Králové vs. magnáti: Boj o svatoštěpánskou korunu vyhráli Anjouovci

Jak se dostal potomek rodu s francouzským jménem Anjou, který navíc vládl v italské Neapoli, na uherský trůn? Zamotaný příběh ukazuje, jak byly evropské vládnoucí rody protkány vzájemnými vazbami od Británie až po Kyjevskou Rus. 

Cesta k rozvratu 

Zakladatel maďarského královského rodu Arpád byl podobně legendární postavou jako Přemysl Oráč, i když na rozdíl od něj měl reálný historický základ. Navíc jeho potomek sv. Štěpán přijal roku 1000 z rukou papeže korunu a stal se prvním uherským králem. Proto měla dynastie Arpádovců podobně výsadní postavení jako v Čechách Přemyslovci a všichni šlechtici i duchovní uznávali, že panovník musí patřit k této dynastii.

Poté, co byl roku 1290 zavražděn Ladislav IV., nastoupil na trůn poslední arpádovský král Ondřej III. ( 1290–1301). O svá práva se hlásil už v době vlády svého předchůdce, jenže se vynořily pochybnosti o jeho původu. Oficiálně měl být vnukem Ondřeje II. ( 1205–1235), ale jeho otec Štěpán Pohrobek se údajně narodil po nevěře své matky, takže Ondřej III. možná vůbec nebyl Arpádovec. I z toho důvodu nemohla být jeho vláda silná a již dříve rozhárané poměry v zemi se neuklidnily. 

Vystoupil proti němu také papež – záminkou byl nemanželský původ, ale ve skutečnosti chtěl na uherský trůn protlačit svého kandidáta Karla Martella z Anjou. Ten byl synem neapolského krále a jeho matka Marie byla dcerou uherského krále Štěpána V. ( 1270 až 1272) a jeho kumánské manželky Alžběty. Tady se dostáváme ke spojení rodu Anjou s uherskými Arpádovci, od něhož odvozovali své právo na svatoštěpánskou korunu. Celá země tak po několik desetiletí směřovala k rozvratu a nepomohlo ani to, že Karel Martell roku 1295 zemřel. Neapolský panovnický pár se totiž nehodlal snahy o ovládnutí Uher vzdát, a tak si namísto syna začal trůn nárokovat mladičký vnuk Karel Robert z Anjou narozený teprve kolem roku 1288. 

Boj o moc 

Ondřej III. se snažil poměry uklidnit vydáním statut (1298) namířených proti mocným magnátům (velcí pozemkoví vlastníci), nevedl si ale příliš úspěšně. Největší spory měl s Matúšem Čákem Trenčanským, který ovládal většinu Horních Uher (dnes západní Slovensko), ale stáli proti němu i mocní Kysekové, kteří podporovali anjouovskou kandidaturu. S těmito pány se mohli měřit ještě Abovci v čele s Omodějem na dnešním východním Slovensku, pod nimi měli panství v Potisí Borsové a Sedmihradsko ovládal vojvoda László Kán. Jejich panství byla skoro stejně rozsáhlá jako celá královská doména kolem Budína. Jen o něco menší panství měli na jihu Baboničové a Ugrin Czák, zatímco Šubičové a Frangepanové už patřili spíše do Chorvatského království. To je tedy výčet nejdůležitějších magnátů, mezi nimiž se odehrával zápas o moc.

Vlivní páni, kteří si za posledních 30 let vybudovali na svých dominiích prakticky samosprávné „státy ve státě“, neměli žádný zájem na posílení vlivu krále. Potřebovali slabého panovníka, který by ustupoval jejich nárokům, a nijak je nezajímalo, že pro zemi je taková destabilizace moci naprosto zhoubná. K magnátům je potřeba připočítat duchovní, zejména arcibiskupy z Ostřihomi a Kaloče, kteří většinou hájili zájmy římského papeže, byť se králi do těchto úřadů někdy podařilo dosadit i sobě loajální osoby. 

