Krásný Klemens: Byl Metternich brilantní státník, nebo zkostnatělý zpátečník?

Plným jménem se jmenoval Klemens Václav Nepomuk Lothar Metternich-Winneburg-Ochsenhausen, vévoda z Portelly. Výše uvedené přezdívky nejsou zdaleka jediné, kterých se mu dostalo. Car Alexandr II. prohlásil, že je to satanův pomocník, zatímco britský premiér Canning zlostně řekl: „Je to největší podvodník a lhář na kontinentě a možná, že v celém civilizovaném světě!“ A Napoleon na Metternichovu adresu uvedl: „Každý občas lže. Ale lhát neustále, to je přespříliš.“ Dodnes se na Metternichovu hlavu snášejí nadávky a kritika. I do českého povědomí se zapsal jako snad nejreakčnější představitel rakouské monarchie. Nehodláme dělat Metternichovi advokáta, ale měli bychom si přiznat, že při důkladnějším pohledu se například ukazuje, že se Metternich takřka vždy snažil řešit evropské konflikty politickými prostředky, aby zabránil konfliktům válečným.

Odpůrce revoluce

Klemens se narodil jako syn státního ministra trevírského kurfiřta v Koblenci roku 1773. Byl tedy rodem Němec, ale v rodině se mluvilo francouzsky. Lidé na levém břehu Rýna ani sami nevěděli, jestli mají blíž k Francii nebo k Německu. Když byly synovi dva roky, přešel jeho čtyřiadvacetiletý otec do služeb Vídně a stal se rakouským vyslancem při různých dvorech. Klemensova matka byla v mládí přítelkyní a chráněnkyní Marie Terezie. 

Panovnické dvory staré Evropy, u kterých mladý Metternich vyrůstal, to byl podivný svět. Třeba tím, že politika se v této době stala i doménou žen. Bylo je vidět na trůnech, jako Kateřinu II. v Rusku a Marii Terezii v Rakousku, ale i v zákulisí, jako madame de Pompadour ve Francii. Když vypukla velká francouzská revoluce, začal šestnáctiletý Klemens heslem „Volnost, Rovnost, Bratrství“ spontánně pohrdat. Nenáviděl takzvanou ulici a bál se jí, o čemž psal i po letech ve svých vzpomínkách.  

Studovat začal ve Štrasburku. Poslouchal hlavně přednášky z veřejného práva, ale přitahovaly ho i přírodní vědy a medicína. Klemens si zde poprvé uvědomil své přednosti, zejména osobní přitažlivost, ale i nedostatky: nedostatek tvrdosti a přecitlivělost. Po Štrasburku studoval na univerzitě v Mnichově, ale ani tuto vysokou školu nedokončil. Jako sedmnáctiletý se zúčastnil korunovace císaře Leopolda II. ve Frankfurtu. Byl to pro něj úspěšný den, protože si ho všiml o pět let starší arcivévoda František. V konverzaci s ním pokračoval dva roky nato, kdy se František ocitl namísto svého předčasně zemřelého otce na císařském trůně. Ti dva se výtečně shodli. Oba pociťovali hlubokou nevolnost, mluvilo-li se o revoluci. 

Vzestup uprchlíka

Svoje názory nezměnil Metternich ani v Bruselu, centru Rakouského Nizozemí, kde jeho otec působil jako ministr. Zde pobývaly tisíce francouzských emigrantů, kteří utekli před revolucí, včetně syna francouzské hraběnky, se kterým Klemens flámoval. Při této činnosti se oba zamilovali do paní de Caumont. Francouz ve svých pamětech tvrdil, že šlo o lásku platonickou, ale Metternich to viděl trochu jinak: „Miloval jsem ji, jak miluje mladý muž; ona mne milovala v celé nevinnosti svého srdce. Žil jsem jen pro ni a pro svá studia. Ona, nemajíc nic lepšího na práci, milovala mne každý den; své noci trávila s manželem a věřím, že při tom byla více naplněna mnou než jím.“ 

Z Bruselu však bylo zapotřebí rychle zmizet, neboť se blížila francouzská armáda. Poněkud nemilé bylo, že Francouzi pokračovali v invazi do západních částí Německa a zkonfiskovali i majetek Metternichů, kteří se pak uchýlili do Vídně jako zchudlá šlechta. Císař jim sice vyplatil jakousi náhradu, ale šlo jen o almužnu. Mimochodem, až do té doby se Klemens vyjadřoval lépe francouzsky než německy. 

V září roku 1795 odjel mladý Metternich kočárem z Vídně do městečka Slavkov. Tamní zámek patřil rodině dlouholetého kancléře Marie Terezie, hraběte Václava Antonína Kounice, a Metternich se tu oženil s jeho vnučkou Eleonorou. Bylo mu dvaadvacet, nevěstě o dva roky méně. Tento sňatek byl zřejmě dalším stupněm k politické kariéře. Eleonora Kounicová mu věnem přinesla majetek (například městečko Kojetín a obec Vrchoslavice), jistý politický vliv a možná časem i lásku. Prostřednictvím nové rodiny získal Metternich přízeň moravské šlechty, jež měla u vídeňského dvora tradičně silný vliv. Rozmnožoval rodinné bohatství a věnoval se svým zálibám. Rovněž zvědavě nahlížel do zákulisí lékařství a v nemocnicích a pitevnách zkoumal anatomii lidského těla. Politické záležitosti ho prý tehdy zajímaly méně než úprava zámeckých zahrad. 

