Konopišťský pán: Jak se žilo na panství za dob Františka Ferdinanda?

Necelý měsíc před dvanáctými narozeninami Františka Ferdinanda – 20. listopadu 1875 – zemřel ve Vídni jeho vzdálený příbuzný, arcivévoda František V. d´Este, vévoda z Modeny, Massy, Carrary a Guastally. Když Rakušané po prohrané válce v roce 1859 pozbyli velká území v Itálii, musel také on opustit svá vévodství a odejít do exilu. Až do smrti žil ve Vídni, ale přesto, že ztratil svá panství, zůstal velice bohatým člověkem. Malý František Ferdinand jej takřka neznal. Časem se však měl přesvědčit, že smrt vzdáleného strýce zasáhla do jeho života neobyčejně významně. 

František V. d´Este totiž neměl děti a rozhodl se odkázat svůj velký majetek Františku Ferdinandovi, pod podmínkou, že ke svému jménu připojí rodové jméno Este. Mladý pán pochopitelně zpočátku netušil, co to pro něj znamená, krom toho, že se jeho podpis rozšířil o další predikát. Docenil to až v dospělosti, kdy zjistil, že díky dědictví patří k nejbohatším příslušníkům rodu. Zdědil palác ve Vídni a v Benátkách, vilu v Římě, zámek a panství Chlumec u Třeboně, stal se majitelem skvělé sbírky palných a sečných zbraní nedozírné ceny, najednou mu náležela bohatá obrazárna děl italských mistrů i skvělá kolekce goblénů – a spousta peněz. 

V dubnu 1878 navlékl mladý muž vojenskou uniformu a stal se poručíkem uherského 32. pěšího pluku, v listopadu 1883 pak nastoupil v hodnosti nadporučíka k 4. dragounskému pluku do Enže (Enns). V posádkovém městečku nedaleko Vídně vydržel celých pět let; v říjnu 1888 jej císař povýšil do hodnosti majora a přeložil k 102. pěšímu pluku Freiherr von Catty, který ležel posádkou v Praze. 

Nový pán Konopiště

František Ferdinand panovníkovo rozhodnutí přijal s nadšením. K Chlumci v roce 1887 přikoupil od Františka knížete Lobkovice panství Konopiště se zámkem. Získal tak sice zanedbané, ale krásné panské sídlo s historií sahající hluboko do středověku. Zamiloval si je na první pohled a stalo se mu skutečným domovem. Těžko říci, proč to čtyřiadvacetiletý arcivévoda udělal. K Čechám neměl žádný zvláštní vztah. Snad tu svou roli hrál romantický vzhled zámku, vyhovující jeho historizujícímu myšlení, vyloučit nelze ani to, že na něj zapůsobila skutečnost, že o více než tři století dříve Konopiště patřilo Albrechtu z Valdštejna. Důležité je, že se František Ferdinand pro koupi rozhodl a že měl dostatek prostředků na celkovou přestavbu a modernizaci Konopiště v reprezentativní a pohodlné sídlo. 

K úpravám zámku přistupoval velkoryse, bez ohledu na finanční náklady. Nechal jej zmodernizovat tak, aby se v něm pohodlně bydlelo: byla zavedena elektřina, vybudovány koupelny a moderní záchody, ústřední topení i výtah. Všechny komnaty a chodby dostaly parketové podlahy, stěny pokrylo dřevěné obložení a schodiště silné koberce. Výsledek je kompromisem mezi místnostmi obytnými a reprezentačními a také muzejními sály. Všude zavládla těžká, efektní výpravnost. Prostory byly vybaveny starožitným nábytkem a arcivévoda sem soustředil sbírky, které vytvářel po celý život. Chodby, obytné prostory i přijímací místnosti dokládaly loveckou vášeň.

Vlastním zahradníkem

Zásadní změny doznalo také okolí. Zámeckému parku věnoval František Ferdinand nemenší zájem. Hrabě Czernin uvádí, že následníkův „umělecký smysl pro parkovou úpravu vedl v posledních letech k dominující náruživosti; v Konopišti znal každý strom, a své květiny miloval nade vše. On byl svým vlastním zahradníkem. Každý záhon a každá skupina rostlin byly založeny podle jeho přesných pokynů. Znal životní podmínky každé jednotlivé rostliny, kvalitu půdy, ve které rostla (…) sumy, které park pohltil, musely být enormní.“ 

Miloval také staré stromy a vyvíjel mimořádné úsilí, aby při rekonstrukci starého zámeckého parku a jeho rozšiřování nebyl skácen či poškozen ani jediný. Stejně tak měl rád růže, šlechtěné i plané. Růžová zahrada, kterou založil, se stala jeho chloubou, ale nechal osázet i meze a stráně svého panství statisíci sazenic šípkových růží.

Život v Čechách se Františku Ferdinandovi líbil: Konopiště jej plnilo nadšením a rovněž služba v Praze se mu zamlouvala. Většinu jeho mužstva tvořili samozřejmě Češi a to mezi nimi a arcivévodou vytvářelo jistou bariéru, protože česky přece jen nehovořil tak plynně jako německy; tento nedostatek však vyrovnalo vřelé a přátelské přijetí, jehož se mu v hlavním městě Čech dostalo. Pražská společnost, která k němu začala hledat cestu, mu dávala najevo, že má zájem, aby byl v hlavním městě Království českého spokojen. V Praze jej také dostihla zpráva o sebevraždě korunního prince Rudolfa. František Ferdinand si okamžitě uvědomil závažnost této skutečnosti; bratrancova smrt se stala nejvýraznějším mezníkem jeho života. 

V české společnosti

Jakkoli arcivévoda vždy vystupoval jako Rakušan, nestranící žádné z národností, žijících v monarchii, jeho působení na Benešovsku, v srdci ryze české krajiny, mělo germanizační důsledky. Nezakazoval svým zaměstnancům hovořit česky, jen jim dával najevo, že to nerad slyší. Kdo tomu neporozuměl, mohl jít. Agenda jeho kanceláře se vedla čistě německy, benešovští obchodníci a řemeslníci museli předkládat účty za práci a zboží jen německé, české arcivévoda nepřijímal. Také smlouvy, které byly sepsány jménem konopišťského pána, byly v němčině, stejně jako žádosti o zápisy v pozemkové knize. 

Tento arcivévodův přístup vyvolával stálou nevoli mezi místními obyvateli, tím spíše, že v Benešově bydlel významný činitel Národní strany svobodomyslné dr. Emanuel Engel, který tu měl svoji advokátní kancelář, a že místní obyvatelé byli většinou česky národně uvědomělí. Neměli však dost sil, aby dosáhli změny nebo nějakým způsobem dali arcivévodovi najevo, co cítí. Vždyť navíc se vůči němu dostali i do hospodářské závislosti. Ve velkostatku měly obživu desítky lidí z okolí, při stále probíhajících stavebních pracech nacházeli uplatnění benešovští podnikatelé, ekonomické vazby k arcivévodově rodině stále sílily.