Konference Arcadia sjednotila Spojence v druhé světové válce
Konference Arcadia, která se konala na přelomu let 1941 a 1942 ve Washingtonu, sehrála klíčovou roli v koordinaci spojeneckého postupu proti státům Osy.
Spojenecké úsilí věnované porážce států Osy by z velké části přišlo vniveč, pokud by jednotlivé země vzájemně nekoordinovaly svůj postup vůči společnému nepříteli. Jeden ze základních kamenů v tomto ohledu představovala konference delegací Velké Británie a Spojených států amerických, která se odehrála ve Washingtonu na přelomu let 1941 a 1942.
V poledne 13. prosince vyplula ze Skotska bitevní loď Duke of York v doprovodu tří torpédoborců. Na její palubě cestovala delegace čítající 38 osob včetně ministerského předsedy. Byli mezi nimi náčelníci štábů, osobní tajemníci, fotografové i kameraman natáčející záběry pro filmový týdeník. Na palubě se nacházel rovněž americký velvyslanec ve Spojeném království Gilbert Winant. Jednu z nejvýznamnějších úloh měl na konferenci sehrát William Aitken, známější jako lord Beaverbrook, který v době bitvy o Anglii vedl ministerstvo pro leteckou výrobu a nyní řídil resort zásobování. Důležitým úkolem byl pověřen rovněž polní maršál John Dill, donedávna zastávající funkci náčelníka generálního štábu britského impéria, který měl v USA zůstat a působit tam jako náčelník Spojené štábní mise. Posláním náčelníka leteckého štábu maršála letectva Charlese Portala zase bylo Američany přimět, aby se připojili k nočním bombardovacím misím proti Německu. Námořní síly zastupoval první námořní lord admirál Dudley Pound.
Nervózní Churchill
V ranních hodinách 22. prosince se Duke of York blížil k vjezdu do zátoky Chesapeake a Churchill přijal Rooseveltovo pozvání na slavnostní večeři v Bílém domě. Kvůli silné vichřici se ale plavba protáhla a premiér změnil plán cesty; místo toho, aby doplul na konec zátoky a dojel do Washingtonu autem, nařídil zakotvit už u Hampton Roads. Tam Američané poslali letoun, který premiéra a čtyři muže z doprovodu dopravil před sedmou večer do hlavního města USA.
Po večeři se oba státníci v Oválné pracovně poprvé pustili do diskuse o válečných otázkách. Roosevelt nervózního Churchilla ujistil, že na předchozím přístupu Spojených států k Evropě se nic nemění. Vzápětí připravili návrh deklarace o společných záměrech svých zemí včetně prohlášení, že „žádná mocnost neuzavře mír s protivníkem, aniž by se na tom předem dohodla s ostatními mocnostmi“.
Debaty delegací byly v následujících dnech a týdnech (konference skončila až 14. ledna 1942) zdlouhavé a plné emocí. Obě strany se spolu teprve učily jednat jako „rovný s rovným“. Bylo nezbytné vyřešit dlouhou řadu otázek: zbrojní programy, likvidaci ponorkové hrozby, zesílení blokády Německa, pomoc sovětské frontě, dodávky zbraní a zásob do Turecka, posílení pozic na Středním východě, obnovení kontroly nad severoafrickým pobřežím, podlomení německého odporu leteckým bombardováním a tak dále. Invaze na evropskou pevninu se podle prvotních plánů měla odehrát v roce 1943. Tyto dokumenty připravili už předem Britové a Američané je většinou jen s drobnými úpravami podepsali.
Nejdřív proti Hitlerovi
Ožehavá byla otázka vzniku a podoby společného velení. Nakonec byl 1. ledna 1942 vytvořen Kombinovaný výbor náčelníků štábů (Combined Chiefs of Staff – CCS). V tomto orgánu zasedali za Američany členové Spojeného výboru náčelníků štábů (Joint Chiefs of Staff ) a za Brity členové Výboru náčelníků štábů (Chiefs of Staff Committee), kteří se účastnili jen nejdůležitějších zasedání, a při ostatních je zastupovali členové stálé Spojené štábní mise (British Joint Staff Mission).
V průběhu konference, označované krycím názvem Arcadia, se američtí a britští šéfové štábů sešli celkem dvanáctkrát a každý prosazoval své zájmy. Jednání komplikovaly i názorové neshody mezi samotnými Američany. Ačkoliv hned na začátku konference bylo dohodnuto, že hlavním protivníkem spojenců bude nacistické Německo, existovaly ve Washingtonu dvě názorové frakce.
Oficiální koncepce se držel Roosevelt s generálem Georgem Marshallem, druhé křídlo, prosazující jako prioritu poražení Japonska, reprezentoval především velitel amerického námořnictva admirál Ernest King. Ten proto požadoval námořní válku v Tichomoří, zatímco jeho britský protějšek Dudley Pound upřednostňoval boj s nepřátelskými ponorkami v Atlantiku.
Deklarace Spojených národů
Přes řadu sporných bodů se ale dařilo posouvat jednání kupředu. Marshall navzdory prvotní britské nedůvěře prosadil vytvoření jednotného velení v rámci konkrétních válčišť. Jako první vznikla v jihozápadním Tichomoří ABDA (Australian-British-Dutch-American Theater of Operations), do jejíhož čela se 10. ledna postavil britský generál Archibald Wavell. Poté následovalo formování dalších regionálních velitelství.
Kromě vyslání leteckých sil do Británie se stalo prvním konkrétním bodem plánovaným na rok 1942 vylodění angloamerických sil v severní Africe, označené krycím jménem Gymnast (později přejmenovaná na Torch). Dalším výsledkem politických jednání bylo vydání Deklarace Spojených národů 1. ledna 1942. Dokument, pro nějž jako základ posloužila Atlantická charta, podepsali zástupci 26 států, které se zavázaly společně bojovat proti zemím Osy.
