Konečné řešení české otázky: Vhodné poněmčit, ostatní zlikvidovat!

Čtrnáctého března 1939 svěřil prezident Emil Hácha osud svého národa do rukou říšského kancléře Adolfa Hitlera. V mrazivých ranních hodinách a za silné vánice pak začaly oddíly wehrmachtu obsazovat Čechy a Moravu. Nevlídné počasí jako by věstilo brzkou záhubu všeho českého, od jazyka přes kulturu po hospodářství. Byl zřízen Protektorat Böhmen und Mähren, hybridní státní útvar, který měl znamenat pouze jakési přechodné řešení, dokud neuzraje čas ke konečnému zúčtování s nenáviděnými Čechy.

Drancování země

Prvním krokem k převládnutí německého živlu se stala germanizace českého hospodářského prostoru a jeho splynutí s říšským. V závěsu za armádou tak do Prahy, Brna a Ostravy dorazili úředníci Deutsche Bank, Länderbank a Dresdner Bank, aby pronikli do průmyslových a finančních struktur země. Rychle získali kontrolu nad místními bankami a proměnili je ve své podřízené dceřiné společnosti. Devizy ve výši 15 milionů korun a zlaté rezervy republiky o hmotnosti 14 tun byly převedeny do správy Deutsche Reichsbank. Za celou dobu okupace přitom Němci odvezli přes 40 tun zlata. 

Po bankovnictví přišel na řadu hutní a zbrojní průmysl, o jehož kapacity měly německé koncerny mimořádný zájem. Plzeňskou Škodovku, Vítkovické železárny či Zbrojovku Brno pohltily mamutí závody Hermanna Göringa (Reichswerke Hermann Göring). Všechna odvětví hospodářství v protektorátu se měla zcela podřídit ekonomickým potřebám třetí říše a nařízení diktovaná Berlínem od první chvíle cílila na vydrancování všeho, co Češi za uplynulé dvacetiletí vybudovali. 

Ponížená koruna

Kurz koruny k říšské marce byl záměrně podhodnocen na 10 : 1, mzdy i ceny se ze dne na den upravily podle libovůle německých úředníků, židovský majetek čekala arizace – vyvlastnění a převedení do rukou árijských správců. Do léta 1942 změnilo následkem arizačních opatření majitele 420 velkých průmyslových závodů i menších továren, zemědělská půda, stavební parcely a kulturní památky. Celkové výnosy překračovaly šest miliard korun. 

Nacisté věděli, že čelí nepřátelství naprosté většiny českého národa, a rozhodli se ho zlomit metodou cukru a biče. Represivní složky zabavily veškeré úřední záznamy o obyvatelstvu a na jejich základech začaly sestavovat kartotéky A a B. Do první spadaly osoby nepřátelské režimu, které byly určeny jako rukojmí, do vězení a koncentračních táborů či k veřejným popravám. Kartotéka B zahrnovala naopak fašisty a kolaboranty, ochotné podílet se na podrobení českého prostoru. 

Byrokratický aparát zasáhl každého, od nejchudších dělníků po finanční, kulturní či politickou elitu národa. Na její špici balancovala protektorátní vláda a prezident, kteří se snažili dopad okupace zmírňovat a licitovali o sebemenší ústupky ze strany uchvatitelů. Velmi rychle však byli odsunuti do rolí poslušných loutek.

Republika pod kontrolou

Němci ovládli hospodářství, politiku, školství i kulturu, kontrolovali všechny aspekty života obyvatel, nicméně stále nemohli zlomit vůli národa. Okupační administrativa hlásila do Berlína, že Češi a Němci stojí proti sobě v nepřátelské náladě a očekávají válku, jež jako jediná může rozetnout staletý spor češství a němectví v české kotlině. 

Hitlera uvedené zprávy přesvědčily, že má sáhnout k tvrdším represím, aby tak zajistil strach a poslušnost lidu, odmítajícího se smířit s německou okupací a nadřazeností. Vůdce si v rozhovorech s nejbližšími spolupracovníky nebral servítky: „Kdyby habsburská monarchie měla odvahu používat proti Čechům teror, nikdy by se nerozpadla. Jestliže s nimi zacházíte slušně, stanou se vašimi nejhoršími nepřáteli. Proto budu raději považován za brutálního násilníka než za idiota.“

Pouhá kuriozita

Nacističtí byrokrati, vůdcova prodloužená ruka v protektorátu, začali již v roce 1939 plánovat budoucnost malého národa ve Velkoněmecké říši. Klíčovým úkolem bylo vymýtit dosud existující projevy a symboly české státnosti: Všechny busty, obrazy a sochy význačných historických postav, prapory s trikolorou, tradice legionářů či odkazy na husitství a národní obrození měly postupně zmizet. Český jazyk a kulturu hodlali nacisté během jedné až dvou generací ponížit na pouhou historickou kuriozitu, na téma teoretických diskusí v národopisných spolcích. 

Mezi nacistickými papaláši se rozběhl závod, kdo Hitlerovi představí efektivnější a rychlejší řešení české otázky. Objevovaly se návrhy na úplné vystěhování sedmimilionového etnika na Sibiř, na deportaci k otrocké práci do rozličných regionů Říše, případně rovnou na totální vyhlazení. Nakonec se zformovaly dva tábory – umírnění a radikálové. 

Zničit nepřítele

První skupinu reprezentoval říšský protektor, diplomat a bývalý ministr zahraničí Konstantin von Neurath. V létě roku 1940 předložil elaborát, v němž sice uznával nutnost osídlení střední Evropy Němci, ale upozorňoval na nedostatek populace pro celý prostor od Domažlic po Moravskou Ostravu.

