Lstivý had Francesco Sforza (1): Vzestup hvězdy italského vojevůdce

Renesančním sídlem naposledy zaznívá bolestný křik nenáviděného tyrana. Po týdnech soužení vévoda Filippo Maria Visconti 13. srpna 1447 umírá na malárii a úplavici. Milán a jeho državy si oddechnou, ale jen na okamžik.

Filippo Maria Visconti, poslední ze svého rodu, vládl Milánu dlouhých pětatřicet let. Nestabilní prostředí italských městských států a neustálý strach o život a trůn z něj udělaly v očích svého lidu nelítostné monstrum. Nejenže byl fyzicky odpudivý, především byl však proslulý svou krutostí. Té se nevyhnula dokonce ani jeho první manželka. Křivě ji nařkl z nevěry a bez skrupulí ji nechal zkrátit o hlavu!

Přesto však byl vynikajícím politikem. Pod svou přímou nadvládu získal celou Lombardii a zajistil Milánu přední pozici mezi severoitalskými státy. Když v létě 1447 náhle umírá, vévodství je zaskočeno a uvrženo do nejistoty. Filippo Maria totiž nezplodil žádného mužského potomka. Milánský trůn se ocitá bez následníka. Zákulisní boj o moc propuká dříve, než tělo posledního muže z rodu Visconti stihne vychladnout.

Trůn láká

Na uvolněný trůn si dělají zálusk hned čtyři zájemci: orleánský vévoda Karel, rakouský arcivévoda Zikmund, římsko-německý císař Fridrich III. a konečně Alfons V., král Aragonie, Sicílie a Neapolska. Pro posledního ze jmenovaných se na smrtelném loži vyslovil i zesnulý Filippo Maria. Alfons V. si tak ihned získává nejsilnější podporu šlechty a vojska. Spojení s trůnem významných středomořských mocností by Milánu zajistilo ochranu před úhlavním nepřítelem: Benátkami.

Mezi kandidáty se však objevuje další, který ještě zamíchá kartami: Francesco Sforza, zkušený a lidem oblíbený vojevůdce, který ve službách rodu Visconti zajistil Milánu mnohá proslulá vítězství. Filippo Maria s ním totiž stihl zasnoubit svou nemanželskou dceru Biancu Marii. Kdo mohl čekat, že se nestačí dočkat legitimního potomka a následníkem trůnu by se tak mohl stát právě Biančin manžel?

Nesmíme však zapomínat, že další významnou skupinou usilující o moc v bohatém vévodství jsou obchodníci a měšťané. Na rozdíl od šlechtických stavů totiž v ještě bohatších republikánských Benátkách spatřují inspiraci. Není se tak co divit, že buržoazie se rozhodla využít náhlého mocenského vakua a prohlásit Milán republikou! Už den po smrti posledního vévody proniká ozbrojený dav do vladařského sídla. Vůdcům revoluce se dokonce podaří přesvědčit kondotiéry, kteří přísahali věrnost Alfonsu V., aby převlékli kabáty a podpořili republiku. Sliby úřadů v nově vzniklém státě rázem převážily věrnost monarchii.

Ambrosius úřaduje

Takzvaná Ambrosiánská republika je vyhlášena 14. srpna 1447. Svým názvem se odkazuje ke světci ze 4. století a patronu Milána sv. Ambrosiovi. Měšťané a obchodníci, podpořeni učenci z univerzity v Pavii, narychlo sepsali ústavu. V čele nové republiky stanulo nejprve čtyřiadvacet, později jen dvanáct takzvaných kapitánů a obránců svobody. Ti byli jednou za šest měsíců voleni ve volbách, kterých se ale směli účastnit jen ti nejbohatší.

Vyhlášení Ambrosiánské republiky se ihned stalo trnem v oku všem sousedícím zemím. Úhlavním nepřítelem se jí stávají Benátky. Dóže benátské Nejjasnější republiky sv. Marka chápe vznik svého protějšku jako příležitost vydobýt milánské državy pod svou nadvládu. Válka se naplno rozhoří ještě před koncem roku 1477 a nejde rozhodně jen o nevinné škádlení. Benátčané rychle zabírají města Lodi a Piacenza. Jiná města, včetně univerzitní Pavie, reagují na chaos a strach z války vyhlášením samostatnosti. Zdá se, že osud republiky je zpečetěn dříve, než skončí první volební období kapitánů. „Teď už nás může zachránit jen jediný člověk,“ zní jednohlasně zákonodárným sborem.

Vzestup hvězdy

Francesco Sforza v samém počátku první republikánské války zůstává v pozadí. V hlavě tajně vypracovává plán, jak se chopit milánského trůnu. Díky své manželce je sice ne zcela právoplatným, ale přesto následníkem! Do karet mu hraje hlavně to, že v polovině 15. století  není v Evropě zřejmě schopnějšího vojevůdce. Sforzův věhlas dalece přesahuje hranice Itálie. Navíc je známý jako mimořádně charismatický společník a bezmála dokonalý řečník.

Když u jeho dveří zaklepe spěšný posel s nabídkou od sboru kapitánů lidu, je nucen své plány na uchopení moci znovu promyslet. Rychle pochopí, že bude muset být ještě prohnanější, než kdy dřív. Ambrosiánská republika mu za vojenskou pomoc proti Benátkám nabízí post kapitána-generála ve městě Brescia. Fakticky by tak získal vládu nad jedním ze severoitalských center jen pro sebe! Spokojí se prohnaný, ale cílevědomý had Sforza s touto kořistí?

Ať tak či tak, se svým nájemným vojskem se vydává na tažení, jehož cílem mají být poražené Benátky. Sforza získává zpět Pavii, navíc bez boje. Místo chřestění zbraní pomohla gentlemanská dohoda – když se obránci města vzdají, nebude město zatíženo novými daněmi a odstoupiv­ším prominentům budou dokonce vypláceny úřednické důchody! Kéž by se  dohodou dala vyřešit celá válka.

Dokončení: Lstivý had Francesco Sforza (2): Jak italský vojevůdce ovládl milánský trůn?

Na konci roku 1447 se odehrává bitva o město Piacenza, která se do dějin zapíše na tu dobu nevídanou novinkou: nasazením kanonů. Sforza chtěl nechat město vyhladovět, nedařilo se mu ho však odříznout od zásobování. Rozhodl se tak rozstřílet městské hradby napadrť! Následuje jedno vítězství za druhým. Hvězda Francesca Sforzy strmě stoupá… a to se některým pohlavárům v Milánu přestává líbit. Nejen oni, ale i benátští nepřátelé se Sforzy začínají děsit! Doslova jim všem přerostl přes hlavu…