Laškování, které mnohdy končilo smrtí: Z čeho se připravovaly lektvary lásky

Koláček lásky? Je to jako variace na téma Mít hluboko uvnitř sebe kousek toho druhého, ovšem zbavená poetiky a s přidanou porcí nechutnosti. Populární byly ve středověké Evropě pro svou snadnou dostupnost a dodnes se s nimi setkáte v zemích Asie. Tedy doufejte, že spíše nepotkáte. Kouzlo tu spočívá v ingrediencích, které vaše tělo vyprodukovalo při myšlenkách na vyvolenou osobu. Horký pot, uvolněný při neklidném snění, slané slzy smutku i jiné, ehm, zvlhčující substance na bázi tělesných sekretů. Čím více toho nasbíráte, tím lépe pro vás. Vše poté smísíte s moukou a vytvarujete z hmoty koláček. Upečete jej, usušíte a rozdrtíte na prach. Ten pak nenápadně nadrobíte do jídla vašemu objektu lásky. Po tomhle si vás jistě naprosto zamiluje. A ještě drobnost: při zadělávání těsta a pečení koláčku musíte být nazí. Jinak by propocená drobenka nefungovala.

Tenká hranice 

Skončit ve středověku na hranici za čarodějnictví? Tahle ohnivá kariéra nevyžadovala skoro žádnou námahu. Zvlášť, když jste se zabývali výrobou lektvarů lásky z lidských ostatků. Na svou obhajobu jste teoreticky mohli přizvat znalce medicíny, kteří by vám mohli podat dobrozdání: drcené lidské kosti, nastříhané vlasy a chlupy, vyvařený morek nebo žluč totiž nebyly jen ingredience čarodějné, ale také lékařské. Takže jste mohli být souzeni jen jako šarlatáni. Pokud jste ale do zmíněných substancí přidali navíc ještě lidskou krev, už se jednalo o lektvar magický, církví a medicínou zapovězený.

Právě taková úprava lékařské receptury se nevyplatila v roce 1320 Béatrice de Planisoles, šlechtičně z Comté de Foix. Za čarodějnictví a kacířství byla upálena – dílem i proto, že svého klienta lektvarem přiotrávila. Součástí jejího nápoje lásky byly pupeční šňůry jejích synů a první menstruační krev její dcery…

Co dům dal…

Správný lektvar lásky je třeba namíchat ze substancí, které na sebe přísně logicky navazují. Dokládá to i portugalská receptura ze 14. století. Nejprve potřebujete proso, trhané za úplňku. Je obyčejné jako lidský život, ale měsíční paprsky mu dodají energii nevšednosti. Dále si připravte kousek myrhy z kadidla nebo kostelní svíce, protože takto se lektvaru dodá to správné posvěcení. Natrhejte kouzelné byliny, například roketu setou, protože ta dodává „sexuální ráznost a sílu“. Přimíchejte i něco z vašeho idolu, čeho se nedotkla cizí ruka. Nejlépe vlas nebo nehet, které zabalíte do mušelínu. A samozřejmě doplňte něčím ze sebe. Obvykle to znamenalo menstruační „měsíční“ krev, která byla považována za ingredienci silně nabitou magií.

To vše semelte v moždíři a s chutí do jídla. Je celkem jedno, jestli podobnou sestavu pozřete vy nebo váš milovaný nešťastník. Výsledek je zaručen. Zblázní se do vás nekonečnou láskou na celá čtyři léta. A pokud miloval jinou, pak na celý život!

Recept dle královny

Pokud je s nějakou recepturou spojeno jméno urozené, je to jako pečeť kvality a původnosti. Co na tom, že o skutečném původu Gunhildy Vendské, pololegendární matky dánských králů z přelomu 10. a 11. století, nemáme pořád jasno. Spekuluje se o tom, že se četná kouzla naučila ve „své rodné slovanské zemi“. Takže sousedka! Co ale známe, je její recept na lásku. Nachystejte si prosím vrabčí mozečky, jelení srdce, trus bílého a černého čápa, tuk vyvařený z těla jedovatého hada (tedy zmije), ptačí zobáčky drcené, oslí varlata, kosti z levé strany žáby, která byla okousána mravenci, srdce a krev holuba a ještě jednou krev – tentokrát netopýří, smíchanou a odleželou v černém pivu. Co dodat? Přejeme dobrou chuť a mnoho úspěchů ve vašem dalším milostném životě.

