Láska na inzerát: Kdy vznikly první seznamky?

Seznamovací inzeráty a služby se zdají být záležitostí novou. Pomineme-li však Adama a Evu, pak dle Starého zákona už Abraham poslal Eliezera do Mezopotámie s jasným úkolem: najít dobrou ženu pro Izáka. Od té doby uplynulo mnoho let.

V létě 1920 si bohabojná slečna Maria Riegerová četla náhodou časopis Altgöttinger Liebfrauenboten. Zrak jí čirou náhodou padl na inzerát, jež byl serióznost sama: „Střední úředník, svobodný katolík, 43 let, bezúhonná minulost na venkově, hledá dobrou katolickou dívku, která umí dobře vařit a umí všechny domácí práce, vyzná se i v šití a v zařizování. PS: Za účelem brzkého sňatku...“

No neodepište, jste-li děvče bez chlapce, leč na vdávání. Inzerent - četník Joseph Ratzinger zareagoval též promptně. Za tři měsíce se zasnoubili, budoucí papež Benedikt XVI. se posléze narodil coby jejich třetí dítko.

Pro gentlemany a dámy s kapitálem

V té době měla seznamovací inzerce již dlouhou tradici. První opus tohoto typu pochází z Anglie. Roku 1695 se v Houghtonském týdeníku objevil svérázný text. Šel rázně k věci: „Třicetiletý gentleman, prohlašující, že má velký majetek, by se rád oženil s mladou dámou, jež má k dispozici kapitál zvící 3 000 liber, a chtěla by o tom učinit přiměřenou smlouvu.“

Ženy si se seznamovací inzercí daly přece jen na čas. První z nich inzerovala v časopise Observer 22. května 1797. A rozhodně se neupejpala: „Mladá dáma, honosící se půvabným zevnějškem, dobrou výchovou a ušlechtilostí ducha, je nucena touto sice neobvyklou, leč slibnou cestou hledati přítele. Kdyby některý muž, vzhledný, slušně vychovaný a z dobré rodiny, chtěl o pisatelce více vědět, nechť napíše do těchto novin na značku Elsa“.

Inzerát vyvolal senzaci. Dodnes se spekuluje, kdo že byla ona tajemná Elsa (a zda to vůbec byla žena). Jisté je, že do konce 19. století bylo považováno podání inzerátu ženou za dehonestující.

A co Čechy?

Velký rozmach zaznamenala seznamovací inzerce hned po vzniku první republiky. Ještě na sklonku roku 1918 začal vycházet specializovaný seznamovací časopis Štěstěna. Vymezoval se jako „služebník zájmů inteligence českoslovanské“. Vedle seznámení prezentoval i velké množství reklam. 

Seznamovací inzeráty byly uveřejňovány jak v běžném tak i bulvárním tisku. Vesměs uváděly přesnou představu o věnu dívky a naopak o majetkových poměrech muže. Mnozí z čtenářů již tehdy kritizovali výše zmíněné „kupčení s láskou“.

Ostrou kritiku v tomto směru přináší spolu s obsahovým rozborem inzerátů v třicátých letech 20. století brněnská Sociologická revue. Autor textu M. Hladík zjistil, že v roce 1933 a 1934 podávali takový text z 53 % muži a z 9 % inzerátů se nedalo zjistit pohlaví. Nejčastěji inzerovali muži ve věku od 23 do 40 let. U žen pak šlo o věkovou kategorii mezi 20 až 26 lety. Nejvíce se požadovala tělesná krása a peníze. Mezi námi nic nového pod sluncem. V omezené míře přečkaly seznamovací inzeráty dobu protektorátu Čechy a Morava.

Buržoazní přežitek?

Únor vše změnil. Již v roce 1948 bylo uveřejňování seznamovací inzerce zakázáno. Amor vyčkával, leč nevzdával se. V roce 1963 uveřejnil časopis Vlasta dopis osamělého lesníka prahnoucího po seznámení za účelem založení rodiny. Vybírat si posléze mohl. Dostal více než 200 nabídek.