První diplomatický post

Psal se první rok 19. století. Francouzský ministr zahraničí Talleyrand přesně odhadoval situaci v protifrancouzské koalici a nabádal Napoleona, tehdy ještě „pouhého“ konzula Bonaparta, k míru. A hlavně k tomu, aby nikdy nesrážel rakouské Habsburky až na kolena. Vždy Rakousko považoval za potenciálního spojence, v čemž se shodoval i s mladým Metternichem, který se právě chystal k nástupu do své první diplomatické funkce. Měl se stát císařským vyslancem u saského kurfiřta na drážďanském dvoře. Bylo to zrovna ve vzácné době míru a Metternich přijal poněkud ospalé Drážďany vděčně, protože se nacházely na rozcestí mezi Paříží, Petrohradem a Berlínem. Nic moc se tam nedělo, zato se odtud daly dobře pozorovat evropské záležitosti. Kurfiřta saského měl těsněji upoutat k Vídni, ale opatrnost saské politiky byla příslovečná, takže se mu příliš nedařilo. 

Ani zdejší společenský život ho neokouzlil. Dvorský ceremoniál byl zastaralý a dámy nosily ještě krinolíny! Metternich byl muž cílevědomý a bez skrupulí, takže překonával všechny překážky. Zapsal si na své konto i velkou milostnou pletku s manželkou ruského generála Bagrationa. Byla vzdělaná a prý i hezká, ačkoliv dobové tomu portréty příliš nenasvědčují. Výsledkem jejího vztahu k Metternichovi se stala jednak dcera, která dostala jméno Marie Klementina a k níž se Metternich vždycky hlásil, a rovněž trvalé přátelství s ruskou kněžnou. 

Napoleon mění mapu Evropy

V Drážďanech Metternich pobyl sotva dva roky, když ho císař jmenoval zplnomocněným ministrem v Berlíně u pruského krále. Ale ani na této štaci dlouho nesetrval. Po bitvě u Slavkova ho František I. poslal do Paříže. Císař dal svému novému vyslanci velice jasný, ale také obtížný úkol: dosáhnout zmírnění podmínek prešpurského míru. Nebylo to snadné. Napoleon byl v rozběhu, právě vyřídil jednu mocnost a připravoval se na další. Metternich měl možnost sledovat diplomatickou přípravu na rozdrcení Pruska. Postavení pruského krále Fridricha Viléma III. ho nijak nedojímalo. Vytýkal mu váhavost a neutralitu v předcházejícím roce, kdy se sám v Berlíně marně snažil přimět Prusko k účasti v protinapoleonské koalici. Teď s jistým zadostiučiněním sledoval, jak se smyčka kolem Pruska utahuje.  

Metternich uměl číst v lidech znamenitě, ale směřování vojáka na francouzském trůně v onen okamžik neodhadl dobře. Když si zrekapituloval situaci v Evropě, naskytl se mu tento obraz: Francie se zbavila interventů, dobyla postupně Nizozemí i Švýcarsko, podrobila si španělského krále, získala Itálii a pod její patronací vznikla aliance německých států (Rýnský spolek). Napoleon vlastně sjednotil pod svou hegemonií celou západní Evropu s výjimkou Británie. Ve dvou válkách pak porazil Rakousko a Prusko, aniž tyto dvě mocnosti anektoval. Metternich se nechal zmýlit dočasným francouzsko-ruským sblížením po míru v Tylži a obával se, že si obě mocnosti rozdělí Evropu. Nepostřehl, že Napoleon chtěl dominovat nad celou Evropu a že musel časem nutně vyřadit i Rusko. Proto také nesrazil Prusko a zejména Rakousko na kolena, protože chtěl mít alespoň z druhého z nich spojence proti carovi. 

Politické milenky

Jako vyslanec si Metternich získal dvě milenky, pohledné a vysoce postavené ženy, které se mu zdály být ideálním zdrojem informací z nejvyšších míst. Sice se ukázalo, že byly spíš zdrojem dezinformací a drbů, nicméně Metternich je pečlivě zapisoval a stavěl na nich své zprávy do Vídně. Lauře, drobné ženě Napoleonova generála Junota tehdy bylo šestnáct let a prý byla natolik krásná, že ji zbožňoval i Napoleon. Obývala výstavné domy, pěstovala četné známosti a střídala milence, mezi něž se zařadil i Metternich. Brzy se mezi nimi rozehrála podivuhodná hra na informace a dezinformace, předstírání a zastírání. Co mohla žena Lauřina typu vědět o politice kromě klepů? Kupříkladu informace, které jí podstrčil někdo jiný.

TIP: Zákulisní strůjce Napoleonova pádu: Jak změnil Metternich tvář Evropy?

A ta druhá dáma? Karolínu Muratovou, Napoleonovu sestru a pozdější královnu neapolskou, zbožňoval Metternich pro její postavu i tvrdohlavost, s jakou se vymykala bratrovu vlivu. Bylo o ní známo, že má vztah s intrikánským ministrem policie Fouchém. Metternich si usmyslel, že bude právě přes ni dodávat falešné informace, které se pak přes Fouchého donesou až k Napoleonovi. Podle hraběte Savaryho, generála, který patřil k Napoleonovým nejvěrnějším, věci dospěly tak daleko, že „to byl často on, Metternich, kdo byl autorem různých báchorek, jimiž Fouché přicházel pobavit císaře“. Kníže se Napoleona snažil utvrdit v tom, že ve Vídni je u moci mírová strana a že František I. už nehodlá podnikat válečné kroky, přičemž opak byl pravdou.