Krásná „paní kněžna“: Životní příběh Kateřiny Vilemíny Zaháňské

Clemens Brühl, největší životopisec Kateřiny Vilemíny Zaháňské o ní napsal: „Nevedla si deník, nepsala romány, jakkoli to tehdy bylo u dam časté, nemalovala ani nekreslila, nehrála na žádný hudební nástroj.“ Šlechtična měla jiné přednosti. Platila za jednu z nejatraktivnějších středoevropských aristokratek. Proslula nejen krásou a inteligencí, ale také obratnou konverzací, politickým rozhledem i prozíravostí. A díky svým známostem významně ovlivnila dění v tehdejší Evropě.

Kateřina nebo Vilemína?

Vévodkyně Zaháňská přišla na svět 8. února 1781 v Mitavě (Jelgavě) v Kuronsku, tedy historickém území v Pobaltí, které je dnes součástí Lotyšska. Byla nejstarší dcerou zdejšího vévody Petra Birona a jeho o 37 let mladší ženy, krásné Dorothey von Medem. Při křtu obdržela jména Kateřina Frederika Vilemína Benigna.

Ta jí rodiče nevybrali náhodou. Jménem Kateřina chtěli vzdát hold tehdejší ruské carevně, označením Frederika Vilemína se zase Biron mínil zavděčit pozdějšímu pruskému králi Fridrichu Vilémovi II. A Benigna? To bylo jméno babičky, vévodovy matky, a znamená něco jako „milá“. Ve vlastní rodině a mezi přáteli dívenku oslovovali Vilemína, zatímco v Čechách se více vžilo oslovení Kateřina.

Vítej, děvčátko!

Sedmapadesátiletý vévoda byl na svou princezničku náležitě hrdý. Stala se totiž jeho prvním legitimním dítětem. Dvě předchozí manželství zůstala bezdětná a on nutně potřeboval dědice, byť už měl tři levobočky.

V následujících dvou letech získal opět důvod k radosti. Přivítal na svém zámku další dvě dcerky Marii Luisu Paulinu a Johannu Kateřinu. Po krátké přestávce porodila paní Dorothea ještě další dvě děti, vytouženého syna a dědice Petra a dceru Charlottu. O nich však nemáme téměř žádné informace, jelikož oba záhy zemřeli. Všichni potomci vyrůstali především v péči otce nejdříve v Kuronsku, později na jeho statcích ve Slezsku a ve východních Čechách.

Ztráta milované ženy

Zpočátku harmonické manželství Kateřininých rodičů začalo dostávat povážlivé trhliny na počátku devadesátých let. Souviselo to nejspíš se ztrátou dvou nejmladších dětí, ale také se zhoršujícím se zdravotním stavem matky, podlomeným právě oběma posledními porody. Ta doufala, že jí ztracenou kondici vrátí návštěva lázní. Oblíbila si zejména Karlovy Vary. Odjížděla stále častěji a na delší dobu. Později už nejen kvůli koupelím.

Stárnoucího vévodu nechávala opuštěného i se třemi dcerami. Nechyběly jí, mateřskými povinnostmi se nezatěžovala. Stala se ozdobou mnoha evropských salonů, stále cestovala, užívala si. Jeden z jejích milenců, polský hrabě Alexandr Batowski, se stal otcem její poslední dcery Dorothey, která byla o dvanáct let mladší než nejstarší Vilemína. Petr Biron však měl „Kinderstube“ („dobré vychování“). Rozvádět se už ve svých letech nemínil, a tak nemanželskou dcerku legitimizoval a dokonce vychovával.

Mezitím se začala měnit politická situace v zemích sousedících s Kuronskem, které bylo polským lénem. Rusko uzavřelo v roce 1792 alian­ční dohodu s Pruskem, Polsko de facto přestávalo existovat jako samostatný stát. Brzy vtáhlo ruské vojsko do Litvy a obsadilo i Kuronsko. Petr Biron se v roce 1795 musel vzdát svého vévodství, které bylo připojeno k Rusku (v rámci takzvaného trojího dělení Polska). Nedělal to rád, ale nic jiného mu nezbylo.

