Krvavé tažení západní Evropou: Třetí obrněná divize US Army na cestě do Německa
Příslušníci americké 3. obrněné divize si na západní frontě získali reputaci vysoce agresivních a nanejvýš odvážných válečníků. Krátce po dni D se formace vylodila ve Francii a podílela se na osvobozování Evropy.
Psal se 14. duben 1941, když na americkou základnu Camp Beauregard ve státě Louisiana dorazila skupina 600 důstojníků a 3 000 vojínů a poddůstojníků z řad 2. obrněné divize, kteří se měli stát jádrem nově utvářené 3. obrněné divize. V březnu 1942 se tato formace dostala do podřízenosti II. obrněného sboru a mezi srpnem a říjnem stejného roku prošla intenzivním polním výcvikem v Mohavské poušti. Do Evropy pak vyrazila na podzim 1943 a její první vojáci stanuli na britské půdě 15. září. Následovalo období aklimatizace, po němž začal kolotoč dalšího polního výcviku.
Mezi živými ploty
S blížícím se létem 1944 sílily zvěsti o nadcházející invazi do Evropy a muži z 3. obrněné divize očekávali, že budou nasazeni v úvodní vlně. Toto přání se jim nemělo splnit – když 6. června 1944 na normandské pláže vstoupili první spojenečtí vojáci, 3. obrněná divize stále zůstávala ve Velké Británii. Čekání skončilo až v polovině června, kdy se jádro útvaru vedeného generálmajorem Leroyem Watsonem nalodilo v Southamptonu a zamířilo do Normandie. První elementy se vylodily 23. června na pláži Omaha a po několika dnech příprav zamířily k Saint-Lô. Tam měla divize působit jako útočný hrot VII. sboru generálmajora Josepha Collinse, v jehož podřízenosti strávila naprostou většinu své služby v Evropě.
Křest ohněm nastal 29. června 1944 během dobývání Villiers-Fossard. Tam příslušníci 3. obrněné poprvé zakusili záludnost bojů v takzvaných bocage – hustých živých plotech lemujících normandské cesty, jež omezovaly výhled a nabízely nepříteli vynikající úkryt. Divizní bojové skupině Combat Command A (CCA) trvalo celé dva dny, než Němce z vesnice vytlačila; za tento úspěch Američané zaplatili 30 zničenými nebo poškozenými tanky, zhruba stovkou padlých a 300 raněnými. O svůj stroj tady přišel i Lafayette Pool, budoucí tankové eso, jenž svůj sherman opustil po zásahu pancéřovou pěstí.
Vraky podél cest
Bolavé ztráty musela divize snášet i v následujících dnech během rozšiřování předmostí na poloostrově Cotentin. Devátého července 3. obrněná podporovala výpad 30. pěší divize na St. Gilles, zatímco mezi 11. a 16. červencem v prostoru Saint-Jean-de-Daye – Le Dézert čelila protiútoku německé tankové instrukční divize. U Pont-Hébert dokonce jedna z rot 33. obrněného pluku přišla o všechny velitelské tanky. V těchto krátkých, ale o to intenzivnějších střetnutích získávali vojáci 3. obrněné divize krví vykoupené zkušenosti, zejména pokud šlo o efektivní spolupráci pěchoty a tanků.
Rovněž se rychle naučili řemeslu boje mezi bocage. Stejně jako u jiných spojeneckých útvarů začali mechanici na přídě tanků montovat speciální „zubaté“ radlice, které usnadňovaly průjezd živými ploty a umožňovaly překonat hliněné valy lemující cesty bez nutnosti vystavovat palbě zranitelný spodek trupu.
Ve Falaiské kapse
Šanci využít nové zkušenosti a vybavení v akci dostala divize hned 25. července, kdy dva americké sbory zahájily operaci Cobra – rozhodující průlom z normandských předmostí do otevřenějšího terénu. Třetí obrněná operovala v úseku Marigny Saint Gilles, kdy skupina Combat Command A postupovala na Coutances, zatímco Combat Command B si razila cestu k Roncey a Hyenville. Operace Cobra skončila jasným spojeneckým triumfem, po němž se útvary Pattonovy 3. armády nevídanou rychlostí prohnaly skrze Avranches na Bretaňský poloostrov.
Adolf Hitler na tyto zprávy zareagoval příkazem okamžitě provést protiofenzivu mezi Mortainem a Avranches, které se mělo účastnit osm z devíti německých tankových divizí v Normandii. Operace nazvaná Lüttich začala 7. srpna a 3. obrněná divize jí čelila mezi Le Mesnil-Tôve a Le Mesnil Adelée, kde skupina Combat Command B zpevnila obranné pozice americké 30. pěší divize. Po pěti dnech německý nápor konečně selhal a Wehrmacht se musel stáhnout dále od Mortainu. Třetí obrněná divize nicméně z těchto bojů nevyvázla bez šrámů – například 33. obrněný pluk během několika dní přišel o celých 23 tanků.
Závod k německým hranicím
I tyto ztráty způsobily, že dosavadní velitel divize generálmajor Leroy Watson byl 7. srpna vystřídán brigádním generálem Mauricem Rosem – brilantním taktikem a veteránem 2. obrněné divize, s níž bojoval na Sicílii. S novým mužem v čele se 3. obrněná vrhla do bojů u Falaise, kde operovala na jižním okraji vznikajícího kotle, a postoupila až k Fromentalu. Osmnáctého srpna se pak nedaleko Putanges její předsunuté útvary setkaly s britskými jednotkami a výrazně tak dopomohly k uzavření falaiské kapsy.
Po zničení německých sil u Falaise se pozornost Spojenců obrátila k Paříži a Beneluxu. V otevřeném terénu a bez většího odporu tanky 3. obrněné divize postupovaly francouzskou krajinou nečekaně rychle a 25. srpna překročily Seinu. O čtyři dny později dokonce příslušníkům divize padl u Braines do rukou německý vlak vezoucí čtyři poškozené těžké obrněnce Tiger a luxusní zboží včetně parfémů a dalších cenností. Osmadvacátého srpna Roseovi muži překonali řeku Aisne a 2. září čelní útvary vstoupily na belgické území. Ve stejný den útvar obsadil Mons, o dva dny později tanky 3. obrněné divize vjely do Namuru a v noci z 5. na 6. září překročily Mázu, odkud pokračovaly k Lutychu.
Po celou dobu formace nenarazila na vážnější odpor a 12. září se přiblížila na dohled Siegfriedově linii. Právě tato rychlost, kdy 3. obrněná divize za méně než měsíc postoupila o bezmála 500 km, ji podle oficiální verze vysloužila přezdívku „Spearhead“ (doslova „hrot kopí“).
