Předvečer Velké války: Komu přišlo nesplnitelné srbské ultimátum vhod?
První světová válka nevypukla jenom kvůli atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda. Zásadní roli sehrálo i desetibodové rakouské ultimátum Srbsku
Srbsko leželo rakousko-uherské monarchii dlouho v žaludku, protože Vídeň vnímala malý státeček jako překážku posilování svého vlivu na Balkáně. Smrt následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este po sarajevském atentátu se stala vhodnou záminkou pro finální zúčtování.
Bublající evropský hrnec
Rostoucí napětí na starém kontinentu bylo patrné již řadu let. V říjnu 1908 habsburská říše anektovala Bosnu a Hercegovinu, kterou předtím tři desetiletí okupovala. Dvě balkánské války na přelomu let 1912 a 1913 téměř vytlačily z Balkánu Osmanskou říši a proměnily rozložení sil na poloostrově. Většině zdejších států vládly dynastie německého původu a zahraničněpolitická orientace byla zjevná. Výjimku představovalo Srbsko coby vazal Francie a především carského Ruska. Čtyřmilionová země překážela úmyslům centrálních mocností, další územní expanzi a posilování svazků s osmanskými spojenci. Sarajevský atentát sice připravil Rakousko-Uhersko o následníka trůnů, ale zároveň naservíroval strategickým plánovačům možnost, jak eliminovat srbský problém.
Brzkému rozpoutání ozbrojeného konfliktu nahrávala nedočkavost armádního velení a také záměrná izolace arcivévody Karla, nového následníka trůnu. Umírněný Karel zůstával stranou důležitých porad u císařského dvora, na nichž se přijímala klíčová rozhodnutí. Stařičký mocnář František Josef I. spoléhal na vládu, v níž převládali jednoznačně váleční jestřábi. Premiér Karl von Stürgkh a ministr zahraničí Leopold Berchtold si notovali s náčelníkem generálního štábu Conradem von Hötzendorfem, zarytým nepřítelem Slovanů v říši a propagátorem preventivní války proti Srbsku. Napjatá situace se přirozeně hodila vilémovskému Německu, které připravovalo vlastní útočné plány.
Cesta k míru? Sotva!
Věhlasný britský historik Martin Gilbert zařadil rakouské ultimátum mezi trojici dokumentů, které nejvíce ovlivnily dějiny 20. století – hned vedle mírové smlouvy z Versaillles a Hitlerův Mein Kampf. Navzdory zoufalému diplomatickému manévrování vlády Nikoly Pašiće se zdál osud Srbského království zpečetěn. Ve čtvrtek 23. července 1914 v šest hodin odpoledne rakouský velvyslanec Giesl von Gieslingen doručil ultimátum ministru zahraničí Lazaru Pačuovi a oznámil, že odpověď je ve Vídni očekávána do osmačtyřiceti hodin. V případě nesplnění všech deseti bodů dojde k vyhlášení války a útoku.
Ačkoli dokument znamenal pro srbsko poprávní i politické stránce de facto sebevraždu, odeslal Nikola Pašić v termínu kladnou odpověď. Vídeň ujistil, že bude požadavkům maximálně vyhověno. Upozornil však, že k plnění některých bodů bude třeba přijmout legislativní změny. A právě na toto zaváhání oba německé státy čekaly.
Podpora německého bratra
Ministr Berchtold následujícího dne odejel do lázní Bad Ischl referovat císaři. Přivezl s sebou i dopisy, které počátkem měsíce získali v Berlíně pověření diplomaté hrabě Hoyos a velvyslanec von Szögyény-Marich. Německý kancléř Bethmann-Hollweg i císař Vilém II. v nich deklarovali podporu válečného dobrodružství rakouských spojenců. Berchtold s takto jasným poselstvím získal od Františka Josefa I. konečný souhlas, aby říše, jíž vládl neuvěřitelných šestašedesát let, znovu vstoupila na bitevní pole. Stalo se tak 28. července 1914, kdy monarchii zaplavilo císařovo provolání Mým národům, oznamující začátek válečného stavu. Ústřední aktéři předpokládali, že půjde o krátký lokální konflikt, který pro zaostalé, agrární Srbsko se slabou armádou skončí potupnou porážkou.
Jedinou neznámou zůstávala reakce Ruského impéria. Carská armáda již 24. července zahájila částečnou mobilizaci a bylo na Mikuláši II., jak se v rozhodující chvíli zachová. Rozlehlou říširozkládaly vnitřní nepokoje, ozbrojené síly byly fatálně nepřipraveny a dosud se nevzpamatovaly z potupné porážky od Japonska na Dálném východě v roce 1905. Car nakonec učinil rozhodnutí balkánským bratrům pomoci, i za cenu očekávaných krvavých obětí na frontě. Dne 30. července ruský ministr zahraničí Sergej Sazonov oznámil úplnou mobilizaci, na kterou Německo (1. srpna) i Rakousko (6. srpna) reagovaly vyhlášením války. Během dvou srpnových týdnů pohltil žár války většinu evropského kontinentu.