Dva kandidáti na trůn 

Nepřekvapí, že anjouovská kandidatura neměla na růžích ustláno ani po nečekaném a podivném úmrtí Ondřeje III. v lednu 1301. Panovník skonal náhle bez předchozích příznaků nemoci ve věku pouhých 36 let a vzhledem k jeho nepopularitě a politickým protivníkům se mluví o tom, že byl možná otráven, ač k tomu žádné důkazy neexistují. Jeho smrti nikdo příliš nelitoval. Jelikož po sobě nezanechal syna, dal se o svatoštěpánskou korunu očekávat tuhý boj. Tato situace přišla většině magnátů vhod, protože mohli uplatnit svůj vliv a diktovat jednotlivým kandidátům podmínky podpory. Zpočátku se zdálo, že dvanáctiletý Karel Robert z Anjou převezme trůn bez většího odporu. 

Už v květnu 1301 byl dokonce poprvé korunován (poté tak učinil ještě dvakrát), jenže tento akt byl dost pochybný, protože se odehrál v Ostřihomi namísto tradiční katedrály ve Stoličném Bělehradě (Székesfehérvár), a ještě navíc bez svatoštěpánské koruny. Anjouovci měli totiž v Uhrách mnoho odpůrců, kteří oslovili s žádostí o kandidaturu mocného českého krále Václava II. 

Českýma očima 

Připomeňme si, že v této době už měl Václav II. za sebou 11 let samostatné vlády po popravě svého otčíma Záviše z Falkenštejna a že za tu dobu stihl vybudovat poměrně mocnou středoevropskou říši. Dařilo se mu zejména v soustředěném tlaku na roztříštěné Polsko, kde nakonec roku 1300 dosáhl korunovace. Polská a slezská knížata si od něj slibovala uklidnění poměrů, a tak mu prozatím dala přednost před domácím piastovským kandidátem Vladislavem Lokýtkem. 

Podobné sjednocení pod vládou silné ruky podporované stříbrem z bohaté Kutné Hory si ostatně od Přemyslovců slibovali i uherští magnáti. Zároveň doufali, že král nebude mít z Prahy nad vzdálenými Uhrami dostatečnou kontrolu, takže budou místo něj moci vykonávat v podstatě zástupnou vládu. Tato představa se nezměnila ani tehdy, když Václav zvážil poměry v neklidné zemi, řekl si, že třetí koruna už by pro něj byla příliš, a namísto sebe do Budína vyslal svého jedenáctiletého syna Václava (pozdějšího Václava III.). Magnáti se těšili, že na mladičkého nezkušeného Přemyslovce budou mít dostatečný vliv a s podporou mocného českého souseda snadno prosadí své zájmy. Přemyslovcům do karet hrál také fakt, že oba Václavové měli po královně Kunhutě, manželce Přemysla Otakara II. (a tedy matce Václava II.), jež byla zároveň vnučkou uherského krále Bély IV., arpádovskou krev. 

Jak se z Václava stal Ladislav 

Maďarská delegace si vyzvedla českého prince na hranicích v Hodoníně a odvezla ho do Stoličného Bělehradu, kde jej v tamní katedrále kaločský arcibiskup Jan korunoval svatoštěpánskou korunou na uherského krále pod jménem Ladislav V. Na rozdíl od Karla Roberta splnila Václavova korunovace dvě ze tří podmínek daných tradicí: obřad se odehrál na správném místě a se správnou korunou. Na základě zvyklostí jej měl místo kaločského arcibiskupa korunovat ten ostřihomský, jehož úřad ale nebyl v té chvíli obsazen. V rámci možností tak byly splněny všechny náležitosti, okolnost „nesprávného“ koronátora však později přesto využil papež, aby zpochybnil legitimitu přemyslovské vlády.

