Král prchá ze zajetí: Podivné okolnosti útěku Václava IV. z Vídně

Zikmund Lucemburský se jako uherský král (1387–1437) ocitl ve složité situaci, ač byl mnohem silnější osobností než jeho bratr Václav (1378–1419). Roku 1401 ho totiž zajala uherská šlechta a sám se musel velmi složitě dostávat ze zajetí svých odpůrců. Podařilo se mu to koncem roku a Vánoce už trávil společně s bratrem Václavem v Praze, kam ujel z dosahu nepřátel. Václav IV. řešil kromě svých českých problémů zejména zradu v říši. O rok dříve ho sesadili říšští kurfiřti z trůnu římského krále, protože byl neschopný vlády a neaktivní, v čemž měli bohužel pravdu. Místo něj dosadili jako protikandidáta Ruprechta Falckého. 

Plánovaná římská jízda 

Nicméně Václav své sesazení neuznal a chtěl se opírat o podporu milánského vévody Giangaleazza Viscontiho, jenž ovládal velká území na severu Itálie. Ten také způsobil, že se roku 1401 nepodařila římská císařská jízda, o niž se pokusil Ruprecht Falcký, ale v Itálii to musel vzdát a obrátit se zpět. Toho chtěli využít Lucemburkové a obnovit své postavení v říši právě pomocí jízdy do Říma, kde měl Václav IV. získat císařskou korunu. Český král sice toužil po poctách, ale ve skutečnosti byl dost líný a pohodlný a do náročné jízdy se mu nechtělo. Nicméně v tomto ho podpořil bratr Zikmund, který měl zájem nejen na zlepšení prestiže rodu, ale také se nechal jmenovat říšským vikářem a v době Václavovy nepřítomnosti měl být i správcem českého království. Zjevně hledal náhradní působiště, když mu v Uhrách pšenka nekvetla. 

Nastalo složité diplomatické vyjednávání, které si vzal na starost především činorodý Zikmund, coby protřelý politik a intrikán. Vyjednal Václavovi podporu u několika říšských knížat a také průjezd rakouskými zeměmi u Habsburků. Důležitý byl pochopitelně postoj milánského vévody Viscontiho, který pořád stál na straně Lucemburků, jimž navíc vděčil od roku 1395 za svůj vévodský titul. 

Zajatec ve svých komnatách 

Jenže Václav IV. nelibě nesl bratrův tlak. Zikmund ho navíc podněcoval k tomu, aby zrušil přátelské vztahy s některými českými šlechtici, kteří využívali jeho slabosti. Nakonec se rozhodl, že na žádnou římskou jízdu nepojede, což ovšem uherský král nehodlal připustit. Došla mu trpělivost s tvrdohlavým, náladovým a neschopným bratrem, který svou nerozhodností podkopával prestiž celého rodu. A tak ho na začátku března 1402 nechal zkrátka zajmout a internovat na Pražském hradě. Okolnosti zajetí později král líčil velmi dramaticky a násilně, ale ve skutečnosti byl asi pouze odveden do svých komnat na hrad, kde mu bratr omezil pohyb a nepouštěl ho ven. Přitom ho stále ponechal do jisté míry vládnout (podepisovat listiny), takže vzhledem k Václavovým schopnostem se na výkonu panování vlastně nic nezměnilo.

Jinak měl král značný komfort, což zřejmě platí po celou dobu jeho zajetí, nejen v Praze, ale i později ve Vídni. Pozoruhodné je, že v prvních měsících od onoho března Zikmund pořád plánoval a vyjednával Václavovu korunovační jízdu. Za Václava se pochopitelně postavili mnozí šlechticové a také jeho bratranci Jošt a Prokop – moravská markrabata. Zikmund se však nehodlal připravit o své české správcovství a odpověděl rázně, když Prokopa nechal zajmout. S Joštem nejprve zahájil spolupráci, ale později i s ním soupeřil. 

