Magický Tádž Mahal: Proč a komu nechal brutální vládce postavit obří mauzoleum?

Egyptské pyramidy, čínská terakotová armáda, Andělský hrad v Římě nebo právě indický Tádž Mahal… Zdánlivě nesourodý seznam historických památek má přinejmenším jednoho společného jmenovatele: Ve všech případech jde o mauzoleum, monumentální místo posledního odpočinku vybudované pro jediného člověka. Jenže zatímco naprostá většina podobných staveb roztroušených po všech kontinentech ukrývá hrobky císařů či diktátorů, památník v severoindické Ágře vznikl jako věčná pocta panovníkově milované manželce, která skonala předčasně.

Vyvolená mezi ženami

Okolnosti provázející zrod Tádž Mahalu připomínají pohádku. Za jeho vybudováním v letech 1631–1653 stál jeden z nejvýznamnějších panovníků mocné Mughalské říše Šáhdžahán, který v 39 letech přišel o svou drahou manželku Mumtáz Mahal. O rok mladší dívka byla dcerou jeho nevlastní matky a zasnoubil se s ní už jako patnáctiletý. Za ženu ji však pojal až o pět let později, když byl již dva roky ženatý s perskou princeznou Kandahari Begum. Mughalové zcela běžně praktikovali polygamii a Mumtáz Mahal se v dubnu 1612 stala Šáhdžahánovou druhou chotí.

Princ sice tou dobou teprve čekal na převzetí žezla, které zatím pevně svíral v rukou jeho otec, nicméně novomanželka si mohla od počátku užívat císařského přepychu. Kronikáři uvádějí, že se z ní záhy stala Šáhdžahánova nejmilejší osoba: Údajně se do ní zamiloval natolik, že porušil tradici mnohoženství a s výjimkou dcery, kterou porodila Kandahari Begum, nezplodil s jinými ženami žádné potomky. Třebaže se v roce 1617 oženil potřetí, vřelou náklonnost prý projevoval výhradně k Mumtáz. 

Podle dvorního kronikáře Motamida Chána dodržoval manželské povinnosti se všemi třemi manželkami, ovšem Mumtáz jej okouzlila natolik, že opěvoval její půvab a soucit skrze verše a zahrnoval ji pozorností. Užívali si bohatý erotický život a choť jej doprovázela na většině cest, ačkoliv byla téměř neustále těhotná. Během devatenácti let společného soužití porodila třináct dětí, sedm z nich však zemřelo krátce po příchodu na svět nebo ve velmi raném věku.

Císařský smutek

Pohádkový příběh nicméně v roce 1631 tragicky přerušil Mumtázin skon, když vykrvácela při porodu čtrnáctého potomka. Manželé tou dobou pobývali na návštěvě ve vzdáleném Búrhanpúru, takže její tělo bylo pohřbeno v zahradě místního paláce. Šáhdžahána manželčino úmrtí hluboce zasáhlo a doslova mu puklo srdce. Vyhlásil dvanáctiměsíční státní smutek, během nějž lidé nesměli slavit, poslouchat hudbu, nosit šperky ani používat parfémy, a sám podle záznamů v kronikách po celý rok neopustil své komnaty. Když se pak po dlouhé době objevil na veřejnosti, spatřil lid vrásčitého, bělovlasého starce. 

Sotva se však panovník z drtivého zármutku trochu vzpamatoval – zejména díky své oblíbené dceři, sedmnáctileté princezně Džahanaře Begum, která se po matčině smrti stala první dámou – usoudil, že si milovaná Mumtáz zaslouží honosnější hrobku. Nechal tedy její ostatky přepravit na sever a na pozemku jižně od Ágry začalo ještě téhož roku vyrůstat majestátní mauzoleum, jež mělo zhmotnit veškerou jeho lásku k nejdražší ženě. Šáhdžahán také nařídil, aby byl po svém skonu uložen po jejím boku.

Tisícovka slonů

Zatímco v českých zemích vrcholila třicetiletá válka, na břehu posvátné řeky Jamuny rostla stavba, která se v budoucnu stala ikonou miliardové země a jejíž věhlas překonal jakékoliv jiné mauzoleum. Císař na ni vyhradil velkorysý rozpočet ve výši 32 milionů rupií, což by dnes odpovídalo miliardě korun. Mimochodem, po dokončení prý zamýšlel vybudovat ještě jeden pomník, tentokrát černý, záměr však překazil jeho syn.

Zhotovením plánů pověřil Šáhdžahán dvorního architekta Ustada Ahmada Lahoriho, který pak ve spolupráci se staviteli, sochaři a kaligrafy z Persie, Turecka, ale i Benátek či Francie dokázal mistrně propojit prvky islámského a perského stylu. Inženýr vzdělaný v aritmetice, geometrii a astronomii později pro císaře vystavěl ještě centrum Dillí – dnes nazývané Šáhdžahánabád – a Červenou pevnost v Ágře, jež rovněž zdobí seznam UNESCO.

