Listina Otce vlasti: Zlatá bula Karla IV. upevnila moc českých panovníků

Dne 5. dubna 1355, o velikonoční neděli, bylo v časných ranních hodinách ve Věčném městě nebývale rušno. Kromě obyvatel Říma se před branou zvanou Porta Collina shromáždilo „množství“ lidu „ze všech končin světa“, aby zde společně uvítali římského a českého krále Karla. Stalo se tak u příležitosti jeho již třetí korunovace – tentokrát římským císařem.

Karolus Quartus

Slavnostní průvod prošel městem až k svatopetrské bazilice, ve které samotný akt probíhal. Z pověření avignonského papeže Inocence VI. ceremoniál administroval ostijský biskup Pierre de Colombier, ale ještě předtím Karel v kostele Panny Marie na Věži přísahou stvrdil sliby dané papeži. Následně se v bazilice přistoupilo k pomazání na pravé paži a mezi lopatkami. Vložení biskupské mitry s císařskou korunou na panovníkovu hlavu, stejně jako předání žezla, jablka a meče se uskutečnily v rámci korunovační mše, načež celý obřad uzavřely náboženské hymny. Dodejme, že korunovace se onoho dne dočkala i Karlova manželka Anna.

Jakkoli se nám dnes může zdát, že tento ceremoniál do panovníkova života nijak reálně nezasáhl, není to tak docela pravda. V očích svých současníků získal vůbec nejvyšší světskou hodnost. Stal se vládcem „nad všemi vládci“. V nejvýznamnějším křesťanském chrámu se schválením nejvyšší duchovní autority získal titul, o kterém si mnozí jeho předchůdci na římském trůnu – včetně děda Jindřicha nebo rivala Ludvíka Bavora – mohli nechat zdát.

Nabytá důstojnost, odkazující k autoritě Karla Velikého, zůstávala sice nehmatnou, přesto zcela reálnou hodnotou, se kterou Karel dokázal více či méně úspěšně operovat v rámci diplomacie i sňatkové politiky. V neposlední řadě se korunovace promítla i do jeho panovnického jména. Právě od 5. dubna 1355 začal užívat u císařského titulu číslovku, s níž jej máme všichni spojeného. Tehdy se zrodil Karolus Quartus a pod tímto jménem zahájil další etapu reforem, jejíž součástí byla i snaha o prosazení klíčových kodifikací a vyřešení sporných právních otázek v zemích, kterým vládl.

Svatováclavský sněm

S ohledem na Karlův příslib papežskému stolci, že se ve Věčném městě zdrží pouhý den, opustil císařský pár se svou družinou Řím, aby se vypravili zpět do vlasti. Cestou vyřizoval různé státnické záležitosti. Vydal například listinu zřizující Českou Falc, novou korunní zemi přidruženou k České koruně. Květen a červen strávil Karel v Itálii, v červenci vyjednával o připojení hradu Donaustauf k Českému království, a tak až v polovině srpna mohli Pražané slavnostně uvítat svého vládce ověnčeného novou hodností, jejíž lesk pochopitelně dopadal i na císařovu milovanou zemi.

Jednou z důležitých událostí této doby se stalo svolání českého sněmu na 28. září 1355, tedy na svátek zemského patrona svatého Václava. Zde došlo k potvrzení některých již dříve vydaných listin, z nichž se jedna týkala nástupnické otázky a jiná potvrzení aktu o připojení Budyšínska, Zhořelecka a slezských knížectví ke státnímu celku Koruny české. Karel se zde neúspěšně pokusil prosadit také schválení nového zákoníku.

Zlatá bula Karla IV.

O poznání zdárnější výsledky nakonec přineslo jednání říšského sněmu v Norimberku, jenž se uskutečnil na přelomu prosince a ledna. Dne 10. ledna 1356 pak norimberský sněm slavnostně vyhlásil jednotlivé články nově přijatého zákoníku, který vstoupil do historie pod názvem Zlatá bula a zůstal v platnosti až do roku 1806, kdy byla Svatá říše římská národa německého prohlášena za zaniklou.

Jednou z nejpalčivějších otázek po dlouhou dobu zůstávaly hlasy některých světských kurfiřtů při volbě římského krále. Zatímco tři kurfiřti duchovní, arcibiskupové mohučský, kolínský a trevírský, získávali své hlasy společně s kanonickým dosazením do čela arcidiecéze, u světských bývaly hlasy spojeny s rody, a tudíž do otázky hlasů vstupovaly různé rodové smlouvy nebo rozličné nástupnické řády. Karel IV. proto prosadil jednotná pravidla – od té doby byl kurfiřtský hlas vždy spojen s daným územím a dědil jej vždy nejstarší ze synů dosavadního vládce. V případě vymření rodu rozhodoval o nové dynastii římský vládce. Výjimka zde platila, jak si ještě ukážeme, pouze pro České království.