Stěhování do Slezska a východních Čech

Carevna Kateřina II. se vůči němu ale zachovala velkoryse. Zaručila mu doživotní užívání titulu vévody kuronského, zajistila roční apanáž i tučné odstupné. Jedenasedmdesátiletý vévoda se i s dcerami stěhoval do neznámého vévodství zaháňského. Kromě toho přikoupil v dražbě další panství ve východních Čechách, mimo jiné i Náchod a Ratibořice.

To už ho Dorothea nadobro opustila. Koupila si vlastní zámek v Löbichau v Durynsku. Své starší dcery navštěvovala jen zřídka, ačkoli byly právě ve věku, kdy matku potřebovaly nejvíce. Stala se pro ně symbolem nedosažitelnosti. Zosobňovala krásnou éterickou vílu, která se náhle zjeví, zahrne je polibky a dárky a opět nadlouho zmizí. Nepředstavovala pro ně žádnou jistotu, tou byl jejich rychle stárnoucí otec. Ten chátral fyzicky, ale hlavně psychicky.

Když v lednu 1800 nedaleko Náchoda na zámku svého přítele a zároveň lékaře zemřel, zanechal svým dcerám značný majetek. Hlavní dědičkou vévodského titulu i rozsáhlých panství v tehdy pruském Slezsku či ve východních Čechách se stala nejstarší Kateřina.

Krásná, vzdělaná a duchaplná

O tělesných půvabech Vilemíny vypovídá řada portrétů představující dívku sotva odrostlou dětským střevíčkům až po zralou ženu. Měla souměrnou postavu, v mládí byla štíhlá. Charakterizovaly ji velké hnědé oči, v mládí blond vlasy, jež časem ztmavly a které si později také barvila. V každém případě byla považována za skutečnou krasavici.

Kromě toho ale oslňovala i vznešeným chováním, přirozenou laskavostí a schopností naslouchat. Mnoho mužů, diplomatů, filozofů a státníků přicházelo do jejích salonů nejen za příjemnou zábavou, ale i poslechnout si její vytříbené názory. Hovořila několika světovými jazyky, orientovala se v umění, a podobně jako její matka měla kosmopolitní myšlení. Po otci zdědila lásku ke knihám a k umění, ke koním a psům. Stala se dědičkou ohromného majetku, ale nelpěla na něm. Byla spíše velkorysá, až marnotratná.

Marně toužila po romantické lásce

Měla hodně ctitelů, kteří jí neustále vyznávali lásku a usilovali o ni, ale ve svých citech dovedla být přelétavá a rozmarná. Rodinné štěstí jí nakonec zůstalo odepřeno. Všechna tři manželství skončila rozvodem. Jediné dítě, nemanželskou dceru Gustavu, porodila tajně v roce 1801. Jejím biologickým otcem byl generál a diplomat Gustav Armfelt. Ten ještě stihl Kateřině zařídit její první svatbu s princem Julesem Armandem Louisem Rohan-Guémenée, postaral se o dívenku, a pak nadobro zmizel z Kateřinina života.

Dáma ovšem brzy zjistila, že manželství s Rohanem je omyl, a tak svazek po pěti letech skončil rozvodem. Pravým opakem prvního chotě byl o mnoho let starší ruský kníže Vasilij Trubecký, vážný a málomluvný generál. Ani ten nakonec nevyhovoval přísným Vilemíniným kritériím. Další spojení tedy potkal krach.

