Letadlová loď HMS Venerable (1): Pod třemi vlajkami na širém oceánu

Letadlové lodě představují nejvýkonnější válečná plavidla světa a tvoří i základ námořní moci těch několika málo států, jež jimi disponují. S výjimkou gigantické flotily US Navy jde pouze o jednotky exemplářů, ale v éře druhé světové války stavěli Britové a Američané letadlové lodě doslova po desítkách. Některé z tříd se tehdy chápaly jako „spotřební“ či „postradatelné“, navzdory tomu však projevily mimořádnou životnost, což se týká zejména dvojice příbuzných tříd Colossus a Majestic. Některá z plavidel totiž zůstala ve službě neobyčejně dlouho, jelikož je odkoupily a dlouhá léta provozovaly i další státy.

Konstrukce lehkého nosiče

Historie britské třídy Colossus se dá vysledovat až do roku 1941, do období intenzivních bojů o Atlantik, v nichž se ukázala obrovská užitečnost letadlových lodí při ochraně konvojů. Britské námořnictvo zkoumalo různé designy nosičů a hledalo způsob, jak zvýšit jejich počet, aniž by to vyžadovalo dlouhou dobu nutnou ke stavbě velkých letadlových lodí. Jednou z možností se staly eskortní letadlové lodě, které se zrodily na bázi konstrukcí obchodních plavidel. Jejich rychlá a levná stavba se odrážela v omezených parametrech, zejména co se týče počtu letounů na palubě a schopnosti odolávat poškození. Námořnictvo žádalo výkonnější plavidlo, které ale zároveň nebude tak složité a drahé jako klasické velké nosiče. Tak nakonec vznikl kompromis v podobě projektu Light Fleet Carrier, který byl schválen v roce 1942. Šlo o nový design, jenž v zásadě představoval zmenšenou a zjednodušenou variantu třídy Illustrious, avšak s využitím některých prvků z obchodních plavidel, aby se na stavbě mohly podílet i civilní loděnice. 

Jako zdroj pohonné síly se použila soustava, která pocházela z křižníků a kombinovala čtyři kotle a dvě turbíny Parsons, napojené na dva hřídele. Původní plány počítaly s možností nést asi 40 letadel, avšak po přepracování bylo možné naložit více než 50 strojů, a to stíhače Supermarine Seafire a torpédové bombardéry Fairey Barracuda. Zpočátku se zamýšlelo, že na lodích budou umístěna dvě čtyřpalcová (102mm) děla a k nim protiletadlové kanony ráže 20 a 40 mm, ale těžká děla poté byla z designu vyškrtnuta ve prospěch delší letové paluby. Kanony ráže 20 mm se sice na některých nosičích objevily, ale záhy zase zmizely ve prospěch vyššího počtu účinnějších 40mm kanonů Bofors, kterých nakonec plavidla nesla 30 kusů. Nová třída se nazývala Colossus podle první lodě, jejíž stavba začala v červnu 1942. Na vodu se tento nosič dostal v září 1943 a do služby vstoupil v prosinci 1944.

Úspěšný „spotřební“ design 

V rychlém sledu pak následovaly lodě s názvy Glory, Ocean, Venerable, Vengeance, Pioneer, Warrior, Theseus, Triumph a Perseus, z nichž poslední byla dostavěna jako údržbářské plavidlo, nikoli jako bojový nosič. Mezitím se přikročilo též k úpravám konstrukce, jelikož na scéně se objevovaly větší a těžší letouny s proudovým pohonem. Lehké letadlové lodě dostaly silnější katapulty, nové přistávací háky, výkonnější výtahy a zesílenou palubu. Posledních šest zamýšlených nosičů třídy Colossus tak nakonec odpovídalo nové třídě nazvané Majestic, kam vedle prvního nosiče s tímto jménem patřily i lodě Terrible, Magnificent, Hercules, Leviathan a Powerful. Předposlední uvedené plavidlo ale nebylo dokončeno, a tudíž ve výsledku vzniklo celkově 15 nosičů těchto dvou příbuzných tříd. 

