Lípa dvou císařů: Jak probíhalo setkání Napoleona s Františkem II.?

Druhého prosince 1805 Napoleon I., císař Francouzů, vybojoval u Slavkova v Bitvě tří císařů svoje nejoslnivější vítězství. Porazil rakouského císaře Františka II. i ruského imperátora Alexandra I. Den po bitvě za ním přijel kníže Johann von Liechtenstein, aby požádal jménem svého panovníka o schůzku, na níž by se uzavřelo příměří. Byla to jen nabídka rakouská, neboť Alexandr I. mír s Francií sjednal až roku 1807. 

Hledání vhodné lokality 

Rozhovor probíhal mezi čtyřma očima, čas byl určen na následující den, tedy 4. prosince, a nejspíš došlo i na návrh místa. Setkání se původně mělo uskutečnit v zemi nikoho u Uhřic, jenže ty už stihl obsadit Bernadottův armádní sbor. Napoleon proto ihned zavolal Liechtensteina, který dosud neodjel. „Nechal na něm, ať sám zvolí místo pro setkání. Bylo tedy dohodnuto, že se uskuteční u mlýna, ležícího dole v údolí mezi Žarošicemi a Násedlovicemi. […] Pravdou je, že ležel mezi oběma vesnicemi sto sáhů na jih od silnice z Brna na Holíč a že měl zvláštní jméno Spálený; dokonale je vyznačen na Müllerově mapě,“ napsal generál Thiard, který byl tehdy Napoleonovým pobočníkem. 

Müllerovou mapou mínil ortografickou mapu Moravy z roku 1716 ve vydání z roku 1790, ta ale není natolik podrobná. Spíše šlo o mapu z I. vojenského (josefského) mapování, na níž Spálený mlýn leží na Spáleném potoce v místě krátkého propojení dvou rybníků. Šlo o velmi bezpečné místo pro obě strany, neboť dvě vodní plochy vylučovaly nějaké pokusy o přepad či zajetí. Leželo navíc před francouzskými předsunutými hlídkami a čtyři kilometry od zadních stráží Rakušanů i Rusů. 

Setkání u Spáleného mlýna 

To, co u Spáleného mlýna následovalo, popsali tři Napoleonovi pobočníci, Thiard, Ségur a Savary, přičemž Thiardovo podání se zdá být nejserióznější: „Dne 4. prosince před rozbřeskem se dala celá garda na pochod. Císař ji následoval, a když opouštěl Slavkov, nevěděl zcela jasně, kde to dohodnuté místo je; dozvěděl se vše cestou.“ Pamětník popsal prudké stoupání do kopce, ještě strmější sestup i to, že garda zůstala v několika řadech ve svazích dost daleko od mlýna, odkud měla vše na dlani jak z hlediště amfiteátru. 

„Mlýn byl vypleněný; císaři se to nelíbilo. Počasí vládlo skvělé a on dal přednost jednání pod širým nebem v úzkém prostoru, vytvořeném buď rozmarem přírody, nebo těžbou štěrku. V oněch místech byl terén mimořádně rozeklaný a stály nad ním dvě hlídky jízdních myslivců, které i obrazně jako kdyby bděly nad našimi hlavami. Sapéři gardy rozdělali velký oheň, a ježto panovala trochu obleva, vynesli jsme ze mlýna všechnu zbylou slámu, abychom s ní obsypali bivak a vyložili tím cestu, kde měl císař František II. vystoupit z kočáru.“ Čekalo se dlouho a Napoleon stěží skrýval netrpělivost, neboť začal mít obavy, aby se nepřihodilo něco nečekaného. 

„Konečně jsme viděli, že přijíždí řada povozů s velkým odřadem kavalerie; byl to František II., provázený divizionem husarů Kienmayer a dalším z hulánů Schwarzenberg, jakož i řadou generálů, mezi nimiž byl i kníže Jean de Liechtenstein. V té chvíli začala garda bubnovat a trubky hrály pochod. Podívaná to byla nádherná, co mělo následovat, jí dodávalo na vážnosti, která v duši každého probouzela úctu a těžko popsatelné dojetí.“ S úctou to tak slavné nebylo, doprovody hlučely a mnozí jako kdyby si význam setkání ani neuvědomovali. 

„Napoleon vykročil silnicí, pomohl Františku II. vystoupit z vozu a řekl mu pár slov, která jsem nezachytil […]. Nato jej císař odvedl k ohni, kde s ním zůstal o samotě, bez maršála Berthiera, byť některé relace tvrdí, že on u toho byl. Jeho úmysl zůstat s Františkem II. sám byl tak zjevný, že vhodným gestem knížeti Jeanovi [Liechtensteinovi] naznačil, aby se vzdálil. Zdá se nicméně, pokud jsme mohli z pantomimy soudit, že rakouský císař naléhal, aby kníže zůstal…“ Oba nejužší doprovody (z rakouské strany zde byli podle Savaryho krom Johanna von Liechtensteina i jeho bratr Moritz, kníže Karel Filip Schwarzenberg a generálové Kienmayer, Bubna i Stutterheim) zůstaly u druhého ohně na opačné straně silnice než dva císařové. 

Mír je hotovou věcí… 

Ségur se domníval, že zachytil jedno zvolání císaře Františka, podle tónu hlasu proneseného, jako by mu právě spadl kámen ze srdce: „Nu, pak je to hotová věc...“ Pak se Napoleon zeptal: „Vaše Veličenstvo mi tedy slibuje, že se mnou znovu válčit nezačne?“ A František odpověděl: „Přísahám a slovo dodržím!“ 

Když rozhovory skončily, doprovodil Napoleon Františka II. k jeho kočáru, rozloučil se, vsedl na koně a všem kolem řekl: „Pánové, vracíme se do Paříže; mír je hotovou věcí.“ Pak podle Thiarda pobodl koně a „po arabsku“, divokým tryskem (třebaže byl jezdcem hodně průměrným) vyrazil směrem vzhůru, cestou, po níž přijel. 

Hudba začala hrát vlastenecké nápěvy a garda, stojící dosud dokonale nehybně, s puškami u nohy a ve vyrovnaných řadech, spustila opakovaný pokřik, který jako kdyby poraženého Habsburka provázel na rozloučenou: „Vive l’Empereur!“ Byl to projev čisté radosti z konce války a vidiny návratu domů. Setkání zachytil na plátně baron Gros a na pozadí s rybníkem, mlýnem a křížem umístil dva mladé stromy. Možná je tím zcela holým stromem ona památná lípa, které se mylně říkalo i Mírová, třebaže mír byl podepsán až 26. prosince v Prešpurku, dnešní Bratislavě. Nutno dodat, že František II. slovo nedodržel a v roce 1809 vyvolal válku s Francií znovu.

Památný strom už připomíná jen stará pamětní deska na zdi nevzhledné a krabicové hospodářské budovy toho, co zbylo z vodního mlýna, řečeného Spálený. „Dva dny po bitvě u Slavkova dne 4. prosince roku 1805 sešli se císařové František II. a Napoleon pod protější lípou, aby smluvili příměří a ukončili tehdejší krvavou válku.“ 

Kdo by zde, mezi Uhřicemi a Žarošicemi, hledal takovou událost? Už v roce 1913 byla lípa stará a vetchá a v roce 2006 z ní zbylo pouhé mohutné torzo, které se dvojilo a nahoře mělo poslední dvě živé větve. Pak ji pokáceli, jen kus zbyl jako vzpomínka ve Vrbasově muzeu ve Ždánicích...