení léčivých účinků někteří doporučují smíchat moč s jinými přírodními látkami, například včelími produkty nebo mumiem (tmavá chemická sloučenina s hořkou chutí, získávaná ve vysokých nadmořských výškách především v Asii). Naopak zcela „praktické“ důvody má přimísení džusu, který pomůže přehlušit poněkud nelahodný nádech.

Nic se nesmí přehánět

O tom, že urinoterapie se po celém světě těší značné pozornosti, svědčí mimo jiné fakt, že se jí v posledních letech zabývalo hned několik mezinárodních kongresů. V Mexiku či Japonsku lze dokonce navštívit specializované kliniky zaměřené výhradně na příznivé účinky konzumace moči. Na druhou stranu, ne všude mají její příznivci volné pole působnosti. Zmíněnou čínskou asociaci zařadilo v roce 2016 tamější ministerstvo vnitra na seznam ilegálních organizací. A americká média zase varovala před šířením dezinformací o tom, že covid-19 lze vyléčit právě pitím moči, což veřejně prohlašoval známý odpůrce očkování Christopher Key.

Své tvrzení sice zaštiťoval údajným devítiměsíčním výzkumem, ten se však nikdy nekonal. Pokud jde o tuzemské odborníky, vědecká rada České lékařské komory v roce 2012 označila pití vlastní moči za „absurdní“. V oficiálním stanovisku ohledně neověřených terapeutických metod v onkologii se uvádí, že tvrzení o léčivém účinku moči „snad ani není nutné vyvracet“. Zeptáte-li se libovolného lékaře, většina z nich vám odpoví, že je zbytečné vracet do těla odpadní látky, kterých se předtím samo zbavilo.

V některých případech by dokonce mohly uškodit, moč totiž obsahuje dusíkaté látky, jež ve zvýšeném množství mohou působit toxicky a poškodit metabolismus. Ostatně jak zaznělo na konferenci zmíněné čínské asociace, i zastánci urinoterapie připouštějí, že je třeba dodržovat zdravou míru – konzumace vyššího množství moči může vést k zažívacím problémům, únavě, horečce nebo svalové bolesti.