Lidé na prodej: Většina starověkých ekonomik stála na otroctví

Dohledat počátky otroctví a otrokářství je obtížné, protože jde o prastarou a v antice zcela samozřejmou instituci. První otroci se možná objevili už dávno před zrodem zemědělství, kdy v kmenových válkách připadli poražení muži svému přemožiteli. Ten s nimi pak mohl zacházet, jak se mu zachtělo – propustit je, držet je kvůli výkupnému, zabít, zmrzačit nebo nějak využít.

První dochované písemné prameny, jež o otrocích referují, pocházejí ze 4. tisíciletí př. n. l. z Mezopotámie. Nejstarší záznamy o cenách pak vznikly okolo roku 2400 př. n. l.: Figurují v nich tzv. slepí, možná záměrně zmrzačení otroci, kteří stáli čtrnáct šekelů, a dále „hlavy“ neboli nezmrzačení za dvacet šekelů. Jeden šekel odpovídal 8,3 gramu stříbra a měsíční mzda nekvalifikovaného pracovníka dosahovala 60 šekelů.

Král, chrám a ti druzí

Obrovský rozmach obchodování s lidmi nastal po roce 1000 př. n. l., s nástupem Féničanů a především Asyřanů. První zmínění byli vynikající námořníci z oblasti dnešního Libanonu a Izraele, s pověstí vychytralých a bezohledných otrokářů, kteří přepadávali lodě a drancovali pobřeží. Naproti tomu Asyřané se spoléhali na svoji vojenskou převahu a krutost, což se projevilo během 250 let jejich nadvlády na Blízkém východě. Tehdy donutili k přesídlení do Asýrie na severu dnešního Iráku až milion lidí, nejčastěji poražených nepřátel, aby tam dřeli na polích, stavbách či v dolech nebo sloužili jako pomocná síla v armádě. Nešlo sice o otroky v pravém slova smyslu, přesto tito nesvobodní a z vlasti vykořenění jedinci museli nuceně pracovat, nemohli se volně pohybovat a působili v nové domovině jako cizí element.

V 7. století př. n. l. existovaly v Novobabylonské říši na jihu Mezopotámie tři druhy otroků: královští, chrámoví a obyčejní. První si snad vybíral panovník pro jejich krásu, inteligenci či nějakou výjimečnou schopnost. Druzí podléhali nejen kněžím, ale i božstvu samotnému, protože šlo často o jedince zasvěcené službě v chrámu. Rodina si tak mohla naklonit boha, jenž jí měl poté dopřát třeba větší úrodu. Mohlo se také jednat o člena domácnosti, o kterého již nebylo možné se kvůli nedostatku jídla postarat. Poslední a nejpočetnější skupinu tvořili váleční zajatci a dlužníci.

Zavedený byznys

Stejně jako ostatní objevy a vynálezy z oblasti úrodného půlměsíce – včetně zemědělství či písma – se i otrokářství začalo velice brzy rozšiřovat na západ do Středomoří, nejprve do Řecka a poté ještě dál. Na rozdíl od civilizací Mezopotámie se ve starověkém Řecku a zejména v Římě mohl otrok z podřízeného stavu vymanit, zvlášť pokud byl zručný a věrný. V 7. století př. n. l. mohly řeckého občana uvrhnout do nesvobody dluhy či chudoba nebo se stal válečnou kořistí, pokud jeho strana prohrála bitvu a nedokázal z bojiště utéct. Známe i případy, kdy byly do otroctví prodáni pocestní, které přepadli a zajali lapkové. Řada otroků však podobným traumatem neprošla, protože se narodili již nesvobodným matkám.

Koupit si otroka bylo zpočátku velmi neobvyklé, v 5. století př. n. l. už nicméně otrokářství představovalo zavedený byznys. Po celém Řecku fungovaly trhy s lidmi, kam dodávaly „zboží“ všechny národy tehdejšího Středomoří. Zmíněný obchod závisel nejen na pravidelném a dostatečném přísunu nových jedinců, ale také na poptávce a schopnosti společnosti je kontrolovat a nutit k práci, což řecká civilizace zvládala víc než dobře.

Například v širší oblasti Athén se počty otroků odhadují na 25–100 tisíc, tedy 10–40 % populace. Nucené práce a nesvoboda daným městským státem pevně prostupovaly a otroci provázeli athénské občany od narození do smrti. Působili v domácnostech, na trzích, v dílnách, v zemědělství, nosili jídlo na stůl, vyráběli víno i keramiku a oblečení, popravovali zločince, razili mince či budovali stavby, jež dnes coby jedinečné památky obdivují davy turistů. Ozbrojení otroci patřící městu sloužili také jako policejní sbor a pomáhali potírat nepřátele rodící se athénské demokracie, která paradoxně stála a padala s nesvobodnou pracovní silou.

