Svět přirozených satelitů ve Sluneční soustavě je neuvěřitelně pestrý. Náš Měsíc představuje kamenné těleso v hydrostatické rovnováze (je tedy přibližně kulatý); kolem velkých planet krouží jak ledové objekty v hydrostatické rovnováze, tak různá neforemná skaliska obsahující nejen pevné sloučeniny, ale i příměsi zmrzlých těkavých látek.
TIP: Až polovina vody v oceánech může být starší než Slunce
Ledové měsíce jsou obzvlášť zajímavé: Jejich vnitřní stavba totiž v principu umožňuje výskyt tekuté vody, pokud by se v blízkosti nacházel dostatečně intenzivní a stabilní zdroj tepla, který by ledové vrstvy tavil. A tekutou vodu dnes vnímáme jako podmínku číslo jedna pro existenci života podobného tomu pozemskému. Nic by tedy teoreticky nebránilo, aby se ve vodních vrstvách ledových měsíců vyvinula pestrá biosféra. Zbývá jen zmíněný zdroj tepla.
V blízkosti velkých planet je slibným kandidátem slapové pnutí: Neustálé deformace povrchu vedou k horninovému tření, jež se projevuje mimo jiné uvolňováním velkého množství tepla. Slapy samy o sobě však mají samotlumicí potenciál, časem by tedy vymizely. Jiná situace nastává, je-li ledový měsíc udržován v nerovnovážném stavu například gravitačním působením dalších těles, ideálně těch v orbitální rezonanci. A to je přesně případ některých měsíců Jupitera a Saturnu. Nadějně se tedy – pokud jde o existenci podpovrchového oceánu – v současné době jeví především Jupiterovi souputníci Europa, Ganymed a Kallisto a Saturnovi průvodci Enceladus a Titan.