Pozor na broučky

Třeba na takového puchýřníka lékařského… I když se mu říká španělská muška, jako první jej začali medicínsky zužitkovávat už staří Řekové. Krovky tohoto hmyzu, louhované v roztoku, uvolňují látku zvanou kantharidin. A ten skutečně vyvolává až extrémní překrvení jistých partií mužského těla, takže nepřekvapí, že byly často využívány při tvorbě kouzelných nápojů lásky. Čistě technicky: muž, který pozřel zmíněný lektvar z mušky, uvěřil díky svému nenadálému pnutí v kalhotách, že ona je ta pravá. Je tu samozřejmě problém, když něco takového vypijete ve společnosti jiné dámy. Třeba té, která o vaše city nestojí. A pak je tu ten nepříjemný fakt, že zhruba 32 miligramů kanharidinu stačí k tomu, aby vám definitivně selhaly ledviny. Je to zrovna tak erektivum, jako jed…

Čistota půl zdraví

O paní Trotule de Ruggiero víme jen žalostně málo, což je určitě škoda. Je totiž autorkou patrně prvního díla svého druhu v Evropě: knihy věnující se ženské kráse, hygieně a kosmetice. A to prosím v 11. století! Svazek De Ornatu Mulierum obohatila tahle předchůdkyně naší Dobromily Rettigové o bezpočet praktických rad stojících na pomezí sexuální magie. Popisuje například výrobu parfému z okvětních lístků růží, jež má uživatelky vést ke kráse a muže k pobláznění. A v podobném duchu pak rozvádí výhody růžového prachu, který žena v nestřežený moment foukne muži do ucha. Naslouchat pak bude už jen jejím slovům! Kombinace spanilého obličeje a podmanivé vůně je prý tím nejlepším způsobem, jak si zajistit nehynoucí lásku vybraného muže.

Láskou k vyhynutí

Láska je vzácné zboží, a tak nepřekvapí, že touha po magickém lektvaru, jenž by dokázal zajistit celoživotní přízeň vyvolené osoby, přivedla v Řecku k vyhynutí hned několik druhů bylin. Které? To je právě záhada pro botaniky. Ta nejžádanější se jmenovala Satyrio. Podle popisu se mělo jednat o orchidej, ne nepodobnou našim vstavačovitým. Byla natolik žádaná, že z celého Středomoří údajně vymizela. Asi proto, že tak dobře fungovala. V receptech ji posléze nahradila jiná, pro přehlednost rovněž nazývaná Satyrio. Tady už mají botanici jasno: šlo o starček přímětník – v podstatě plevel se žlutým květem. Jenže i ten dokázali Řekové lokálně vysbírat. A tak se magickou bylinou, spojenou se silou Satyrů, stala světlo-květá odrůda sporýše. Ten už také není k nalezení. Dramatik Petronius prozradil, že usušený kořen této rostliny bylo třeba přimíchat do vína a věci pak dostaly rychlý spád.

S paštikou

Albert Veliký byl jedním z nejvýznačnějších křesťanských učenců 13. století. Byl také prohlášen za svatého, zjevně kvůli svaté trpělivosti, jakou projevil při popisování přírodních věd. O tři století později si jeho jméno bez jakéhokoliv copyrightu vypůjčil neznámý autor pro dílo Taje bylin, kamenů a jistých tvorů, obsahující alchymistické recepty. Nechyběl ani nápoj, který nemá lásku pomoci získat, ale ve spokojeném manželství pevně udržet. Potřeba je na něj „tuhá skořápka“, tedy vápnitá ulita nějakého hlemýždě, sušené květy barvínku a pozor: hrst živých žížal. Když směs rozetřete v hmoždíři, žížaly už živé nebudou. Ale pokud tuhle zvláštní paštiku dokážete vpravit do těla svého manžela, nic už nebude stát v cestě vašemu štěstí. Kudy a jak? To už je na vás.