Jak byly vlastně rozdané karty a kdo podporoval českou stranu? Prameny se rozcházejí, ale zdá se, že jedním z hlavních iniciátorů jednání s českým králem byl zmíněný hornouherský magnát Matúš Čák Trenčanský, který potřeboval mít se svými západními sousedy dobré vztahy. Kromě něj si silnou vazbu na oba Václavy vytvořil také Ivan (neboli Jan) z Kyseku. Díky němu kysečtí změnili strany (původně podporovali Anjouovce) a zůstali Přemyslovcům věrní až téměř do samého konce. Kromě něj stál na české straně i palatin Štěpán Porš, který sice nepatřil k magnátům, ale vliv měl značný. Pravděpodobně právě on vedl poselstvo, které doprovázelo mladého Václava do Stoličného Bělehradu. 

Postoj ostatních magnátů je nejistý, ale zdá se, že mezi vyslanci byl i Omoděj Aba. Nezanedbatelný byl rovněž vliv kléru, zejména kaločského arcibiskupa Jana, za nímž stáli jeho sufragáni (podřízení biskupové). Bohužel pro Přemyslovce se tento postoj měl brzy změnit kvůli působení papeže, obzvláště poté, co koncem roku 1301 kaločský arcibiskup Jan zemřel a Bonifác VIII. obsadil úřad svým kandidátem. 

V obleženém Budíně 

I když bylo Václavovi II. od začátku jasné, že „uherská hra“ je mimořádně riskantní, první dva roky se pro českou stranu situace vyvíjela poměrně dobře. Ladislav V. se usídlil na hradě v Budíně, obklopen uherskými příznivci i českým kontingentem. Nezahálel ale ani Karel Robert, podporovaný římskou kurií. Do Uher dorazil papežský legát Mikuláš Boccasini se silným mandátem od papeže, aby celou záležitost důkladně vyšetřil. Svou roli zde sehrál i postoj Václava II., který byl sice mimořádně zbožný, ale diplomatické vztahy s Římem příliš nepěstoval a opomenul s papežem jednat i při svých nárocích na polskou korunu.

Boccasiniho příjezd obrátil uherské duchovenstvo proti Přemyslovcům. Přestože legát brzy pochopil, že v Budíně je pro něj nepřátelské prostředí, a roku 1302 se stáhl do Prešpurku (dnešní Bratislavy) a odtud do Vídně, jeho vliv zůstával silný – nad budínskými měšťany například vyhlásil interdikt (zákaz bohoslužeb). Ostatně Karel Robert se svými příznivci už v září 1302 na Budín zaútočil. Uherskou metropoli i s jejím králem se mu podařilo oblehnout a měl ještě dost sil na to, aby vedl vedlejší útok na Stoličný Bělehrad. Obklíčení hlavního města se nicméně poměrně brzy podařilo prolomit zvenku díky zásahu Ivana Kyseckého, který tak z města zachránil mladého přemyslovského panovníka. 

Přes to všechno zůstávala Ladislavova pozice nadějná a začala se podlamovat až následujícího roku. Pod Boccasiniho vlivem většina uherských magnátů zaujala spíše vyčkávací stanovisko a Václav II. udělal chybu, když poslal do Budína další české vojáky, kteří tam způsobili rozruch a nevoli. Zejména kastelán Zdislav Měšec si prý dovolil sáhnout na příjmy ostřihomské kapituly, což neměl dělat. 

Konec Přemyslovských nadějí 

V září 1303 byl Bonifác VIII. přepaden úředníky francouzského krále, s nímž měl dlouhodobý spor. Útok sice přežil, ale na jeho následky už v říjnu téhož roku zemřel. Pro Václava mohlo jít o další příležitost obnovit vztahy s Římem, to by se ale novým papežem nesměl stát nám známý legát Mikuláš Boccasini, který přijal jméno Benedikt XI. Ten samozřejmě brzy vydal rozhodnutí, že přemyslovská korunovace v Uhrách je kvůli neúčasti ostřihomského arcibiskupa neplatná a jejich nároky neopodstatněné, takže všichni bohabojní lidé se mají připojit k Anjouovcům. 