S volbou římského krále souvisel také další z článků, jenž stanovil, že ke zvolení stačí pouhá většina hlasů přítomných kurfiřtů. Nově zákoník vymezil funkce a úřady jednotlivých kurfiřtů, třeba že při uprázdnění trůnu dočasně spravují říši takzvaní vikáři – kurfiřt saský a kurfiřt falcký. Dále se vyjmenovávala výsostná práva kurfiřtů, jako bylo právo horní, celní, mincovního regálu nebo právo na obchodování s majetky a udělování lén. Zcela specifické postavení měl český král, jediný držitel královské hodnosti mezi kurfiřty. Při ceremoniálech byl vždy na nejpřednějším místě a znovu bylo potvrzeno, že na území vlastního státu, na rozdíl od ostatních, disponoval neomezenou soudní svrchovaností. Pro české soudy byl zkrátka český král poslední odvolací instancí.

Nyní i po všechny budoucí doby…

Karlu IV. se tedy ve shodě s říšskými knížaty a kurfiřty podařilo ve Zlaté bule kodifikovat základní pravidla vymezující vzájemné vztahy, stejně jako hierarchii v kurfiřtském kolegiu. Současně kodex nově upravil specifické postavení Českého království a upevnil postavení českého krále v říšské politice. Významným způsobem zde Karel opět potvrdil „nyní i po všechny budoucí doby“ právo obyvatel Českého království volit si krále v případě vymření panující dynastie, a to způsobem „podle jejich výsad“ a podle zachování starých zvyků.

Karel tak navázal na svá starší ustanovení týkající se této otázky. Už v roce 1348 v dodatku listiny, která potvrzovala platnost Zlaté buly sicilské, Karel deklaroval, že volba má nastat, když z českého královského rodu, „potomstva či semene nebo rodiny nevzejde žádný zákonný mužský či ženský potomek“, případně pokud bude trůn z jiného důvodu takto uvolněn. Svobodná volba nové dynastie za této situace náležela „duchovním, vévodům, knížatům, pánům, urozeným a celému společenství v řečeném království“.

Pochopitelně obojí formulace umožňuje více výkladů. Nenapoví ani Karlova proklamace nástupnických práv z roku 1349, tedy z doby, kdy se stále ještě nedočkal narození syna. Za dědice české koruny tehdy označil bratra, moravského markraběte Jana Jindřicha. To potvrdil také Karlův nástupnický řád ze září roku 1355. Problematická zde byla otázka nástupnictví v ženské linii. Jak se mělo brzy ukázat, práva potenciálních dědiců se v budoucnu, pochopitelně z politických motivů, dočkala zpochybnění. Vznikly tak různé výklady ohledně legitimity jak dědického nástupnictví, tak volebního aktu a jeho podoby, reálně ale vždy vše záleželo na aktuální mocenské situaci.

Legitimisté versus volební monarchie

Ukázkovým příkladem je situace po smrti Ladislava Pohrobka. Ten nastoupil vládu jako prvorozený syn Albrechta II. Habsburského, jenž získal korunu díky manželství s dcerou Zikmunda Lucemburského Alžbětou, tedy legitimní dědičkou královského trůnu. Po Ladislavově smrti, poněvadž neměl syna ani bratra, přicházelo v úvahu nástupnictví přes sestru zemřelého krále, Annu Habsburskou, provdanou tehdy za Viléma III. Saského, případně její mladší sestru Alžbětu, manželku Kazimíra IV. Jagellonského. Dědická práva obou žen, respektive jejich manželů, vedle listin Karla IV. posilovala i ujednání mezi Habsburky a Lucemburky.

Všechny tyto nároky ovšem byly ignorovány a v prostoru Staroměstské radnice byl 2. března 1458 zvolen českým králem Jiří z Poděbrad, a to s podporou zástupců městského, rytířského a panského stavu, ale i za podpory davů „provolávajících“ pod okny Jiříkovo jméno. Do čela země usedl rodem Čech, urozeností šlechtic a konfesí kališník. Přesto získal posvěcení od papežské kurie, která tehdy rozhodla, že dědictví se omezuje výhradně na přímé potomky zemřelého krále. Vítězství „volební monarchie“ ovšem bylo jen dočasné. Dědická práva se nakonec prosadila skrze nástupnickou dohodu Jiřího Poděbrad s Jagellonci.

Oslabit dědický princip se stavové Českého království pokusili opět v roce 1526. Ferdinand I. Habsburský coby manžel Anny Jagellonské, sestry českého krále padlého v bitvě u Moháče, mohl na trůn aspirovat jak na základě listin Karla IV., tak s ohledem na slavné Vídeňské smlouvy z roku 1515. Ostatně za dědice jej uznaly stavy všech vedlejších zemí. V Čechách nicméně byla požadována volba.

Uskutečnila se 23. října v kapli svatého Václava 24 voliteli vybranými jednotlivými stavy. I při této volbě se naskytli kandidáti z řad domácí šlechty, včetně zemského purkrabího Zdeňka Lva z Rožmitálu. Ferdinand byl zvolen jednomyslně, nicméně s volební monarchií se smířit nehodlal a dědický princip se mu u českých stavů nakonec skutečně podařilo prosadit v polovině 40. let. Přesto zůstaly obě tradice živé, a i pro budoucnost představovalo jejich možné zneužití k mocenským cílům nebezpečné riziko pro celou zemi, jak se nakonec ukázalo v prvních desetiletích 17. století.