Příjemné probuzení

Je snad vznešenější rostliny než vavřínu? Věnci z něj upletenými se přece zdobili vítězové, takže něco na tom bobkovém listu být musí. Pokud chcete dosáhnout výhry v zápase o city druhé osoby, postarejte se o to, abyste do jejího polštáře včas zašili vyvařené vavřínové listy. Do každého cípu po jedné hrsti a pro jistotu ještě jednu doprostřed. Jen pozor: musíte zajistit, aby na takto vypolstrovaném polštáři spal jen váš vyvolený, nikdo jiný. A to přesně 14. února, tedy o svátku zamilovaných. A předtím musíte nahořklý výluh z bobkových listů vypít. Na ex. Pokud se něco pokazí, hrozí vám, že se sama zamilujete do jiného spáče. Nikdo ale neříkal, že to bude bez rizika.

Zahraniční lék

Afričané a mouřeníni byli možná pohani, ale o síle jejich primitivní magie nikdo v Evropě nepochyboval. Exotický lék vždy funguje lépe než domácí a ve středověku tomu nebylo jinak. Až z území dnešní Nigérie doputoval v 15. století do Benátek recept na zaručený nápoj lásky. Vezmete hadí a pavoučí jed, pramen vlasů čarodějnice, kozí bradu (zda stejnojmennou rostlinu nebo část onoho zvířete jasné není). V kotlíku s touto bublající směsí je třeba utopit ještěrku – a dílo je hotovo. Podává se ještě horké, nejspíš aby nedošlo k vychladnutí citů. Asi největší problém byl s nedostatkem surovin, ale jinak to prý fungovalo dokonale. Z mexických kolonií dorazil s misionáři zase jiný recept, který používaly ženy mesticů: oslí mléko, vlastní moč a zrna cizí kukuřice. Nechte kvasit v hliněném hrnci a sbírejte pěnu. Tou se pak muže svých snů dotkněte. Pouto přetrvá navěky… 

Otrávená jablka

V biblické Genesis se o ní hovoří jako o jablíčku lásky, ale už o pár století později bude nazývána kořenem satanovým. Ano, mandragora, tedy kořen středomořského pokřínu obecného, prodělala výrazný obrat v popularitě. Možná proto, že až padesát let staré dřevnaté kořeny této jedovaté rostliny někomu připomínaly dětské tělíčko. Olej nebo výluh z ní měl  mít extrémní magické účinky. Tedy spíše z hlediska komunikace: dokázal spojit živé a mrtvé (po požití jste mohli mluvit se záhrobím), změnit živé na mrtvé (protože intoxikace mohla mít fatální následky) a také navždy propojit živé a živé. Stačí prý přidat pár kapek mandragorového roztoku do vody a je vymalováno. Pokud zamýšlený cíl tenhle experiment nepřežil, nebyl vás hoden. Jen pozor: mandragora patří už do hodně černé magie, takže k hořící hranici to nemáte daleko. Stačí, když ji u vás najdou, nebo když vás jen podezřívají, že ji sbíráte… 

Na každý splín

Blín černý a durman obecný patří mezi „top“ magické rostliny. Aby ne, jejich účinné halucinogenní látky si dokáží s vaší hlavou často nehezky pohrát. A také se jimi můžete lehce předávkovat a zabít. Podstatné je, že po požití se dostaví stav úplného uvolnění, hraničící s pocity extáze. Vše kolem vnímáte rozmazaně a vláčně, jako byste plavali v medu. Nu, a to je ten moment, kdy k omámenému přijde žádoucí čarodějka a vyjeví mu svou lásku. Klidně i fyzicky. Objekt touhy není schopen odmítnout, a tak se často věci doberou zdárného konce. Recept počítající s výluhem ze semen zmíněných rostlin tedy funguje. Otázkou je, co se stane, až se přiotrávený konzument probudí z opojení. Anebo když už se neprobudí…

TIP: Tajemství elixíru mládí: Alchymisté doporučovali šťávu z bradavic i zlato

Na „blínovou kůru“ dojela v roce 1453 Blanka II. Navarrská: přitom si přála jen konzumovat své manželství s kastilským infantem Jindřichem, který měl nejspíš problémy s potencí. Za pokus o uhranutí manžela skončila Blanka v domácím vězení a papež její sňatek anuloval.