Všechny sice byly spuštěny na vodu ještě před koncem druhé světové války, jen několik prvních nosičů třídy Colossus však bylo během konfliktu také skutečně přijato do služby. Ani jeden se již nestihl zapojit do bojových operací, ačkoli některé se ještě během války podílely na pomocných úkolech na tichomořském válčišti, protože například převážely vojáky a letadla na území osvobozená od japonské okupace. 

Když byl design třídy Colossus vytvářen, považoval se za prakticky „spotřební“, proto také lodě neměly žádné pancéřování, ale původní plán tyto nosiče po válce vyřadit a sešrotovat se neuskutečnil, protože konstrukce se ukázala jako velmi povedená. Royal Navy tedy několik plavidel užívalo až do počátku 60. let, takže se zapojily do korejské války či do suezské krize (1956), ale ani tím jejich kariéra neskončila. Stala se totiž předmětem zájmu několika zemí, jež chtěly také disponovat letadlovými loděmi, a tak vláda Jejího Veličenstva některé nosiče pronajala či prodala. Týkalo se to též HMS Venerable (Ctihodná), jejíž stavba začala 3. prosince 1942 v loděnicích Cammell Laird. Plavidlo bylo spuštěno na vodu 30. prosince 1943 a britské námořnictvo ho zařadilo do služby 17. ledna 1945.

Ve službách Amsterdamu 

Pod vlajkou Royal Navy nesla loď nejprve stíhačky F4U Corsair a bombardéry Barracuda, ale stejně jako její sestry již do bojových akcí proti Japonsku nepromluvila. Těsně po válce se starala o přepravu propuštěných zajatců zpět do Kanady a Austrálie a posléze sloužila coby řadový flotilový nosič britského námořnictva, na jaře 1948 však změnila majitele. Mezi země, které hodlaly udržovat zbytky svého koloniálního impéria, totiž patřilo i Nizozemí, které do té doby vlastnilo jen malou eskortní letadlovou loď HNLMS Karel Doorman. Právě její náhradou se tedy stala Ctihodná, jež převzala rovněž jméno po holandském námořním důstojníkovi a do služby v nizozemském námořnictvu vstoupila 1. dubna 1948. 

Zpočátku nesla tytéž typy letadel, které tehdy sloužily také na palubě jejích sester v Royal Navy, a sice stíhačky Hawker Sea Fury a bombardéry Fairey Firefly. Záchrannou roli plnil hydroplán Supermarine Sea Otter, který byl však posléze nahrazen vrtulníkem Sikorsky S-51. V roce 1958 provedlo Nizozemí velkou výměnu letového parku, takže palubní skupina Karla Doormana obsahovala deset proudových stíhaček Hawker Sea Hawk, 14 letounů Grumman Avenger, které sloužily jako bombardovací, torpédové a protiponorkové, a dvě helikoptéry Sikorsky S-55. V roce 1960 přibyly protiponorkové letouny Grumman S-2 Tracker. 

Dokončení: Letadlová loď HMS Venerable (2): Pod třemi vlajkami na širém oceánu

Ve stejném roce nosič vyrazil na plavbu, při které chybělo pouze málo k zapojení do skutečného boje. Karel Doorman totiž mířil k ostrovu Nová Guinea, jenž se stal předmětem napětí mezi Nizozemím a Indonésií, činící si nárok na západní polovinu ostrova, kterou tehdy kontroloval Amsterdam. Indonésie plánovala vojenskou invazi, jež měla zahrnovat i útoky na loď Karel Doorman pomocí bombardérů Tu-16KS-1 nesoucích řízené rakety Kometa. Proběhlo i několik ozbrojených incidentů, ale poté se napětí uklidnilo a Karel Doorman nakonec do boje nezasáhl.