Varoval před tím, aby pole po vyhnaných Češích nezůstala neobdělávaná a města nezpustla. Nabídl proto jednoduché řešení: Ponechat ty „plavovlasé s inteligentními tvářemi a dobře stavěným tělem“ na místě a plně využít jejich práci pro Říši. Domníval se, že tisícileté mísení krve s Germány z okolí dalo velké části Čechů do vínku použitelný rasový potenciál, který usnadní jejich poněmčení. Podle von Neuratha stačilo zlikvidovat pouze rasově neupotřebitelné a nepřátelsky smýšlející.

Státní tajemník a od roku 1943 ministr pro záležitosti protektorátu Karl Hermann Frank se klonil ke germanizaci, a to prostřednictvím převýchovy rasově způsobilých jedinců. Úkolem bylo zbavit se inteligence s nepřátelským postojem a s nepřijatelnými rasovými předpoklady. Úplné jednorázové vysídlení Frank také odmítal, ovšem nikoliv pro jeho nehumánnost, nýbrž spíš kvůli náročnosti provedení. 

Brutalita nevadí

Devětadvacátého září 1940 zasedli oba nejmocnější muži protektorátu k poradě u Hitlera, který stanovil tři potenciální řešení: Čechům mohl být jednak ponechán určitý typ autonomní správy, což ovšem vůdce považoval pouze za krajní možnost, kdyby mezinárodní situace nedovolila jinak. Tvrdil, že česká mentalita a svéráz by vedly k odboji a sabotování Říše zevnitř.

Druhou variantu představovalo neustále probírané vysídlení přebytečného národa jinam. Ani Hitlerovi nevadila brutalita a civilní ztráty, jež by tak rozsáhlou operaci zcela jistě provázely; nepřál si však vakuum, které by po Češích vzniklo a jež by ani kolonisté německého původu povolaní z celé Evropy nemohli uspokojivě zaplnit. Za stávajících podmínek se proto přikláněl k postupné asimilaci. 

Neprovokujte Čechy

Koncem září 1941 vstoupil do hry další mocný hráč: Opatření stárnoucího von Neuratha byla v nejvyšších nacistických kruzích považována za mírná a nedostatečná. Ve funkci protektora jej proto dočasně vystřídal SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich, obávaný šéf všemocného Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, instituce zahrnující rozvědku a veškerou policii. 

Zastupující říšský protektor neztrácel čas: Hned 2. října přednesl v Černínském paláci projev, v němž potvrdil dřívější úvahy vůdce, že v poválečné Evropě nebude pro Čechy místo. Až do triumfu německé armády, který teprve umožní konečné řešení české otázky, však Říše místní obyvatele potřebuje jako dělníky. Heydrich prohlásil: „V dané chvíli nesmíme z válečně důležitých a taktických důvodů přivádět Čechy v určitých záležitostech k zuřivosti a výbuchu. Musíme být sice tvrdí, ale ne tak, aby se nedomnívali, že z jejich situace nevede žádné jiné východisko než rozhodné povstání. Čech naopak musí zůstat klidný, neboť my tento klid a ticho potřebujeme pro definitivní ovládnutí zdejšího prostoru.“ 

Likvidace ve třech bodech

Heydrich stanovil tři hlavní body své politiky: likvidaci odboje, zajištění bezvýhradné podpory obyvatelstva pro válečné úsilí Říše a zvýšení průmyslové produkce. Zmínil, že pro úspěch německé rekolonizace Čech a Moravy bude třeba národ rozdělit do několika skupin. Rasově vhodní se ještě členili na podskupiny dobrého a špatného smýšlení. Stejný princip se pak uplatňoval i při klasifikaci rasově způsobilých Čechů.

Rasově vyhovující dobrého smýšlení měli být posláni do Říše k asimilaci. Rasově nevhodné a navíc se špatným postojem nečekalo nic jiného než vysídlení na Ukrajinu či dál na východ. Nevyhovující rasa, ovšem v kombinaci s pozitivním přístupem měla posloužit jako vrstva nádeníků. A při úvahách o rasově vhodných Češích špatného smýšlení se znovu ukázal Heydrichův krutý pragmatismus: „Nezbude než se je pokusit usídlit v Říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat. A když to nepůjde, tak je nakonec postavit ke zdi, poněvadž vystěhovat je nemohu – tam na východě by vytvořili vedoucí vrstvu, která by se proti nám vzbouřila.“

Nejsnazší řešení

Na okamžik si představme, že válka skončila vítězstvím třetí říše a pro slovanské národy na území ovládaném nacisty nastalo období temna. Finální podoba vypořádání se s Čechy ve střední Evropě by závisela na výsledku války, počtu obětí a rozsahu průmyslových škod. Přisluhovačům nacistů a jedincům s přijatelným rasovým původem by byla zřejmě umožněna jepičí existence, dokud by do Čech nedorazil příliv čistě německých kolonizátorů.

TIP: Otroci třetí říše: Co se dělo v pobočných koncentračních táborech?

Podle Heydrichových propočtů mělo ze středu Evropy zmizet zhruba šedesát procent obyvatel. Kam by směřoval krutý exodus českého národa, nahnaného násilím do dobytčích vagonů s jednosměrnou jízdenkou do cílové stanice kdesi tisíce kilometrů na východě? Těžko dnes soudit, zda by se po triumfu Říše skutečně zrodily české rezervace za polárním kruhem, podél toku sibiřských řek či snad v nehostinných pláních Střední Asie. Nacisté však také mohli seznat, že náročnost novodobého stěhování národů podcenili – a přistoupili by pak zřejmě k mnohem snazšímu řešení, tedy k masovým popravám.