Sám Karel Robert nelenil a také přesvědčoval magnáty o vlastním nároku, takže roku 1304 stáhl Přemyslovcům podporu i Matúš Čák, který pochopil, kam se vítr obrací. Václav II. také poznal, že situace je vážná, a přijel synovi v čele českého vojska osobně na pomoc. Jediným skutečně věrným spojencem Přemyslovců zůstal Ivan z Kyseku. České vojsko sice mohlo demonstrovat sílu, ale ve skutečnosti magnáty násilný zásah spíš naštval. 

Dlouhý zápas Karla Roberta 

Václav II. brzy pochopil beznadějnost situace, proto se jen obřadně setkal se synem. Prý si vyžádal, aby ho přivítal v královském majestátu i s korunovačními klenoty, načež ho „naložil“ tak, jak byl, a odvezl ho z Uher. Z podání některých kronik ale vyznívá, že Václav sebral klenoty z ostřihomské katedrály za použití násilí a možná se cestou odehrálo i nějaké plenění. V každém případě Přemyslovci svou kandidaturu vzdali a ukradené regálie pak předal Václav III. po otcově smrti Otovi Dolnobavorskému z rodu Wittelsbachů. 

Oto už pro Karla Roberta z Anjou mohl jen stěží představovat vážnější konkurenci. Pokusil se sice v Uhrách získat podporu, ale vyhnal ho sedmihradský vojvoda László Kán, jenž mu také zabavil korunovační klenoty. Nicméně to neznamenalo, že by se tento mocný magnát přidal hned na stranu Karla Roberta. Až do roku 1310 naopak klenoty zadržoval a odmítal je vydat. 

Váhavý postoj byl typický pro většinu magnátů, a tak si musel mladý Anjouovec svou pozici ještě dlouze upevňovat a vyjednávat o ní. Postupně mu sice podpora rostla, ale teprve roku 1308 se mohl dát znovu korunovat, přestože bez svatoštěpánské koruny šlo opět o neregulérní akt. Teprve napotřetí roku 1310, když přesvědčil sedmihradského bána, mohl být korunován definitivně a se všemi odpovídajícími náležitostmi. 

Stabilita doma i navenek 

Dlouhých 9 let bojoval Anjouovec o svá práva, aby se nakonec stal jedním z nejúspěšnějších a nejoslavovanějších uherských králů. Během vlády, trvající až do roku 1342, se mu postupně podařilo zkonsolidovat rozhárané poměry v zemi, byť ještě dalších 12 let bojoval s magnáty, než zemřel nezdolný suverén z Horních Uher Matúš Čák Trenčanský. Karel Robert postupně zavedl v zemi takzvaná služební léna neboli župy. Opřel se o novou nižší šlechtu (barony), z nichž učinil župany – tedy správce těchto lén –, kteří postupně potlačili přebujelou moc magnátů. V zahraniční politice vsadil Karel Robert na spolupráci s českým králem Janem Lucemburským. Přesídlil z Budína do Visegrádu umístěného v samém srdci Uher, kde byla roku 1335 uzavřena smlouva o spolupráci polským králem Kazimírem III. a právě s českým Lucemburkem. 

TIP: Nevěsta pro Lucemburka: Sňatek s Marií z Anjou zajistil Zikmundovi uherský trůn

Na tuto tradici ostatně dodnes navazuje známá visegrádská čtyřka, která spojuje moderní státy ležící ve stejném prostoru. Podobně jako Karel byl úspěšný i jeho syn a následník Ludvík I. Veliký ( 1342 až 1382), jímž sice anjouovská dynastie uherských králů vymřela, ale během osmdesáti let vlády zanechala v zemi hluboké stopy.