Od stovek po tisíce

Na trzích ve východním Středomoří, v okolí severní Afriky, Jaderského a Černého moře bylo běžně možné koupit spolu s luxusní keramikou, šperky či potravinami i člověka. Téměř vždy šlo o přístavní trh, protože cestovat s otroky do vnitrozemí, živit je, šatit a ještě hlídat, aby neutekli, bylo náročné – proto se každý otrokář snažil svého „zboží“ zbavit co nejdřív. Občas ceny povážlivě klesaly, zejména v době probíhajícího válečného konfliktu, kdy na nejbližší trhy dorazily celé davy zajatců. Někteří pak odtud putovali přes několik překupníků až do vyhlášených obchodních center v Athénách, Aigině, Korintu a na ostrovech Chios, Lesbos a Délos.

Otroci dopravovaní na trh se logicky lišili původem, věkem i pohlavím, ale také fyzickou silou a intelektem, což pochopitelně ovlivňovalo cenu. Obyčejní a ničím nevyčnívající jedinci mohli v období klasického Řecka v 5.–4. století př. n. l. stát okolo 150 drachem, přičemž pravidelná mzda nekvalifikovaného pracovníka činila drachmu denně. Oproti tomu zkušený a zručný otrok zvyklý pracovat na řídící pozici mohl stát i šest tisíc drachem, jako v případě Thráka Sosia, který byl koupen, aby dohlížel na práci ostatních otroků ve stříbrných dolech.

Kdo s čím zachází…

Stejně jako v ostatních říších, i v Římě vycházelo otrokářství především z absolutní moci vítězů nad poraženými, a to patrně již v době královské v 8.–6. století př. n. l. Šestý římský král Servius Tullius měl být potomkem válečné zajatkyně, která sloužila jako otrokyně u předchozího vládce města. První obsáhlejší informace o tamním postavení otroků zachytila v polovině 5. století př. n. l. nejstarší kodifikace římského práva: Zákon dvanácti desek dokládá, že již tehdy v Římě existovala vcelku vyspělá společnost s dobře fungujícím systémem otrocké práce. Přesto se odhaduje, že v rané fázi římských dějin byl počet otroků poměrně nízký, protože město vedlo jen omezené lokální války.

Situace se změnila ve 3. století př. n. l. s dobyvačnými úspěchy Římanů, které znamenaly příliv několika desítek tisíc otroků ročně. Jejich rostoucí podíl ve společnosti se pak promítl i do literatury a divadla: Stereotypizovaná postava mazaného otroka pomáhala hlavním hrdinům, za což si obvykle vysloužila svobodu. Nutno dodat, že tehdy docházelo rovněž k prvním větším revoltám otroků – v roce 198 př. n. l. ve městě Praeneste, o dva roky později v Etrurii a roku 185 př. n. l. v Apulii.

Rozvoj otrokářství dokonce mohl stát v pozadí konce římské republiky. Přísun levné pracovní síly skupované bohatými šlechtici umožnil vznik obrovských zemědělských usedlostí, tzv. latifundií. Polovina všech otroků na Apeninském poloostrově patřila pouhému procentu nejbohatších Římanů a menší rodinné farmy nemohly popsaným agrobaronům antického světa konkurovat. Jejich majitelé tak chudli, zadlužovali se a stávali se hračkami v rukou mocichtivých a manipulativních politiků. Ti pak nemajetnou chudinu využívali ke svým účelům, nátlaku a bojůvkám, z čehož se rodily politické krize napomáhající vzestupu charismatických vůdců a populistů. 

Mezi uvedenými osobnostmi bychom našli Sullu, Gaia Maria, Pompeia, ale v důsledku i Caesara a Oktaviána, jenž se stal prvním římským císařem. Podle odhadů mohlo mít území dnešní Itálie za jeho vlády asi osm milionů obyvatel, z čehož čtvrtinu tvořili otroci. 

Počátek konce

S císařstvím dosáhlo impérium na začátku 2. století maximálního územního rozsahu a soustředilo se spíš na obranu než na další dobyvačné války – což s sebou přineslo i krizi otrokářství, protože přísun válečných zajatců zeslábl. Přesto obchod s lidmi existoval dál a méně zdrojů znamenalo do určité míry lepší postavení otroků. Objevily se například zákony omezující a trestající kruté zacházení ze strany pánů. Ve stejném duchu pak vystupovalo i křesťanství a některé filozofické směry.

Skutečně výrazný úpadek obchodu s lidmi ovšem nastal až s koncem Západořímské říše a se vznikem barbarských království v 5. a 6. století. Nešlo o náhlou ani úplnou změnu: Celý antický svět se transformoval postupně. Římská společnost s komplexním systémem obchodu a urbanismu, rozvinutou sociální strukturou a distribucí bohatství mezi jednotlivé společenské vrstvy se rozpadala a výrazně zjednodušovala. Otroci zkrátka přestali být potřeba a farmáři se opět začali spoléhat především na rodinu.