Tádž Mahal, doslova „koruna paláce“, vyrůstal dlouhých dvaadvacet let: Během prvních dvanácti vzniklo samotné mauzoleum na sedmimetrovém piedestalu, následně přibyly čtyři minarety, mešita, dům pro hosty a velkolepé zahrady včetně vodních ploch. Dělníci nejprve vyhloubili zhruba 1,2 hektaru půdy a srovnali terén padesát metrů nad břehem blízké řeky. Do práce se zapojilo na dvacet tisíc zedníků, umělců a řemeslníků, ale také tisícovka slonů. Zvířata především převážela z 300 kilometrů vzdáleného lomu bílý mramor coby hlavní stavební materiál. Z odlehlých míst ovšem do Ágry putovaly i další suroviny, zejména drahé kameny – kupříkladu tyrkys pocházel z Tibetu, nefrit a křišťál z Číny a safír ze Šrí Lanky.

Sněhově bílá žloutne

Nezaměnitelnou ikonu Indie činí z mauzolea jedinečná optická iluze, zrcadlící jeho odraz na hladině vodního kanálu. Odstíny se přitom v průběhu dne mění, jak se sluneční kotouč pohybuje po nebi a osvětluje gigantickou siluetu stavby. Ranní narůžovělá tak postupně přechází v mléčně bílou a za svitu měsíce až ve zlatou. Hra barev je nicméně v poslední době v ohrožení, neboť původně sněhobílý mramor nápadně žloutne. Vedle kyselých dešťů jsou na vině především továrny v blízkém okolí, jejichž provoz však nejvyšší soud omezil už v roce 1993. O pět let později pak nařídil vytyčit ochranné pásmo, kde platí zákaz průmyslové výroby a místní obyvatelé nesmějí topit v kamnech kravským trusem.

K omezení zplodin by mělo přispět i parkoviště pro návštěvníky ležící celé tři kilometry od památky. Turisté přijíždějící autem tak musejí dál pokračovat v elektromobilech nebo se nechat svézt koňským povozem. Popsaná opatření přesto nenesou kýžené ovoce, neboť je podle soudců nedodržují lokální úřady. „Pokud bude nezájem úředníků pokračovat, měl by být Tádž Mahal uzavřen. A jestliže se ani poté situace nezmění, úřady by ho měly zbourat,“ pohrozili v červenci 2018 zástupci soudu.

Dva měsíce v bahně

Správci mauzolea mezitím zvolili netradiční řešení, jak památce vrátit běloskvoucí vzhled: Celý monument se jednou za tři roky obalí bahnem, jež do sebe natáhne nečistoty a několik týdnů po uschnutí se spláchne. Zhruba dvouměsíční procedura vyjde na 335 tisíc dolarů, tedy asi 7,3 milionu korun. V poslední době však památkářům přibyla ještě další starost – fasádu hrobky totiž ohrožují hmyzí výkaly, kvůli kterým se mramor barví pro změnu do zelena. A příčina tkví zřejmě v rozkládajícím se odpadu v nedaleké řece Jamuně, jenž láká mouchy.

Také tentokrát proto zasáhl nejvyšší soud a nařídil vyhledat pomoc v zahraničí, jelikož nejde pouze o estetiku: Kvůli vysychání zmíněného toku se dostatečně nezavodní studny v základech budovy, kde se nacházejí dřevěné konstrukce nesoucí celou stavbu – a pokud by vyschly, mohla by ztratit stabilitu.

V mramorovém obložení stropu kopule už se dokonce objevily první praskliny a před pěti lety se u královské a jižní brány zřítily dva ozdobné sloupy. Podle některých odhadů váží masivní kopulovitá střecha až dvanáct tisíc tun a její poškození by nejspíš vedlo ke kolapsu celé stavby…

Vláda se tak snaží Tádž Mahal za každou cenu zachránit a plánuje vybudovat přehradu, jež by v oblasti zadržela dostatek vody. Aby se nová vodní plocha ihned neproměnila v žumpu, uzavře se všech 52 odpadních kanálů, které dnes do řeky ústí, a místo nich vyrostou čističky. Zvýšila se také ochrana stavby samotné a počet návštěvníků byl před dvěma lety výrazně omezen. Bude to stačit? Nevíme. Ani odborníci totiž nedokážou odhadnout, do jaké míry se podaří lokalitu vyčistit a kdy se notoricky pomalé indické byrokracii povede dotáhnout slíbené projekty do konce.