Latrínová katastrofa: Sněm v Erfurtu skončil bizarní tragédií

Během středověku docházelo ve Svaté říši římské často k napjatým hádkám mezi feudální šlechtou a vysokými představiteli římskokatolické církve. Tyto spory se zpravidla týkaly držby a správy jednotlivých území. Jeden z takovýchto konfliktů se rozhořel i roku 1180, kdy arcibiskup Konrád z Mohuče zahájil na kopci poblíž města Felsberg stavbu hradu Heiligenburg. Pevnost ležela poblíž panství lantkraběte Ludvíka III. a měla sloužit jako ochrana před potencionálním útokem durynského šlechtice. Ze strany arcibiskupa se však jednalo o agresivní krok, který mu měl zajistit držbu sporného území, na které si činil nárok i Ludvík. 

Neřešitelný problém 

Celá rozepře se táhla několik let a hrozilo, že přeroste v domácí ozbrojený konflikt, proto se král Jindřich VI. (1169–1197) během svého tažení do Polska v létě 1184 zastavil v Erfurtu a svolal tam z moci svého majestátu sněm, aby celý spor jednou provždy vyřešil. Samotné jednání se konalo 25. července (uvádí se též 26. července) 1184 v kostele svatého Petra. Kromě Ludvíka III. a arcibiskupa Konráda přijela na rokování řada dalších šlechticů a duchovních představitelů i se svými družinami. Přesný počet účastníků není znám, podle některých zdrojů na něm bylo přítomno až 300 osob. 

Nutno říci, že král měl z nadcházejícího jednání pramalou radost. Dát za pravdu Konrádovi znamenalo projevit svou podřízenost církvi a poštvat si proti sobě šlechtu. Pokud by naopak Jindřich VI. rozhodl záležitost ve prospěch Ludvíka III., znepřátelil by si samotného papeže. Případné nevyřešení sporu pak znamenalo panovníkovo osobní selhání, což by mu zazlíval i jeho otec císař Fridrich Barbarossa, který v něj vkládal důvěru jako ve svého spoluvládce. 

Smrt v exkrementech 

K rozuzlení celé pře nakonec pomohla značně bizarní a tragická náhoda. Dřevěná podlaha v jednacím sále totiž nebyla ve stavu, aby ustála tak velký nápor živé váhy. Krátce po zahájení jednání prohnilé trámy nesoucí prkna povolily a celé podlaží se pod tíhou německé nobility zřítilo o patro níž. Tam se nacházela podobně ztrouchnivělá podlaha kryjící latríny a fekální jímky. Značná část šlechticů a církevních hodnostářů tak skončila v polotekutých exkrementech, ze kterých už uniknout nedokázala. 

Zatímco se někteří z nich utopili ve směsi moči a výkalů, jiné zabily padající kusy zdiva a trámů. Podle dobových zpráv si incident vyžádal 60 mrtvých (některé uvádějí až 100). Mezi oběťmi bylo mnoho významných osobností, ale král Jindřich VI., arcibiskup Konrád i lantkrabě Ludvík III. měli štěstí a katastrofu přežili. 

Během jednání se totiž nacházeli ve výklenku s kamennou podlahou a propad podlahy je tak nezasáhl. Poté, co byli za pomoci žebříků sneseni dolů, velmi rychle došli ke shodě. Nejspíše za to mohla právě ona tragická událost, která dala rázem zapomenout na všechny překážky k dosažení smíru.

TIP: Když peníze nesmrdí: Císař Vespasián začal s výběrem kuriózní daně

Ve výsledku tak Jindřich na této politováníhodné události vydělal, dokázal ukončit vleklý spor, a navíc v erfurtské latríně zahynuli toho dne téměř výhradně jeho odpůrci. Z toho důvodu se objevují spekulace, že panovník celou nehodu sám zinscenoval. Ostatně když se o několik let později stal římským císařem (1191), dokázal se svými protivníky nebývale krutě zatočit.