Od neutrality k alianci: Jak Spojené státy postupně vstoupily do války
Spojenecké úsilí věnované porážce států Osy by z velké části přišlo vniveč, pokud by jednotlivé země vzájemně nekoordinovaly svůj postup vůči společnému nepříteli. Jeden ze základních kamenů v tomto ohledu představovala konference delegací Velké Británie a Spojených států amerických, která se uskutečnila na přelomu let 1941 a 1942 ve Washingtonu.
Když v září 1939 vypukla válka, došlo v Evropě poměrně rychle k zásadním změnám v rozložení sil. Po porážkách Polska, Francie či zemí Beneluxu zůstala Velká Británie v boji osamocena. Výjimku sice představovalo Řecko, to ale vzhledem ke své geografické poloze nemohlo do konfliktu zasáhnout. Porážka ostrovního království se tak zdála být jen otázkou času. Jedinou svobodnou demokratickou zemí, na kterou se Britové v této situaci mohli obrátit s žádostí o pomoc, byly Spojené státy americké.
Americký odklon od neutrality
Ačkoliv většina občanů USA přála vítězství ve válce Britům, odmítala zapojení své země do konfliktu v zámoří. Především z iniciativy prezidenta Franklina Roosevelta ale postupně docházelo k oslabování politiky izolacionismu. První výraznou změnu přinesl už zákon o neutralitě z listopadu 1939, umožňující prodávat válčícím stranám zbraně, které si ale museli odvézt na vlastních lodích. Díky politice „cash and carry“ (zaplať a odvez) mohli Francouzi a Britové nakupovat chybějící výzbroj a také tak horlivě činili. Po napadení Francie 10. května 1940 se stal předsedou britské vlády sir Winston Churchill, který už dávno varoval před nebezpečím nacismu. Nástup jeho koaliční vlády se stal počátkem zrodu britsko-amerického spojenectví.
Ačkoliv Američané stále zůstávali neutrální, obě velmoci dobře věděly, že musejí spolupracovat, pokud si chtějí udržet své pozice. Spojené státy se totiž cítily ohroženy imperiálními ambicemi japonského císařství. Proto v červenci 1940 Washington vyhlásil embargo na dovoz ropy, benzinu, železa a oceli do Japonska, přičemž příklad USA brzy následovala i Velká Británie. Čím více se zhoršovaly vztahy Spojených států s Japonskem, tím více se rozvíjela jejich spolupráce s Británií – v září 1940 poskytli Američané Britům 50 starších torpédoborců a ti díky nim mohli lépe chránit své konvoje. Výměnou Washington získal právo využívat britské základny v Karibském moři a v Kanadě. Už od léta téhož roku se také konaly anglo-americké štábní porady.
Ne vše ale proběhlo bez komplikací. V říjnu 1940 si Londýn u Američanů objednal 26 000 letounů a výstroj pro deset divizí. Pro tak velký obchod ale neměl dostatek finančních prostředků. Prezident Roosevelt nechtěl nechat Velkou Británii bez podpory, a proto přišel s návrhem zákona, který by mu umožňoval pronajímat či půjčovat válečný materiál zemím, jejichž obrana je pro Spojené státy životně důležitá. Tak vznikl proslulý zákon o půjčce a pronájmu (Lend and Lease Act), který vstoupil v platnost v březnu 1941 a kterým USA definitivně ukončily svou politiku přímého nezasahování do válečného konfliktu v zámoří.
Atlantická charta
Významný faktor britsko-amerických jednání představovaly osobní vztahy mezi Churchillem a Rooseveltem. Britský premiér ihned po svém jmenování do úřadu poslal americkému prezidentovi dopis, v němž mimo jiné napsal: „Očekáváme, že budeme v blízké budoucnosti sami napadeni, a to zároveň ze vzduchu a s použitím parašutistických a výsadkových jednotek, a připravujeme se na to. Pokud to bude nezbytné, budeme pokračovat ve válce sami a nebojíme se toho. Doufám, že si ale uvědomujete, pane prezidente, že renomé a síla Spojených států vyzní do ztracena, pokud se obojí budete příliš dlouho zdráhat použít. Můžete pak před sebou mít, a to s přímo ohromující rychlostí, zcela podrobenou, nacifikovanou Evropu a tato tíha bude představovat více, než dokážeme unést.“
V reakci na německou invazi do SSSR se Churchill s Rooseveltem rozhodli uspořádat konferenci, která se uskutečnila v srpnu 1941 na palubách britské bitevní lodě Prince of Wales a amerického křižníku Augusta kotvících u novofoundlandského městečka Argentia. Oba státníci se shodli na obsahu dokumentu, který vešel do historie jako Atlantická charta. Signatáři mimo jiné prohlásili, že jejich země nebudou usilovat o žádné územní zisky, nepřejí si žádné územní změny (pokud to nebude vůle národů, jichž se změna týká) a respektují právo každého národa zvolit si formu vlády, která mu vyhovuje.
Nepřehlédnutelný incident
Churchill se na konferenci snažil přimět amerického prezidenta, aby veřejně deklaroval ochotu USA brzy vstoupit do konfliktu. Roosevelt mu přislíbil, že bude
hledat incident, který by ospravedlnil případné vyhlášení války. Nemusel na něj přitom dlouho čekat – již 7. prosince 1941 udeřily japonské letouny na americké válečné lodě kotvící v Pearl Harboru. Američané sice vnímali varovné signály, které je měly upozornit na hrozící útok, ale nevěnovali jim dostatečnou pozornost. Někteří historici nicméně zastávají názor, že šlo o Rooseveltův záměr.
Japonci současně zahájili postup v jihovýchodní Asii, napadli Filipíny, Thajsko, Malajsko a Hongkong. Desátého prosince potopili britskou bitevní loď Prince of Wales a bitevní křižník Repulse, které se pokusily narušit vyloďování japonských jednotek v Malajsku.
Téhož dne požádal Churchill Roosevelta o urychlené konzultace. Ačkoliv už dříve vyjádřil prezident ochotu držet se v případě vstupu USA do války zásady „nejprve Německo“, tedy že hlavní válečné úsilí bude zaměřeno proti nacistické říši a až poté přijde na řadu Japonsko, nebyl si nyní britský premiér jistý, zda si americká veřejnost nevynutí opak. Rozhodl se proto vydat se s početným doprovodem do Washingtonu a projednat s Rooseveltem všechny zásadní otázky společné strategie. Churchill hodlal „přezkoumat celý válečný plán ve světle nové reality a skutečností, stejně jako otázky válečné výroby a distribuce“. Schylovalo se k takzvané První washingtonské konferenci.
