Lips Tullian: Skutečný příběh slavného elegána z komiksu

Dvacet tisíc lidí se před třemi sty lety sešlo na náměstí v německých Drážďanech a zvědavě přihlíželo jeho popravě. Tenkrát to nebylo zdaleka naposledy, kdy si lupič a vrah Lips Tullian vysloužil zájem tisíců lidí. Pozornost dokázal budit i dlouho po své smrti.

Historky o Lipsi Tullianovi, který proslul především jako vůdce loupežnické bandy Černá rota, putovaly od úst k uším s obrovskou rychlostí. Jeho příběhy se staly námětem několika románů. Realita jeho života, naplněná častým pobytem ve vězení a věčným prcháním před zákonem, však nebyla zdaleka tak romantická, jako literární zpracování jeho osudu. 

Phillip, nebo Erasmus?

Na přitažlivosti přidává příběhu o Lipsi Tullianovi mnoho záhad a nejasností. Narodil se ve Štrasburku jako syn císařského důstojníka, s největší pravděpodobností to bylo roku 1675. Otazník vyvstává u jeho rodného jména. Při svém posledním zatčení soudci přiznal, že se jmenuje Phillip Mengstein, přičemž Lips Tullian je jen pseudonym. Jenže těsně před vykonáním popravy svá slova změnil s tím, že jeho pravé jméno zní Eliáš Erasmus Schönknecht.

Neznámé je jeho dětství a také způsob, jakým se dostal do armády. Historické zdroje však už s jistotou tvrdí, že roku 1702 se Lips Tullian objevuje v Praze. Do Čech uprchl z Nizozemska, kde coby seržant císařského regimentu dragounů v souboji zabil jiného vojáka. Jak uvedl v jednom z pozdějších výslechů, právě v Praze nastal zásadní zlom v jeho životě. Jako sedmadvacetiletý mladý muž se náhle ocitl na okraji společnosti v roli psance, a tak se začal učit loupit a krást. Svoji novou „kariéru“ začal několika vykradenými kostely, obchody a pouličním přepadáváním.

Brzy změnil působiště a přesunul se do oblasti česko-saských hranic. Právě v této době začal Lips Tullian pracovat na svém věhlasu. Postrachem se stala loupežnická Černá rota, v některých překladech nazývaná také Černá tlupa. Banda lapků a ozbrojených zločinců, kterou Tullian založil, čítala až šedesát mužů. Nejčastěji okrádali obchodníky na vyhledávané „stříbrné cestě“, která spojovala Drážďany s Freibergem. Jejich výpadům z hustého Tharandtského lesa se téměř nedalo bránit. 

Podle jedné z pověstí byl Tullianovým hlavním útočištěm dům číslo 147 v městečku Niederbobritzsch. Odtud nejenže řídil řadu vloupání, ale především odtud měla vést úniková cesta pro případ odhalení. Asi metr úzká podzemní chodba spojovala dům s jeskyní v nedalekém lese. Později chodbu zavalila hlína. Zasypaná jeskyně uprostřed saských lesů, údajně východ tajné cesty, je dnes oblíbeným turistickým místem.

Útěk z pevnosti

S tím, jak se šířila obava z Tullianových loupežnických kousků, rostla také snaha četníků o jeho dopadení. Vůdce Černé roty byl však mistrem převleků, a tak nikdo pořádně nevěděl, jaká je jeho pravá podoba. Přesto na sebe první zatčení nedalo dlouho čekat. Stalo se tak roku 1703 při krádeži cenného nádobí v Drážďanech. Ve vězení dlouho nepobyl. Po necelém roce za mřížemi se jemu a dalším vězňům podařilo zdolat hradby drážďanské pevnosti a přes zamrzlý vodní příkop unikli do bezpečí lesů. Černá rota po návratu svého šéfa začala loupit s o to větší razancí. 

Loupežná přepadení hlásili obchodníci a měšťané z Durynska, Prahy i Jeny. Tulliana a jeho party se bály také Lužice a severní Čechy. V saském Lipsku pak spadla klec podruhé. Tamní soudce Tulliana odsoudil k doživotnímu trestu a klasifikoval ho jako vězně třetího stupně, jímž se vyznačovali jen velmi nebezpeční a brutální zločinci. 

Nebyl by to Lips Tullian, kdyby se s trestem smířil. Přestože se nacházel ve speciálně upravené cele proti útěku a hlídala ho zvýšená ostraha, uprchnout se mu podařilo. Po pěti letech mu k tomu dopomohl pokoutně sehnaný náhradní klíč k cele. A loupení začalo nanovo.