Na cestě ze země 

V červnu už se pozice uherského krále zhoršila natolik, že se svými zajatci opustil hlavní město a přesunul se do Českého Krumlova. Cestou prý Václav IV. dostal možnost cvičit se svým sokolem, což byla jeho oblíbená kratochvíle, která ho bavila natolik, že byl ochoten zapomenout na své zajetí. To jen svědčí o tom, že se s ním opravdu nejednalo nijak tvrdě, ale se všemi královskými poctami. 

I v Krumlově Zikmund podle dochovaných listů stále plánoval Václavovu cestu do Itálie a zvolil si trasu přes Vídeň. Nicméně Václava zatím přesunul do rakouského hradu Schaunbergu u Lince, aby ho pak někdy během podzimu 1402 předal svým spojencům – habsburským vévodům Albrechtovi a Vilémovi ve Vídni. 

Jenže mezitím se bohužel situace ohledně možné římské jízdy pro Václava IV. dramaticky změnila, protože v září 1402 zemřel milánský vévoda Giangaleazzo Visconti, který měl být zárukou průchodu severní Itálií. V té chvíli se také zásadně změnilo smýšlení Zikmunda Lucemburského. Jestliže do té doby hodlal nechat korunovat bratra na krále třeba v poutech, tak nyní ho chtěl už jen nechat v zajetí mimo české země, aby se sám mohl zmocnit plné vlády coby správce království. Koncem roku 1402 přijel do Čech s uherskou armádou, v níž bylo mimo jiné i plno divokých Kumánů, kteří začali v zemi bezuzdně řádit. 

Zikmund chtěl získat a obsadit hrady mnoha šlechticů a svých politických protivníků, aby zlomil jejich odpor. Mimo jiné válčil s rytířem Rackem Kobylou, držitelem hradu Stříbrná Skalice nedaleko Ratají nad Sázavou a věrným leníkem Václava IV. Šlo zřejmě o stříbro, které se v okolí hradu těžilo. Racek před Zikmundem uprchl ze Skalice do Ratají a statečně se mu postavil na odpor, což učinila i řada dalších českých šlechticů. Od té doby se mimochodem datuje všeobecná nenávist zdejšího obyvatelstva vůči Zikmundovi, která se pak táhla až do husitských válek. Uherský král brzy pochopil, že na dobytí království nemá dostatečnou sílu, a již v létě 1403 odtáhl zpět do Uher, kde se proti němu opět bouřila část magnátů. 

Útěk za podivných okolností 

Během všech těchto událostí zůstával král Václav ve vídeňském zajetí a je zřejmé, že česká šlechta začala výrazně pociťovat jeho nepřítomnost. Osoba krále je důležitá i v případě, že jde o neschopného opilce typu Václava IV. Sám Lucemburk měl zřejmě ve vídeňském domě dostatek volnosti a pohodlí, jak příslušelo jeho stavu. Přesto se pravděpodobně vnitřně užíral svým pokořením. Už pobýval ve Vídni déle než rok, když v listopadu 1403 dorazila k Habsburkům delegace významných vévodů ze Slezska a také dvou členů královské rady, kteří se nabídli jako zástava za vydání českého krále. 

TIP: Opilý král v Remeši: Jaký dojem zanechal Václav IV. u francouzského dvora?

Na Albrechta to zřejmě učinilo dojem a začal o této variantě uvažovat, protože chtěl získat patřičné výkupné. Historik Jiří Spěváček píše, že vévoda kvůli tomu zmírnil ostrahu zajatce, a tak se králi v doprovodu čtyř mužů, kteří pravděpodobně přicestovali s onou delegací, podařilo uprchnout na koni do vídeňských ulic a odtud až k Dunaji, kde se nechali převézt přes řeku do osady Stadlau. Tam ho očekával pan Jan II. z Liechtensteinu, který vlastnil pozemky v Rakousích i na Moravě, a s padesáti jezdci ho bezpečně dopravili do Janova, sídla v moravském Mikulově. Tam si ostatně zásluhu svých pánů dodnes připomínají a scénka Václavova osvobození se stává součástí slavností mikulovského vinobraní na začátku září.