Kumáni před branami: Divoké asijské hordy zastavili až Maďaři
Už od římských dob byla Evropa pravidelně napadána kočovnými kmeny. Kumáni, se kterými bojovaly u Kressenbrunnu oddíly Přemysla Otakara II., byli jedním z posledních
Hlavní zbraní divokých nájezdníků byl krátký luk, z nějž dokázali neuvěřitelně rychle střílet a zase náhle zmizet za obzorem. Na svých rychlých stepních koních s lehkou výbavou dokázali překonávat ohromné vzdálenosti, naloupit kořist, vypálit vesnice, porazit nějakou tu menší armádu a pokračovat zase dál.
Vytlačeni z východu
Na začátku 13. století zvětšovali Maďaři s úspěchem svoji říši pod patronátem národního světce Štěpána. Proto je nepříjemně překvapilo, když se k nim z Asie začali tlačit jiní kočovníci, kteří si říkali Kumáni. Ti se pokoušeli ve 12. století vytvořit státní útvar mezi Kaspickým a Černým mořem. Dostávali se přitom do konfliktu především s ruskými knížectvími, ale dokázali se proti nim prosadit, dokud z východu nepřijeli další nájezdníci. Tentokrát to byli Mongolové, kteří pod vedením slavného Čingischána vytvořili ohromnou neporazitelnou armádu a vybudovali kolosální říši. Pod jejich tlakem se Kumáni na začátku 13. století přesunuli na hranice s Uherským královstvím, konkrétně Transylvánie.
Tehdejší uherský král Ondřej II. (vládl 1205–1235) na obranu proti divokým pohanům povolal roku 1211 do země čerstvě založený řád německých rytířů, jenž hledal uplatnění v Evropě, protože ve Svaté zemi se vedle starších řádů templářů a johanitů nedokázal příliš prosadit. Král Ondřej věnoval německým rytířům rozsáhlé pozemky na jižní hranici Transylvánie a vydal listinu, v níž upřesňoval, že zde mají bojovat „versus Cumanas“ (proti Kumánům). K tomu jim povolil na jejich území rozsáhlou autonomii, svobodu ve stavění mohutných pevností a osídlení německými osadníky.
Z nepřátel spojenci
Němečtí rytíři znali své řemeslo dobře a Kumány pravidelně poráželi. Během 14 let byly kumánské kmeny natolik zdecimované a přitom stále z východu tlačené expandujícími Mongoly, že jim nezbylo nic jiného, než nabídnout uherskému králi podřízení a vyjádřit ochotu k přijetí křesťanství.
Ve dvacátých letech 13. století se v trojúhelníku mezi uherským králem, německými rytíři a Kumány naprosto změnily vztahy. Král Ondřej II. totiž pochopil, že němečtí rytíři si hodlají vybudovat na uherských hranicích naprosto nezávislý stát, jenž častokrát zasahoval do práv různých uherských poddaných (především biskupů), takže ti se proti nim začali bouřit. Když se pak němečtí rytíři obrátili na papeže, aby přijali jeho svrchovanost, přetekla poslední kapka Ondřejovy trpělivosti a německé rytíře roku 1225 vyhnal. Ti byli nuceni přesídlit daleko na sever k Baltskému moři, zatímco Kumáni se vetřeli uherskému králi do přízně.
Kumánský kníže Barc se nechal roku 1227 pokřtít a vložil celé své území i svůj lid po ochranu uherského krále. Jenže tlak Mongolů neustával, a tak se dokonce velká část kumánských kmenů zvedla a se souhlasem krále přesídlila přímo na uherské území. Od té chvíle se datuje soužití Kumánů s Uhry.