Elegán mezi smetánkou

Kdo by si myslel, že Lips Tullian byl otrhaný a nemytý loupežník, mýlil by se. Měl vystupování kavalíra, vyhledával komfort. Kupoval nebo kradl drahé oblečení a jako bohatý cizinec se čas od času dokázal vmísit do vysoké společnosti. Tato druhá tvář mu přinášela hned dvě výhody. Za prvé mohl snadno vytipovat domy zámožných měšťanů pro řádění Černé roty, za druhé mohl žít alespoň trochu poklidný středostavovský život. Obzvláště v Drážďanech, kde navštěvoval svoji milenku, která se podle některých historických pramenů jmenovala stejně jako láska Robina Hooda, tedy Marianne. V tomto období Tullian vedl loupežné výpravy Černé roty, směřující na měšťanské domy, kostely i venkovské usedlosti, už jen zřídka.

Za to, že tak dlouho unikal popravě, vděčí Tullian i rozmáchlé zahraniční politice saského kurfiřta a polského krále Augusta II. Silného. Až v roce 1711, po několika vítězných bitvách, obrátil panovník svoji pozornost na Sasko a žádal dopadení lupičů v čele s Tullianem. To přišlo záhy. Ještě téhož roku vzbudil šéf Černé roty pozornost stráží u Freiberské brány. Ve rvačce zabil jednoho z důstojníků, ale uprchnout se mu nepovedlo. Další dva roky pro něj znamenaly bezútěšné období v temné cele završené nezdařeným pokusem o útěk. Zradil ho jeho spoluvězeň.

Dramatické výslechy

Za trest musel strávit několik týdnů v těžkých železných okovech, spoutaný na krku, na rukou i nohou. K oteklým a zaníceným zápěstím i kotníkům se přidaly křížové výslechy spojené s dalším mučením. Po několika dnech jeho zarputilost polevila a vyšetřovací komisi podlehl. Už byl unavený životem. Nemohl dále. Z posledních dvanácti let si užil jen necelé tři roky svobody a chtěl se ke všemu přiznat. 

Kromě více než padesátky trestných činů vyšetřovatelům také prozradil, kde se ukrývá část jeho kumpánů. Zbytek bandy císařstí vojáci pochytali do roku 1718. Od zevrubného vyšetřování se ale čekalo víc. Mnoho dalších faktů z jeho života zůstalo i přes Tullianovo doznání nejasných. Tvrdil například, že se mu v dětství nikdo nevěnoval a nic se nenaučil. O tom však soudce pochyboval, protože Tullian dokázal citovat Bibli, tancovat, šermovat i kreslit, což dokazovalo solidní vzdělání, které se mu v jeho loupežnické kariéře nejednou hodilo.

Rozsudek lipského soudu byl nekompromisní: trest smrti. Původně měl být Tullian popraven lámáním v kole, což soudce na popud měšťanů zmírnil na setnutí hlavy mečem. Obávaný zbojník Lips Tullian, společně se čtyřmi svými nejvěrnějšími společníky, naposledy vydechl 8. března roku 1715. Kromě dvaceti tisíc lidí sledoval jeho popravu osobně i král August II. Silný. 

Legenda románů i komiksů

S tím, jak skončil jeho pozemský život, se zrodil Lips Tullian jako postava mýtů a románů. První krátká díla o jeho životě vznikla už v polovině 18. století. U nás román Lips Tullian vyšel poprvé roku 1894 díky pražskému nakladateli Aloisi Hynkovi, a to postupně ve 118 sešitech. 

Právě toto zpracování inspirovalo kreslíře Káju Saudka a scénáristu Jaroslava Weigela, aby v sedmdesátých letech minulého století stvořili neohroženého komiksového hrdinu, který se proháněl po stránkách Mladého světa – než ho totalitní režim zakázal. Hluboko do paměti se mladým i starším nadšencům vryla pokračování komiksu Stříbrný poklad a Konec Sahrbergovy bandy. 

TIP: Doba pravých hrdinů: Po stopách zlatého věku komiksů

Pro velký zájem čtenářů vyšel souborný komiks Lips Tullian znovu po revoluci a v roce 2010 poprvé v knižní vazbě. Obávaný lupič není zdaleka zapomenutý, přestože od jeho smrti již uplynulo více než tři sta let. V převleku a dýkou v ruce se prohání po česko-saských hranicích ve fantazii čtenářů i na prahu jednadvacátého století.