Osudový Klemens Lothar Metternich

Kateřina byla dlouhá léta volná, když do jejího života vstoupil známý sukničkář kníže Metternich. Stal se jejím osudovým mužem. I když dnešní měřítka krásy máme někde jinde, je patrné, že „le beau Clémens“ musel mít pro ženy nesporné erotické kouzlo. Vévodkyně v něm nalezla konečně partnera své úrovně. Jejich vášnivý vztah měl ovšem jednu – dosti závažnou – chybu. Tenhle rakouský velvyslanec, ministr zahraničí a posléze kancléř, byl ženatý.

Kateřinu Metternich dobýval dlouho. Podařilo se mu ji získat až v roce 1813 na zámku v Ratibořicích, kde diskutoval o zapojení Rakouska do protinapoleonské koalice. Tehdy se tu kromě něj a dalších diplomatů k tajným jednáním zastavil i samotný car Alexandr I. V brzké době Evropa přepisovala své dějiny…

Třetí vdavky

Jenže po čase chtěla Kateřina Vilemína víc. Nechtěla se smířit s rolí milostnice, bylo to pro ni ponižující. V roce 1815 Klemensovi navrhla, aby se rozvedl a oženil s ní. Tím ho ale vyděsila. Opustit ženu, která mu dlouhá léta tolerovala nevěry a vychovávala děti, jež miloval? Ne, to by si jeho Lorel (jak tituloval svou ženu Eleo­noru Kounicovou) nezasloužila. Proto Kateřina Vilemína po čase vztah s Metternichem sama ukončila. A vyřešila to elegantně. Potřetí se vdala.

Jejím vyvoleným se stal fešný hrabě Karl Rudolf von der Schulenburg, oddaný a nenápadný správce jejích panství. I tímto sňatkem překvapila. O sedm let mladší šlechtic ji bezmezně miloval, ani toto spojení ovšem nevydrželo. Jisté je však to, že šlechtic spravoval vévodkyni svěřené panství a zachoval jí přízeň až do konce jejího života.

Poslední smutná léta

Kateřina Vilemína zemřela ve Vídni 29. listopadu 1839 ve věku padesáti osmi let. Tolik se obávala samoty, až nakonec sama zůstala. Klemens Metternich zprávu o její smrti prožíval tak těžce, že se jeho žena začala obávat o jeho život. Aby ho potěšila, koupila mu v dražbě milenčin psací stůl. U něj kancléř s oblibou sedával a v případě splínu pročítal Vilemíniny dopisy, které měl uložené v mahagonové kazetě.

Kateřinina smrt rozrušila i její sestry. Johanna o ní informovala nejmladší nevlastní Dorotheu, žijící v Paříži. Dědičkou panství se ale stala Paulina, která hned následujícího roku prodala Náchod, Ratibořice a Chvalkovice. Když krátce nato zemřela, její syn Konstantin Hohenzollern se rozhodl prodat i panství v Zaháni. Všechny překvapilo, když do dražební síně dorazila jeho teta, bohatá vdova Dorothea nyní de Talleyrand-Périgord. Ta zaháňské panství s přehledem získala. Přihodila tak závratně vysokou částku, že ji nikdo neměl šanci překonat. Právě zde také našla svůj nový domov. Nutno říci, že se Dorothea o panství skutečně starala. Povolala sem z Ratibořic jistého Jana Pankla i s celou rodinou. Mohlo to být z vděku „za mlčení“ ohledně nejstarší dcery Barunky?

TIP: Šťastná to žena? Jak to bylo doopravdy s Babičkou Boženy Němcové?

Nejdéle ze čtyř sester kuronských zůstala naživu skromná Johanna, kterou Petr Biron vydědil. Utekla totiž s hercem Arnoldim a měla nemanželského syna. Vynahradila jí to její matka Dorothea, která jí odkázala svůj zámek Löbichau, z něhož se Johanna mohla těšit ještě 56 let po matčině smrti. Osud jí totiž jako jediné z kuronských princezen dopřál dlouhý život a zřejmě i pevné zdraví. Ještě ve třiadevadesáti letech četla bez brýlí a pracovala na zahradě, kde nadšeně pěstovala růže.