O necelý rok později vyhlásila redakce časopisu Obrana lidu akci „internát-armáda“. Šlo o zprostředkování dopisování „za účelem seznámení“ mezi dívkami z převážně textilních a obuvnických továren a bydlících na internátech s vojáky prezenční služby.

Jedna z redaktorek, jež se o to zasloužila, po letech vzpomínala, jak ji nejprve kterýsi lampasák z hlavní politické správy československé lidové armády vyhodil. Křičel prý něco ve smyslu: „To by se tak imperialistům líbilo, kdybychom nechali z kasáren udělat hampejz“. Leč osvícenější soudruzi začali na velení argumentovat s přísně tajnými čísly o mimořádných událostech (včetně zdravotních) u tzv. záklaďáků. Málem jako v seriálech Jaroslava Dietla vše nakonec správně rozhodl stranický výbor. Seznamování přestalo být považováno za buržoazní přežitek, který by jen odváděl vojíny od služby lidu.

Seznamky se brzy na to objevily v řadě periodik. Ani ony nebyly ušetřeny zásahů cenzury. Seznamovací inzeráty bývaly ještě před otištěním kontrolovány. Cenzoři například pozastavili text se značkou „Není kouře bez ohně“. Vyvolával asociaci na název francouzského filmu, v němž se na kriminální zápletce podílela vzájemná výměna partnerů!

Jaká také bývá realita?

A něco z praxe. Před lety byl v seriozních novinách otištěn tento inzerát: „Najdeme tě, maminko? Syn 11/150, dcera 9/140 a otec 45/182 hledají príma mámu. Věk 30 až 38, štíhlou, veselou, ovládající domácí práce, milující přírodu, rodinu, divadlo, takovou, jež se nebojí trampot spojených s rodinným životem. Bezdětné mají přednost, jedno dítě do 6 let nevadí. Byt 3+1 máme. Chybíš nám do úplné rodiny. Za trochu lásky bychom šli na kraj světa. Nenapravitelní Zn.: Optimisté“

Proč si to ovšem nepojistit. Do jiného periodika zadal stejný muž inzerát téměř na chlup identický, jen ona „hodná máma“ už byla „toužebně hledaný drahokam mezi kamením.“ Zmizel také požadavek na bezdětnou, mluví se už jen o jednom dítěti do šesti let. V jiných novinách a v třetím inzerátu zas inzerent poodkryl cosi ze své minulosti, když konstatoval, že „naše máma si našla jinou cestu“ a vše doplnil trochou stýskání „Je nám těžko, přistěhování nutné. Existuje ještě drahokam mezi kamením?“

Jak to s tím pánem a mámou, která si našla jinou cestu bylo doopravdy? Po ostrém konfliktu vzala matka děti a trochu šatstva a odešla kamsi do severních Čech, kde dostala byt. Neměla žádné peníze, neb manžel jí vše zabavil. Zoufalou situaci konzultovala s tehdejší vedoucí manželské poradny, které se jí zželelo a na cestu a do začátku jí půjčila peníze takříkajíc ze svého. Vráceny byly dlužnicí posléze na korunu přesně. Jak je možné, že „Optimista“ uvádí v inzerátu dvě děti? Už předtím byly sice svěřeny do péče matky, ale on se odvolal a byl přesvědčen, že odvolací soud mu děti vrátí. Nestalo se tak, naštěstí. Inzerát nicméně slavil úspěch a jednu „toužebně očekávanou“ bezdětnou dámu nakonec přivábil. Bohužel.

Onen příběh má totiž ještě dohru, kterou asi nejlépe přiblíží zpráva ze stejných novin, v nichž byl otištěn jeden ze seznamovacích inzerátů: „Trest odnětí svobody na 12 let v druhé nápravně výchovné skupině uložil včera Krajský soud 46 letému XY. Uznal ho vinnným z trestného činu vraždy. Loňského roku, po předchozí hádce ve svém bytě, opakovaně napadal svoji třicetisedmiletou družku. Způsobil jí mnoho krevních podlitin a s vražedným úmyslem jí škrtil. Když spadla v koupelně v důsledku jeho jednání do vany naplněné vodou, držel jí hlavu pod hladinou tak dlouho, až žena na místě zemřela.“