Malá, ale šikovná lasička: Lehké pásové vozidlo M29 Weasel (3)

Lehké pásové vozidlo M29 Weasel si pro svou flexibilitu brzy získalo značnou oblibu. S namontovanou radiostanicí SCR-506 je mnozí velitelé používali jako velitelská vozidla. S odvíjecí cívkou RL-31 zase našly využití u spojovacích útvarů, kde sloužily pro pokládání kabelů polního telefonu ve zvláště nepřístupném terénu.

Ačkoliv Weasel vznikl jako neozbrojené vozidlo, vytvořil Studebaker i trojici ozbrojených verzí pro podporu pěchoty – M29 Type A nesl ve středu trupu otočnou lafetu pro bezzákluzový kanon M20 ráže 75 mm, zatímco M29 Type B měl stejnou zbraň instalovanou na zádi. U verze Type C se pak do nákladového prostoru umisťoval protitankový kanon M3 ráže 37 mm. Vznikla i plamenometná varianta, která se označovala jako M29 Wasp (vosa). 

Nasazení na frontě

Američtí vojáci weasely široce používali po celý zbytek války. Kromě Itálie a Francie tak M29 sloužily i v severozápadní Evropě a během bojů v Ardenách dostaly poprvé příležitost prokázat svou hodnotu i na sněhu a ledu. Projevila o ně zájem i britská armáda, která na sklonku roku 1944 obdržela několik desítek strojů M29 a M29C, jež putovaly do stavu 79. obrněné divize. Ta je následně poskytla britským a kanadským jednotkám během bojů o Antverpy v listopadu 1944.

Weasely tam byly užitečné zejména při dobývání zatopeného a rozbahněného ostrova Walcheren a výrazně tak přispěly k otevření antverpského přístavu spojeneckému zásobování. Stejně se lasičky osvědčily i během bojů v takzvaném sársko-moselském trojúhelníku v březnu 1945, kdy v bažinaté oblasti mezi Moselou a Sárou často představovaly jediné vozidlo schopné dostat se ze zázemí na frontu a zpět.

V samém závěru války se weasely dočkaly nasazení i na pacifickém válčišti, kde se ve stavu tří divizí námořní pěchoty účastnily invazí na Iwodžimu a Okinawu – dokázaly tam překonávat písečné pláže i členitý terén japonských ostrovů. Zvláště ceněny pak byly na Okinawě, jejíž povrch se v květnu 1945 po monzunových deštích změnil v moře bahna. M29 tam kromě logistických a sanitních úkolů plnily i role tahačů lehké dělostřelecké výzbroje a v řadě případů posloužily i jako vyprošťovací vozidla pro zapadlá lehká terénní vozidla.

Dlouhá kariéra

Po konci druhé světové války weasely setrvaly ve službě u US Army, velkou část ale Američané odprodali do zahraniční. Největším uživatelem se stala Francie, která M29 a M29C nasadila během bojů v Indočíně. Francouzi, kteří weaselům přezdívali „Crabes“ (krabi), vozidla často osazovali další výzbrojí – kromě několika kulometných variant existovala i verze nesoucí 60mm minomet.

Společně s americkými obojživelnými vozidly LVT-4 pak weasely ve francouzské armádě sloužily až do 70. let. Přeživší kusy následně dosloužily na antarktické stanici Dumont d’Urville, kde je polárníci používali až do roku 1993. V arktických oblastech M29 nasadili i Kanaďané, již takto využili kusy získané během druhé světové války. Malé množství exemplářů v poválečných letech provozovalo i Švédsko a Norsko.

TIP: S bílou i rudou hvězdou: Jeep Willys byl dokonalým válečným strojem

Samotní Američané weasely nasadili ještě během korejské války, ačkoliv v té době již měli k dispozici výrazně vyspělejšího nástupce v podobě pásového vozidla M76 Otter. Poslední kusy z aktivní služby vymizely v roce 1958, mnoho lasiček si ale našlo cestu do rukou civilních majitelů, u kterých pak sloužily dalších několik desetiletí. Například v roce 1960 se 25 weaselů objevilo i na zimních olympijských hrách ve Squaw Valley, kde sloužily jako součást logistického zajištění. Díky práci a nadšení soukromých sběratelů navíc mnoho z nich přežilo až do současnosti, přičemž většina je udržována v pojízdném stavu.